Hra Arsenalu se musí líbit každému, i když ne vždy přinese potřebný výsledek

Na fotbalová utkání v různých soutěžích, v kterých je jedním ze soupeřů anglický tým Arsenal Londýn, se vždy moc těším. A není to jen proto, že v jeho dresu můžeme vidět několik sezón kapitána české reprezentace Tomáše Rosického a čerstvě i brankáře tohoto týmu Petra Čecha. Důvodem je také způsob hry, který manažér Arsen Wenger týmu dlouhodobě ordinuje.

Je to jednoznačná sázka na rychlý, přímočarý a kombinačně vyspělý fotbal, který je také lahůdkou pro oči fanoušků. Jenže fotbal je už takový, že uspět se dá různými způsoby, i méně líbivými a proto také mnozí tento způsob hry Arsenalu a tím i jeho manažéra Wengera kritizují, protože často jeho efektivita nevede k požadovanému výsledku. Arsenal už dlouhou dobu nezískal nějakou prestižní trofej, přesto já svůj názor nezměním a jeho hru se pokusím charakterizovat.

Použiji k tomu dvě poslední utkání Arsenalu a to utkání skupiny Ligy mistrů na domácím stadionu s Dynamem Zagreb a v anglické nejvyšší soutěži Premiere League proti Norwich City pro změnu na jeho stadionu. Pokusím se nejen charakterizovat jeho hru, ale pojmenovat i rozdíly ve způsobu hry v porovnání těchto dvou utkání.

Přesto, že Arsenal má hru založenou na určitých principech, tak obecně platí, že trenéři často taktiku a zápasovou strategii mění podle tzv. „rozdaných karet“. V utkání s Dynamem Zagreb byly pro Arsenal a jeho manažéra karty rozdány jednoduše. Pokud chcete ještě pomýšlet na postup ze skupiny Ligy mistrů musíte v tomto utkání vyhrát. A dnes už můžu ještě dodat, že tu výhru s Dynamem v poměru 3:0 musí tým Arsenalu ještě podpořit v přímém souboji o postup výhrou o 2 branky v Řecku s Olympiakosem Pireus.

V kádru týmu Arsena Wengera chyběli v tomto utkání ze zdravotních důvodů hráči Chamberlain, Walcott, Arteta, Wilshere, Welbeck, Coquelin a Rosický. Ano, je to sedm fotbalistů převážně z ofenzívní části sestavy, ale samotné utkání ukázalo, že v kádru je i tak ještě hodně kvalitních fotbalistů.

Arsenal nastoupil ve svém tradičním rozestavení 4 2 3 1 v sestavě: Čech – Bellerin, Mertesacker, Koscielny, Monreal – Cazorla, Flamini – Campbell, Özil, Sánchez – Giroud. Tedy bez jediného hráče nejen Anglie, ale i celé Velké Británie. Nastoupili 3 hráči Francie a Španělska, 2 Německa a po jednom hráči Česka, Kostariky a Chile. A i toto složení koresponduje se způsobem hry Arsenalu. Kromě brankáře to jsou všechno fotbalisté ze zemí, kde práce s míčem a kreativita je pro tamní fotbalisty charakteristická a nezbytná.

Podle mého názoru k velmi dobrému výkonu týmu Arsenalu přispěl také způsob hry Dynama Zagreb pouze se třemi hráči s chorvatskou národností. Dynamo v útočné fázi hry aktivně zapojovalo více hráčů a to samozřejmě po ztrátách míčů, kterých se v utkání s tak kvalitním soupeřem hráči nevyvarovali, přesně vyhovovalo způsobu hry Arsenalu založeném na rychlé přechodové fázi po zisku míče. Např. ve 44. minutě utkání se uvnitř a v těsné blízkosti pokutového území Arsenalu pohybovalo 8 hráčů Dynama. A to je opravdu velký risk.

Útočná fáze hry Arsenalu je založena na čtyřech principech. Prvním je výkop brankáře. Tuto variantu tým používá jen v případě, že soupeř svým vysokým postavením rozehrávku na krátko neumožní. A to se tentokrát stávalo často, proto brankář Čech volil raději bezpečnější výkop na soupeřovu polovinu.

Druhou variantou byla rozehrávka od brankáře po zemi, do které se jen v jejím začátku zapojovali oba stopeři, kteří ale co nejdříve odevzdávali míče dvěma středovým hráčům. Aktivnější v této nabídce než Flamini byl Cazorla, který je takovým distributorem přihrávek dalším ofenzívním hráčům. Těmi jsou v této variantě i oba krajní obránci, hlavně na pravé straně Bellerin. Obě křídla Campbell a Sánchez hrají podobně jako Barcelona a Bayern Mnichov tzv. „přes nohu“, což jim umožňuje po převzetí míče jeho navedení do středu hřiště a řešení přihrávkou na opačnou stranu hřiště nebo střeleckým zakončením. Navíc uvolňují křídelní prostory pro oba krajní obránce. Podhrotový hráč Özil je volným hráčem, který se nejméně z hráčů středu hřiště zapojuje do bránění, ale je velice nebezpečný v útočné fázi svojí individuální technikou, kvalitní přihrávkou i zakončením, což potvrdil i v tomto utkání. Zajímavým prvkem byla nabídka pro míč až u půlící čáry hrotového útočníka Girouda. Míč většinou k noze nedostal, zřejmě hlavním cílem bylo vytáhnout ze svého obranného postavení některého ze stopérů Dynama Zagreb.

