Dříve, než se pustím do hodnocení všech osmi utkání 11. kola GL, tak se zmíním o  zajímavých příbězích dvou hráčů, kteří už byli jednou nohou členy prestižních klubů českých fotbalistů, ale definitivní vstup do něj se podařil jen jednomu. (Pokračování textu…)

Česká fotbalová reprezentace včerejší výhrou v Bulharsku 1:0 zakončila velmi neúspěšnou kvalifikaci na mistrovství světa v Brazílii. Pořádající země byla jistě pro všechny týmy v kvalifikacích velkým lákadlem a nejinak tomu bylo i pro reprezentaci českou. A nejen pro ni, ale pro všechny příznivce fotbalu v Česku, včetně nás trenérů.

(Pokračování textu…)

 V minulém týdnu jsme se museli smířit s tím, že se nehrála mistrovská utkání české GL a FNL, ale měli jsme možnost sledovat nejen Ligu mistrů a Evropskou ligu, ale také víkendová utkání Poháru České pošty.

(Pokračování textu…)

Ve fotbalu platí jedno nepsané pravidlo, že kvalitní rozhodčí je ten, kterého není během utkání na hřišti vidět. Bohužel zcela jistě toto pravidlo neplatilo pro 10. kolo GL. Totiž hned ve třech utkáních si jeden ze soupeřů stěžoval na výrok rozhodčího, který přímo ovlivnil výsledek utkání.

(Pokračování textu…)

Fotbal jsem začal hrát ve svých osmi letech, tedy v roce 1962 a zůstalo mi to dodnes. Jako chlapec jsem s ním usínal i vstával, fotbal i jiné sporty byly pro mě vším. Patřím k těm možná málo lidem, kteří měli to štěstí, a já dodám vůli a pracovitost, dělat celý život práci, která ho baví a dělá mu radost. Jak je z úvodního letopočtu zřejmé, tak jsem v něm pracoval i v minulém režimu a pracuji v něm i v době současné, která je z mnoha pohledů jiná.

(Pokračování textu…)

Po průběhu 9. kola GL jsem nazval v nadpisu některé události tohoto kola za fotbalové „zázraky“. Mám tím na mysli některé nečekané výsledky a také výsledky, které neodpovídaly průběhu utkání. Jen to potvrzuje, co jsem již několikrát prezentoval, že fotbal je zajímavý, kromě mnoha jiných důvodů, také tím, že se nedá nic předem naplánovat (pokud v tom nemají prsty sázkařské mafie).

(Pokračování textu…)

Druhý zástupce českého fotbalu v evropských pohárech Slovan Liberec mi udělal radost a, jak píšu v nadpisu tohoto komentáře i nahrál. Jeho utkání s německým bundesligovým týmem z Freiburgu totiž potvrdilo můj dlouholetý názor, že německá Bundesliga je velice atraktivní soutěž, ale její kvalita je přeceňovaná.

(Pokračování textu…)

Vystoupení našich dvou zástupců v evropských pohárech  začnu plzeňskou Viktorkou, na kterou čekal soupeř z nejvěhlasnějších, účastník velmi kvalitní anglické Premiére League a jeden z nejbohatších klubů světa Manchester City. I při sledování tohoto utkání mě napadaly různé myšlenky.

(Pokračování textu…)

Během posledního víkendu a následně v týdnu se hrálo 8. kolo naší nejvyšší fotbalové soutěže a první utkání skupinové fáze evropských pohárových soutěží, tedy Ligy mistrů a Evropské ligy. Při jejich sledování mě napadlo několik myšlenek, které se všemi těmito soutěžemi prolínají.

(Pokračování textu…)

Pro doplnění tématu mého posledního komentáře na téma demise trenéra reprezentace Michala Bílka po utkání v Itálii a podání důkazu o tom, že jsem již v prosinci 2012 zastával názor, že tento krok měl trenér Bílek udělat již dříve nebo jej za něj měl udělat někdo jiný, vám předkládám svůj komentář, který jsem tenkrát vložil na svoje webové stránky. Možná bychom nyní, dvě utkání před koncem kvalifikace na mistrovství světa v Brazílii vyhlíželi našeho soupeře v baráži a nemuseli být zklamaní z toho, že tento světový fotbalový svátek bude probíhat bez naší účasti.

Trenér fotbalové reprezentace v Česku? Prostor pro získávání zkušeností

V tomto předvánočním období se toho ve fotbalu neděje mnoho. Vymýšlí se různé ankety, pořadí hráčů a trenérů v Evropě i u nás podle rozmanitých kritérií. Proto nemám ani já mnoho námětů ke komentování. Přesto mě zaujal rozsáhlý rozhovor s trenérem české reprezentace Michalem Bílkem v deníku Sport. Po jeho přečtení jsem nabyl dojmu, že kolega Bílek se,  zásluhou svého kamaráda z dresu Sparty a národního týmu Ivana Haška, přišel na tento nejprestižnější trenérský post učit tomuto náročnému řemeslu.

