Stejně, jako ostatní obory lidské činnosti, tak i fotbal se nevyhýbá rychlému vývoji. Působím v něm od svých osmi let nepřetržitě, takže o tom něco vím. Nemám ale na mysli období mého mládežnického fotbalu, kdy jsme hráli v rozestavení 3 2 5, ale budu se v tomto komentáři zabývat až obdobím posledních dvaceti let.
V nedávné minulosti jsem tady na svých webových stránkách již psal o vývoji v oblasti herních systémů (dnes už snad nikdo neřeší, že mužstvo hraje v základním rozestavení na jednoho útočníka a to je obrovský pokrok), v oblasti tréninkového procesu, v oblasti materiálního zajištění vrcholových fotbalistů i v systému a komplexnosti „proklepnutí“ vytypovaného fotbalisty, který má být posilou. Tím „proklepnutím“ rozumím nejen vyhodnocení sportovní stránky takové posily, ale i jeho zdravotní stav, povahové vlastnosti, jeho mentalitu a charakter. Naštěstí již přestává platit i falešná teze, že nejlepší fotbalisté jsou ti tzv. „problémoví“. S tímto názorem jsem nikdy nesouhlasil a jsem rád, že došlo na má slova.
Kdo dosud pozorně čte předchozí odstavec, tak si zcela jistě všiml, že jsem se nezmínil o práci trenéra. A právě o ní je tento můj komentář. Termín „práci trenéra“ jsem nepoužil náhodou. Často se totiž trenérova práce zužuje na samotný trénink. To je ovšem velké zjednodušení, ale ani o to mi nejde. V tomto komentáři chci psát o tom, že progresívní a dobře fungující kluby s jasnou sportovní strategií požadují po trenérech svého týmu dospělých daleko širší záběr. S drobnými odchylkami by měl být trenér „A“ mužstva jakýmsi šéftrenérem, který by měl dohlížet i na tréninkový proces „B“ mužstva, eventuálně U21 či U19 a mít přehled o možných talentech v nich, s kterými bude pracovat v dalších sezónách, pokud v klubu dodrží smlouvu. I ze své zkušenosti již z před deseti let jsem si ověřil při svém působení např. v Jablonci, Zlíně, Opavě, Trenčíně, že takový zájem trenéra „A“ mužstva je obrovskou motivací pro tyto mladé kluky i pro jejich ostatní spoluhráče. Všude v těchto klubech jsem zabudoval do „A“ mužstva několik hráčů. Např. v současném mužstvu Trenčína hrají tři tehdejší dorostenci (v sezóně 2006-7), další tři už klub prodal (Gergel v Žilině, Hlohovský ve Slovanu Bratislava, Godál v Polsku a Horwáth v Nizozemsku). Při mém příchodu do Zlína se juniorka zachránila v MSFL v posledním kole. Při mém působení hrála na čele soutěže, v lize nastupovali např. Bača, Zapletal a Fujerík.
V současné době už tuto popsanou strategii vyžaduje po trenérovi většina klubů na všech úrovních, protože to je zejména ekonomická nutnost. Přesto se najdou trenéři a kluby, kteří pracují postaru a lepí soupisky svých týmů každou polovinu sezóny znovu hráči na hostování z jiných klubů, přitom pokud by donutili svého trenéra „áčka“ lépe pracovat, tak se zvýší motivace produktů vlastního systému výchovy hráčů (vlastních odchovanců) a ušetří se mnoho peněz.
S tímto tématem úzce souvisí i změna na postu reprezentačního trenéra. Místo trenéra Michala Bílka a jeho asistentů a manažéra Šmicera nastoupil trenér Pavel Vrba se svými asistenty a manažérem Dušanem Fitzelem. Kdo sleduje pozorně, v tomto fotbalově „prázdninovém“ období kroky trenéra Vrby, tak musí vidět evidentní změnu ve způsobu práce trenéra reprezentace. Trenér nejen komunikuje s adepty na reprezentační dres, ale některé již osobně navštívil, vysvětlil jim svoje důležité kroky ve své práci a také veřejně vyhlásil svoje priority v práci u české fotbalové reprezentace. Zkrátka co nejvíce komunikuje s hráči i veřejností. Kromě toho mě velmi zaujalo, že bude současně dohlížet na všechny reprezentační výběry od U16 až po U21. A to je právě to, co jsem měl na mysli i u fotbalových klubů. A to už nemluvím o tom, že má jasnou představu co a jak chce hrát a do toho bude hledat hráče. Trenér Bílek nezjistil co a jak chce hrát za celou dobu svého působení u reprezentace a způsob hry se snažil ušít na míru nominovaným hráčům.
Určitě nečekaným, ale potěšitelným krokem Pavla Vrby, je spolupráce s, podle mého názoru, nejlepším trenérem české i československé reprezentace všech dob, trenérem Brücknerem, který se stal konzultantem trenéra Vrby. A tady se musím trochu zastavit.
Trenéra Brücknera znám od roku 1976 (za svůj rodný Lutín jsem proti němu hrál dokonce již v roce 1973), kdy mě poprvé vedl jako trenér. Později jsme působili na několik etap v Sigmě Olomouc. Proto vím, jak skvělý je trenér, ale také to, že si k sobě nikdy nikoho nepřipustil k tělu (k těm jsem patřil i já) a žil si tak trochu ve svém světě a chránil si svoje know-how. Byl vždy velmi sebevědomý (měl proč) a ostatním to dával najevo. Pokud si tedy Pavel Vrba vybral ke spolupráci tohoto skvělého trenéra, tak to svědčí o jeho velkém sebevědomí. Pokud trenér Brückner jeho nabídku přijal a bude trenéru Vrbovi pomáhat, tak to svědčí o tom, že jej velmi uznává a patří tak k naprosté výjimce, protože takových lidí moc není. V každém případě to je pro český fotbal a jeho reprezentaci skvělá zpráva.
Ještě jedna věc mě na angažování trenéra Brücknera zaujala. Ve fotbalových klubech pracoval ještě v době, kdy tlak na upřednostňování mladých hráčů nebyl tak velký. Patřil k těm trenérům, kteří dávali přednost hráčské zkušenosti před mladším, pro klub perspektivním hráčem. Nezajímal se o další generace hráčů klubu, šel si zkrátka tzv. „za svým“. Dnes by to měl daleko těžší a jak ho znám, s vedením by byl často ve sporu. Proto někdejší příchod k reprezentační U21 a následně „A“ mužstvu byl skvělou změnou. Tam si vybral hráče podle svých představ a s nimi dokázal velké věci.
V době, kdy vedl tým ČR U21 jsem četl, že je expertem na mladé hráče. Pro ty, kteří jsme jej dlouho znali to bylo docela úsměvné. V nejlepších klubových letech mladé hráče přehlížel. Možná proto se stal později nejlepším trenérem v historii Česka. Vždy si dokázal prosadit svoje.
Trenér Brückner byl pro mě i mnoho mých někdejších spoluhráčů inspirací k trenérské práci. Jenže v kontextu tématu tohoto mého komentáře jej někteří doslova kopírují ve všem a bohužel pro ně i kluby, ve kterých pracují, i v neochotě pracovat pro klub komplexně a určité neloajálnosti ke klubu, který je platí. Nechápou, že doba se změnila, kluby jsou soukromé subjekty (firmy) a každý v něm musí odvádět maximální výkony a respektovat klubovou strategii. Klubů bez sportovní strategie už totiž moc není.