V pátečním vydání deníku Sport mě velmi zaujal rozhovor s trenérem pražské Sparty Víťou Lavičkou. Hlavním motivem rozhovoru bylo hodnocení trenéra Lavičky mnoha „odborníky“, kteří mu přisoudili nálepku „hodného“ trenéra. On se tomu brání a žádá vysvětlení, co si ten který „expert“ pod tímto termínem představuje.
Ten rozhovor a především jeho obsah mě zaujal proto, že takové hodnocení své osoby občas zaslechnu také a absolutně s ním nesouhlasím. Pokusím se vysvětlit proč, podobně, jako to udělal v rozhovoru trenér Lavička. Ano, já souhlasím, že se chová jinak, než mnozí jiní trenéři, ale to přeci neznamená, že je to špatně. To by přeci neměl za sebou tolik úspěšných trenérských působení.
Opakovaně tady na svých webových stránkách konstatuji, že fotbal se, stejně, jako mnohá jiná i nesportovní odvětví, neustále vyvíjí. Vyvíjí se v oblasti kondiční přípravy, taktické stránky fotbalu, ale také v oblasti přístupu trenéra k hráčům v komunikaci, která je pro úspěch týmu nejdůležitější. Je to totiž hodně o psychologii a pedagogice.
Když jsem ještě před lety byl aktivním fotbalistou v I. Lize i později v nižších soutěžích, tak jsem si nedovedl představit, že budu někdy také trenérem. V té době jsem si totiž vyhodnotil, že kvalita trenéra se měří mírou jeho agresivity a hulvátství směrem ke svým svěřencům. Nebudu tady uvádět jména, protože taková byla doba a ti trenéři za to tak trochu ani nemohli. Uvědomoval jsem si, že fotbalu sice rozumím, obětuji mu hodně, ale takto se chovat a komunikovat se svými svěřenci bych nedokázal. Nakonec jsem se postupem času trenérem stal, ale tyto zastaralé trendy jsem nikdy nepoužíval. Vždy jsem se snažil být součástí týmu, s hráči často komunikoval a byl jim příkladem v plnění si svých povinností. Na tom jsem měl založenou snahu o vytvoření pozitivní atmosféry, bez které se uspět ve sportu a tedy ani ve fotbalu nedá. Několikrát jsem proto musel negativního hráče z týmu vyřadit, ale vždy to bylo ku prospěchu týmu.
Vzhledem k tomu, že jsem začínal ještě v době, kdy takový přístup k hráčům byl považován za chybu, tak mě někteří hodnotili, jako nyní trenéra Lavičku. Považovali mě za hodného trenéra, což jsem vždy odmítal a opravoval jsem jejich termín „hodný“ na „slušný“ a to je rozdíl. Samostudiem sportovní psychologie, vyhledáváním rozhovorů s úspěšnými manažery apod. jsem se ujišťoval, že moje cesta je správná, že jedině tak dokážete ze svých podřízených, v tomto případě fotbalistů „vyždímat“ maximum. Ale musíte dodržet zásadní podmínku. Musíte mít jasně nastavená pravidla, důsledně vyžadovat jejich dodržování a dodržovat je také sám. Znám trenéry, kteří mají nálepku přísných trenérů, ale hráči si pod jejich vedením dělají tak trochu co chtějí.
Stejně, jako v oblasti fotbalové taktiky už mnozí pochopili, že v tomto komentáři zmiňovaný v minulosti běžný způsob jednání trenéra se svými fotbalisty je zastaralý a tak nějak opět „došlo na moje slova“. Již dávno jsem věděl, že urážet hráče, ponižovat je a zesměšňovat není ta správná cesta. Ano, trenér musí být motivátor, musí často zvýšit hlas, ale i to musí mít svá pravidla.
Podle mého názoru je to také o slušném vychování, inteligenci a mentalitě trenéra. A to býval kdysi problém. Když si vzpomenu, jak se někteří kolegové mojí generace na střídačce chovali, tak jsem to nechápal a jsem rád, že dnes už je to jinak. Je to i proto, že i nová generace fotbalistů je svým přístupem k fotbalu vyspělejší a problémových hráčů je stále méně.
Konkrétním příkladem je právě Sparta Praha. Já ji dělím na období za kapitána Tomáše Řepky a období po něm. To je typický příklad, jak i kluby postupně přichází na to, že charakter hráče je důležitým parametrem v rozhodování, zda jej do týmu chceme nebo ne. Proto je stále více trenérů typologicky bližších trenéru Lavičkovi, než těch, kteří se chovali nedůstojně.
Ještě se vrátím k trenéru Lavičkovi, kterému je podsouváno, že v rozhodujících utkáních nedokáže hráče vyburcovat, např. před klíčovým utkáním o postup do Ligy mistrů s Malmö. Já k tomu jen dodám, že pokud by Spartu trénoval trenér bouřlivák, tak se do tohoto utkání Sparta vůbec nedostane. Pod odpovědi trenéra Lavičky v rozhovoru v deníku Sport bych se já podepsal. Zároveň si uvědomuji, že i v současné době by těch podpisů ještě nebylo mnoho. Podobně totiž mnozí před lety odsuzovali např. mentální trénink nebo řešili počet útočníků v základním rozestavení a podle toho přisuzovali trenérům nálepky. Dnes už to řeší jen staromilci. Věřím, že brzy bude odpískáno i pro trenéry hulváty. I v tomto směru jsme na dobré cestě, kterou pomáhají dláždit i současní skvělí trenéři jako Lavička, Šilhavý, Kozel a další.