Vystoupení našich dvou zástupců v evropských pohárech začnu plzeňskou Viktorkou, na kterou čekal soupeř z nejvěhlasnějších, účastník velmi kvalitní anglické Premiére League a jeden z nejbohatších klubů světa Manchester City. I při sledování tohoto utkání mě napadaly různé myšlenky.
V tomto svém komentáři nechci psát ani tak o samotném průběhu utkání, ale právě o nich. Na utkání jsem se moc těšil a věřil, že by již dostatečně zkušený tým Plzně mohl soupeře trochu potrápit. Termín trochu zahrnoval i případný zisk jednoho bodu s určitou dávkou štěstí. Český mistr nakonec prohrál 0:3, což by mělo znamenat hladkou prohru hrozící ostudou. Nic takového se nestalo a ani si to nemyslím. Soupeř prokázal svoje kvality a já jsem si u televize uvědomil některé věci, které si naštěstí uvědomují i hráči Viktorie Plzeň, včetně trenéra Vrby. Na jejich hodnocení se mi líbí, že si rozdíl v kvalitě uvědomují, že se nestydí to přiznat, a že je jim jasné, že na sobě musí ještě hodně pracovat. Zkrátka, že se nevymlouvají jen na „zlou desetiminutovku“, která utkání rozhodla. Mně utkání potvrdilo několik fotbalových zásad.
Před dvěma lety měli plzeňští ve skupině Ligy mistrů velkokluby Barcelonu a AC Miláno. Všechna čtyři utkání s nimi sehrála se ctí a na hranici svých možností. Jenže si tenkrát neuvědomovali, že tzv. „karty byly rozdány“ pro ně příznivěji, než nyní. Oba velkokluby mužstvo Plzně neznaly, nebraly ho až tak vážně a i pořadí utkání nevyžadoval od nich maximální zodpovědnou přípravu. To se totiž ve fotbalu stává často a často na tento přístup týmy doplácí. Podle mého názoru to letos postihlo Udine v utkání s Libercem a loni Neapol právě s Plzní. Tím vůbec nechci snižovat výkony Plzně ve jmenovaných utkáních, ani Liberce. Jen vím, že letošní klubový gigant Manchester City si dal na všechny drobnosti v přípravě na utkání v Plzni velký pozor a na hřišti to bylo vidět. K pečlivé přípravě přispěly tři faktory. Plzeň svými skvělými výsledky v posledních třech sezónách ukazuje, že ji nelze podceňovat a to trenér Pellegriny a hráči Manchesteru City věděli. Druhým faktorem, který vylučoval podcenění soupeře byla bilance anglického klubu v posledních dvou letech v evropských pohárech, kdy vždy nečekaně nepostoupil ze skupiny. A to nechce opakovat. Třetím faktorem je nový trenér, který chce být úspěšný. Také proto se hráči City emotivně radovali po vstřelení zejména první branky, což jsem si také všiml. Trenér Pellegriny na předzápasové tiskovce mluvil o Viktorii Plzeň velmi uctivě a určitě to byly věty zcela upřímné, protože nic nechtěl podcenit on ani hráči a na jejich hře to bylo vidět.
Další postřeh, který mě při sledování utkání zaujal byla ohromná stabilita a síla, kterou hráči City uplatňovali v osobních soubojích. V tom byl mezi hráči obou mužstev velký rozdíl. Potvrdil to i náš „starý známý“ Edin Džeko, který potvrdil odhad televizního reportéra Radka Šilhana v tom, že od svého působení v Česku Edin Džeko přibral na váze, samozřejmě díky vypracovaným svalům, ne tukové tkáni. Džeko „přiznal“, že to dělá 13 kilogramů svalové hmoty a to musí být na hřišti znát. Já vím, že fotbalisté nejsou kulturisté, ale bez síly, samozřejmě specifické pro daný sport, se dnes nikdo ve špičkovém sportu neobejde.
Zmiňoval jsem také stabilitu v osobních soubojích, což také souvisí se silou, ale také např. s vštěpovanou mentalitou a motivací fotbalistů. Je neuvěřitelné, co oni v soubojích ustojí. Nejsou totiž fotbalovým prostředím vychováváni k tomu, že při kontaktu se soupeřem v příznivém prostoru mají padnout k zemi. Příkladem je srovnání dvou situací. Limberský si sám naběhl na nohu soupeře, tím si „zajistil“ kontakt s ním a šel k zemi (podobnost se situací v utkání se Spartou není náhodná). Zaslouženě dostal žlutou kartu za filmování (často se zaměňuje za simulování, což je něco zcela jiného, když hráč předstírá vážné zranění a nic mu není). Druhou situací je souboj hráče City Agüera s obráncem Viktorie Hejdou před první brankou. Hejda se nechal přetlačit, vší silou tahal Agüera za dres, ale ten to ustál, vysmekl se mu a přihrál Džekovi na první branku. Projevil nejen obrovskou stabilitu, ale potvrdil, že vyspělí hráči jdou do těchto situací s cílem vstřelit branku za každou cenu. Cílem těch našich je velmi často jen nechat se faulovat a při kontaktu jdou k zemi a to je také další poučná myšlenka a zjištění.
Fotbal se totiž neustále vyvíjí a poznatky z utkání Plzně s Manchesterem City to potvrzují. Kdysi se považovala za samozřejmost kondice a rozdíly se hledaly v dalších fotbalových disciplínách. Potom se postupně z těch rozdílových disciplín, jako je organizace hry a síla na míči, stala na této špičkové úrovni také samozřejmost. Plzeňské utkání mi ukázalo, že jedinými rozdílovými faktory je dnes schopnost mentálně se na utkání připravit a díky silovým schopnostem vyhrávat osobní souboje, protože stále platí, že kdo vyhrává osobní souboje, tak obvykle utkání vyhraje. Fotbal se časem stal vysoce kontaktním sportem a tělesný kontakt se soupeřem už dávno není faul.