Předpokládám, že už teď přemýšlíte o smyslu nadpisu tohoto mého komentáře a proč hned dvakrát ten klobouk „smekám“. Hned to vysvětlím.
Důvodem pro první „smeknutí“ je postup týmu Liberce do jarní části Evropské ligy, výsledky a výkony Liberce v této druhé nejprestižnější evropské klubové soutěži. Ano, v prvoligové soutěži to už tak velká sláva nebyla, ale to je, podle mého názoru, daň za úspěch v Evropské lize. V ní mužstvo Liberce předčilo i věhlasné soupeře jako italské Udine, bundesligový Freiburg, s portugalským Estorilem dvakrát vyhrál a s FC Sevilla, účastníkem možná nejkvalitnější evropské klubové soutěže španělské Primera Division, dokázal dvakrát získat jeden bod za remízu.
O postupu Liberce do jarní fáze soutěže rozhodlo až poslední utkání skupinové fáze, ve kterém musel Liberec získat v Estorilu více bodů, než Freiburg v domácím utkání s favoritem ze Sevilly, který měl již postup zajištěn. Liberecký tým v Estorilu dokázal vyhrát 1:2 a navíc Sevilla vyhrála v Německu 0:2 a potvrdila, že na této úrovni se nespekuluje a i za této situace se hraje na výsledek, který je vizitkou klubu, mužstva a hráčů, kterou si všichni jmenovaní musí hlídat a opakovaně obhajovat.
V Portugalsku sehrál Liberec podobné utkání, jako v několika předchozích. Podobné v tom, že se prezentoval bojovným týmovým výkonem, založeným na disciplinované obranné fázi a následném rychlém protiútoku. Trenér Šilhavý si totiž dobře uvědomoval, že sestava portugalského soupeře je vyšperkovaná fotbalisty, s jejichž rychlostními pohybovými předpoklady, dynamice pohybu i v práci s míčem se jeho hráči rovnat nemohou. Navíc mu tentokrát chybělo několik fotbalistů, např. obránci Kelič, Kušnír a Coufal a záložník Delarge, v brance dostal, podobně, jako v Seville, šanci Hrošo. S vědomím, že hráčům již moc psychických i fyzických sil v závěru podzimu nezbývá výhru doslova vydřeli. Soupeř byl sice aktivnější, měl šance, ale do vedení šel Liberec po parádních nůžkách prvního z dvojice brněnských posil Šurala. Druhou branku přidal ve druhém poločasu druhý z dvojice brněnských posil Rabušic. Ten se doslova jako tank probil k zakončení. Závěr utkání byl dramatický, ale domácí jen snížili na 1:2 a postup byl na světě.
Postup dvou týmů (s Libercem ještě Plzeň) do jarní fáze Evropské ligy je dalším důkazem toho, co já tvrdím dlouhodobě a také často tady na svých webových stránkách. Že úroveň české nejvyšší soutěže GL není tak slabá, jak někdy slyším nebo čtu. A dovolím si tvrdit, že kdyby pražská Sparta nečekaně nezkolabovala v předkole se švédským Häckenem, tak bychom tam měli týmy tři. To všechno navyšuje i český klubový koeficient, což doceníme za rok a půl, v sezóně 2015-2016, kdy se budou moci do předkol Ligy mistrů zapojit dva české týmy.
Na rozdíl od Viktorie Plzeň mužstvo Liberce je často kritizováno za způsob hry, kterým se i v utkáních Evropské ligy prezentuje. Hrají totiž přísně z obranného bloku, snaží se v něm získat míč a ohrozit soupeře z rychlého protiútoku. Je to sice defenzívnější způsob hry, než je v dnešní době obvyklé, ale hrají tak i mnohá zahraniční mužstva. Především ta, která nemají takovou kvalitu, jako jejich soupeři. V současné době se vyžaduje po trenérech hrát ofenzivnější fotbal, což je správné, ale také je třeba, aby trenér rozhodl, do jaké míry. Zejména mladší nezkušení trenéři se často ve svých vyjádřeních ohánějí ofenzivním fotbalem, ale zkušenější trenéři vědí svoje. Pro pochopení uvedu dva příklady.