Třetí variantou řešení útočné fáze byl rychlý protiútok, jaký nám hráči Arsenalu předvedli ve 29. minutě, kdy hráči Dynama ztratili míč asi 10 metrů na polovině soupeře. V blízkosti těžiště se v té chvíli nacházeli také oba ofenzívní hráči Arsenalu hrotový útočník Giroud a také Özil. Po zisku míče následovalo rychlé přenesení hry na levou stranu na levého obránce Monreala, který jej sprintem zatáhl po křídle a nacentroval před branku Dynama. Tam se skvělým, dalo by se říci atletickým sprintem cca 65 metrů dlouhým přemístil Giroud, natáhl na sebe bránící hráče a toho využil za ním podobně sprintující Özil a pro něj už nebyl problém hlavou vstřelit vedoucí branku. Byla to doslova metodická ukázka rychlého přechodu po zisku míče v podání Arsenalu.

Čtvrtou variantou, která je vlastně součástí defenzívní fáze hry je represink, tedy okamžitá snaha o opětovný zisk míče hned po jeho ztrátě. To je varianta, kterou tým Arsenalu používá velmi často a velmi často úspěšně. Bylo tomu tak i v tomto utkání a jako důkaz je možno uvést situaci při druhé brance na 2:0. Na hranici pokutového území Dynama došlo ke ztrátě míče Arsenalu, ale jeho hráči okamžitě atakovali soupeře a Monreal získal míč, zatáhl ho k brankové čáře a přihrál před branku Sánchezovi, pro kterého nebyl problém ho poslat do sítě.

Krátká zmínka také o standartních situacích. Obranný roh brání Arsenal zónově a při útočných rozích používá nejčastěji variantu „nastoupaný“. Hráči se natlačí do brankového území a po zahrání míče se někteří, zcela jistě předem určení snaží odskočit směrem od branky se snahou překvapit soupeře a prosadit se hlavou. Moc variant hráči asi připravených nemají, protože tento způsob používali prakticky při všech rohových kopech. I v tomto případě se mi potvrdilo, co již sleduji dlouhodobě. Signály při standartních situacích se ve vyspělých fotbalových týmech moc nepoužívají, jak jsme zvyklí u nás díky jejich zakladateli Karlu Brücknerovi.

Následné nedělní utkání Arsenalu v Premier League v Norwichi potvrdilo pravdivost druhé poloviny nadpisu tohoto komentáře. Arsenal totiž v tomto utkání získal jen bod za remízu 1:1, i když se snažil hrát stejným způsobem, tedy se stejnou charakteristikou, jako v utkání Ligy mistrů se Zagrebem. Hrál v rozestavení 4 2 3 1, až na jednu výjimku (Ramsey místo Cambella) ve stejném složení, se snahou o diktování tempa hry, represink či rychlý přechod do protiútoku.

Jenže trochu jinak byly rozdány karty (nutnost jednoznačně vyhrát pro uchování naděje na postup ze skupiny Ligy mistrů nahradily „jen“ body získané v dlouhodobé soutěži). A hlavně proti Arsenalu stál jiný soupeř, který hrál jiným způsobem. Soupeř, který hrál zejména v prvním poločasu z bloku na vlastní polovině a na polovinu Arsenalu se dostával jen vyjímečně. Proto „Kanonýři“ diktovali tempo hry a hráli svoji tradiční hru. Vstřelili branku a měli jasně navrch (procento držení 67:33, střelecké pokusy 7:3). Norwich zkrátka hrál tak, aby nedostal branku. Proto měl Arsenal rychlých protiútoků i šancí méně, než se Zagrebem. Zaujala mě informace komentátorů, že trenér nováčka nejvyšší anglické soutěže po několika kolech pochopil, že nemůže se svým týmem hrát tak ofenzívně, jak byl zvyklý v druhé nejvyšší soutěži. A to je to, co musí fotbalový trenér správně odhadnout. Možnosti svého týmu v konfrontaci se soupeřem a podle toho vyvažovat poměr ofenzívní a útočné fáze hry, který potom může měnit podle průběhu utkání. A to se v tomto utkání také stalo.

Všechno šlo tedy podle předpokladů, ale také se všechno změnilo brankou, kterou ve 43. minutě Arsenal obdržel. Ve druhém poločasu totiž domácí ožili, hráli daleko odvážněji a několikrát se zapotil i brankář Arsenalu Čech. Tady se také zcela jistě začala postupně projevovat únava hráčů Arsenalu po středečním utkání v Lize mistrů, protože kvůli mnoha zraněním si nemohl manažér Arsen Wenger dovolit protočit sestavu. Navíc i v Norwichi se zranili další opory. Již v 9. minutě obránce Koscielny a v 59. minutě Sanchez. A oba hodně chyběli. Stopér Gabriel, který nahradil Koscielného navíc prohrál rozhodující souboj před vyrovnávací brankou.

Na příkladu těchto dvou utkání je vidět, že vyspělé týmy mají svůj zažitý způsob hry, který používají v každém utkání. Pokud se na její efektivitě něco změní, tak je to jen různou kvalitou a způsobem hry soupeřů, ale v žádném případě zásadní změnou zásahem trenéra, v tomto případě Arsena Wengera. Moje přesvědčení vychází také z dlouhodobého sledování kroků, které trenéři těchto špičkových týmů provedou v případě nepříznivého stavu utkání před jeho koncem. Tam nevidím např. vysunutí vysokých obránců na hrot týmu a zjednodušení hry dlouhými nákopy na ně do pokutového území soupeře nebo zvýšení počtu útočníků a snížení počtu obránců, jak to vidíme často u nás. Oni hrají většinou stále stejným způsobem, ve stejném rozestavení a věří, že to i tak zvládnou.

Komentáře nejsou povoleny.