Já měl vždycky za to, že trenérem reprezentace by měl být trenér s maximem zkušeností, který ví, co tato funkce obnáší, a kterého by v ní nemělo nic překvapit. Při přednáškách nastávajícím trenérům se jim snažím vyvrátit jeden velmi zavádějící mýtus. Tím je představa, že práce trenéra obnáší především trénink. Často se totiž náplň práce trenéra zjednodušuje v kontextu názvu tohoto řemesla. Trenér = trénování. To je ovšem velký omyl, s kterým se někteří věhlasní fotbalisté, kteří se vydají na trenérskou dráhu, nedokáží vyrovnat. Trenér by měl v dnešní době měl být nazýván spíše manažérem, protože on nejen hráče trénuje, ale on s nimi pracuje. Zkrátka práce s hráči zahrnuje daleko více činností, než jen samotný trénink. Trenér by měl kromě vedení tréninku dokázat vytvořit mužstvo z pohledu fotbalových dovedností, z pohledu předpokladů hráčů na jednotlivé posty na hřišti, stejně tak z pohledu jejich mentality a charakteru. Měl by dokázat hráče psychicky připravit ke každému utkání, motivovat a donutit je plnit si v utkání svoje povinnosti, dodržovat taktickou disciplínu atd. Zkrátka naučit a často i donutit svoje svěřence odevzdat pro tým vždy svoje maximum. O tom je práce s hráči. K tomu musí být dobrým psychologem, kterému pomáhá i respekt hráčů. Jenže respekt hráčů trenér získá, pokud oni zjistí, že své práci rozumí. Proto měl u hráčů kolem Pavla Nedvěda přirozenou autoritu trenér Brückner, i když jeho hráčská kariéra nesahala ani k I.lize. Bývalým skvělým fotbalistům zpočátku trenérské kariéry pomáhá jejich hráčská minulost, ale to později vyšumí.

Další náplní práce fotbalového trenéra je kromě komunikace s hráči i komunikace s dalšími subjekty, jako jsou média, majitel a vedení klubu, realizační tým a v neposlední řadě i příznivci jeho týmu. To všechno patří dnes k výbavě fotbalového trenéra.

I já jsem měl v určitých věcech zkreslené představy o práci trenéra, jenže dávno jsem si je již poopravil díky zkušenostem, kterých jsem nabyl hodně a snažím se je předávat dalším začínajícím trenérům. Proto mě zarazilo, že po přečtení rozhovoru s trenérem české reprezentace Michalem Bílkem jsem nabyl dojmu, že on se tyhle samozřejmé věci přišel učit na tento nejprestižnější trenérský post.

On je překvapen z tlaku médií, on po třech letech lituje, že nedokáže adekvátně komunikovat s médii a fanoušky, on tvrdí, že díky několika zraněním „oslabená“ reprezentace na víc nemá, on neví, že případným adeptům za zraněné hráče by měl dát ve správný moment  šanci a tzv. si je připravit, protože je jednou bude potřebovat. On nedokáže ve vhodný okamžik okysličit uvadající tým nadrženými mladými „dravci“, on tvrdí, že hráči přijedou z klubu v určitém rozpoložení a s tím on nemůže nic dělat atd. Podle toho, co on v rozhovoru přímo nebo mezi řádky tvrdí, by reprezentaci mohl trénovat kdokoliv, protože když všechno klape, tak tým vyhraje, a když neklape, tak prohraje. On neví, že cílem každého trenéra by mělo být přiblížit se výkonem svému maximu, které se bohužel nedá změřit, jen ho někde tušíme. On sice ví, že byla utkání, kdy tým odevzdal velmi nízké procento svého maxima, ale neví, že za to je zodpovědný trenér. On se v rozhovoru smířil s tím, že hráči zřejmě potřebují „dostat facku“, aby potom zabrali a v důležitém utkání vyhráli.

On zkrátka nepochopil, že lidé, experti i laici, mu právě toto vyčítají. On nedovede tým k určitým utkáním namotivovat a oni to odfláknou. Doufám, že utkání v Olomouci se Slovenskem mu na některá , pro něj, nezkušeného trenéra, neznámá témata odpovědělo. Snad mu došlo, že hrát si na Mourinha a obhajovat v médiích neobhajovatelné výkony některých hráčů, vytvářet tak s nimi „dvojblok“ proti nepřejícím médiím a veřejnosti a tím si je získávat na svoji stranu, je špatně. Respekt u nich si získá svými odbornými trenérskými znalostmi a tím, co má trenérsky za sebou. Jenže toho je na tento prestižní post žalostně málo. Určitě tam nepatří titul se Spartou. V té době na to totiž Spartě stačilo odhadem 60% jejich možností, ten zbytek zařídili jiní. Naopak tam určitě patří čtvrtfinále EURO 2012, i když jsme měli štěstí na los baráže a na EURO 2012 nejslabší, i když vyrovnanou, skupinu. Navíc velmi týmu pomohla dlouho trenérem Bílkem opomíjená nominace hráčů Plzně (Jiráček, Pilař, Limberský, Petržela, Kolář, Darida).

První utkání s Ruskem bylo ukázkou špatného odhadu možností našeho týmu a podle toho nevhodně zvoleného způsobu hry. Tým se zaměřil na dlouhé držení míče (zřejmě kopírování hry Arsenalu na přání kapitána Tomáše Rosického), což Rusové po našich ztrátách a rychlých protiútocích potrestali. V dalších utkáních (bez kapitána Rosického) jsme už hráli zezadu a vyhráli skupinu. Na Portugalce jsme potom ve čtvrtfinále neměli, ale nepochopím první střídání našeho nejlepšího hráče mladého Daridy, když Plašil doslova „šlapal vodu“. Zřejmě obava trenéra z velkého hráčského jména. A o tom je vlastně celý můj komentář. O přirozené autoritě trenéra, která je budovaná uměle a nevhodným způsobem. Snaží se tomu pomoci i předseda FAČR tím, že trenérovi před EURO 2012 prodloužil smlouvu, ale po podzimu musel konstatovat, že na práci reprezentace bude sám více dohlížet. A já tvrdím, že je to opravdu třeba. Trenér Bílek se sice postupně tomuto řemeslu učí, ale jde to pomalu.