Trenér Jablonce Roman Skuhravý je perspektivním mladým trenérem a protože je nezkušený, tak si myslel, že ve španělské Seville může uspět s místním Betisem s taktikou, které se říká „rozdáme si to s nimi“. Po prohře 6:0 si to už zřejmě nemyslí a příště zvolí jinou reálnější strategii. V tom je právě trenér Šilhavý daleko zkušenější a ví, že v utkáních s kvalitními soupeři v Evropské lize nemůže se svým týmem hrát podobně, jako např. Viktoria Plzeň a já s ním zcela souhlasím. On sám čelil po postupu těmto názorům velmi otevřeně a tvrdil, že kdyby hráli jinak, tak jasně prohrají, že nemá tak široký a kvalitní hráčský kádr, jaký mají tito soupeři včetně Plzně. A to je důvod, za který já před ním podruhé „smekám klobouk“, protože se za nic neskrýval, řekl to jasně a otevřeně. Dnes se totiž taková trenérova filosofie nenosí a slýcháváme plno populistických vyjádření trenérů o aktivním ofenzivním fotbalu a pokud někdo hraje z bloku a na rychlý protiútok, tak je téměř nepřítelem fotbalu. Jenže někdy to jinak nejde a přesto se takto dosáhne úspěchu. Liberec to prokázal a trenér Šilhavý se k tomu nebál přihlásit, i když je mu jasné, že mu to, v této atmosféře, na popularitě nepřidá.
Přiznám se, že není náhoda, že „smekám klobouk“ podruhé. Při mojí první prvoligové trenérské štaci v Jablonci jsem totiž stejnou filosofii vyznával také a měl jsem k tomu podobné důvody, jako trenér Šilhavý v Liberci. Před mým příchodem se dvě sezóny za sebou Jablonec zachraňoval v předposledním kole výhrou v Plzni (trenér Bielik) a v posledním kole výhrou s Opavou (trenér Hřebík). Po něm jsem přišel já a klub mi jasně řekl, že peníze nemáme, sežeňte trenére mladé kluky. Tady se vykopou a potom je se ziskem prodáme. Zkušenějších a tedy dražších hráčů se chtěl klub postupně zbavit. Šel jsem do toho, sehnali jsme kluky ze III. (Čáp – Hranice, Michálek – Kolín, Vít – juniorka Sigmy,) a II. ligy (Herzán – Pardubice, Kordula a Hrotek – Ratíškovice a další) a skončili v I.lize na 9. a v další sezóně na 12. místě a hráli finále Poháru ČMFS. Novináři nám přisoudili přezdívku „mužstvo neznámých hráčů“. Bylo evidentní, že za této situace jsme museli vsadit, podobně, jako současný Liberec v Evropské lize, na týmovou soudržnost a jednoduchý, bojovný fotbal. Pokud jsme chtěli hrát jinak, tedy přísně kombinačně po zemi, tak jsme narazili a po ztrátách míče ve středu hřiště inkasovali branky. Přispěla k tomu i v Jablonci nejmenší hrací plocha v I. lize o rozměrech 101,5 x 64 metrů, což způsobovalo ještě méně prostoru na hřišti, než při klasických rozměrech 105 x 68 metrů a předpoklad mnoha ztrát míčů. Taková hrací plocha dnes již musí být na všech stadionech v GL. Po tomto, vzhledem k okolnostem, úspěšném trenérském angažmá mně mnozí neprávem přisoudili nálepku „defenzivního trenéra“, která mně v dalším trenérském období poškodila. Právě proto jsem otevřené vyjádření trenéra Šilhavého ocenil více, než mnozí jiní a „smekl klobouk“ podruhé.