V posledních dnech se stalo několik hráčů středem pozornosti a to z různých důvodů. Vzhledem k tomu, že to jsou moji bývalí svěřenci a dnes patří do starší věkové kategorie, tak mi opět došlo, jak ten čas letí.. Podělím se s vámi o svoje zkušenosti v trenérské práci s nimi. Je to současně potvrzení faktu, že každý fotbalista je lidsky i fotbalově jiný a to je to, co je na práci fotbalového trenéra, alespoň z mého pohledu, velmi zajímavé.
Prvním z nich je dnešní trenér mládežnických brankářů ve Slávii Praha Martin Vaniak. V posledních dnech jsem s ním četl rozhovory u příležitosti křtu jeho knížky s názvem „Čaroděj“, v které popisuje pozitivní i negativní stránky svojí fotbalové kariéry (těch pozitivních je určitě mnohem více). Měl jsem tu čest s Martinem pracovat v Sigmě Olomouc, kam přestoupil z Ústí nad Labem po absolvování vojny v Hodoníně. I já Martina řadím k hráčům, kteří v tréninku dřeli, aby se dokázali prosadit. Martin, jako mladý brankář byl tak trochu „poděs“, v brance velmi rychlý a velký bojovník. Vzpomínám si na několik zajímavých okamžiků s ním. Prvním byla branka, kterou jsem mu vsítil střelou asi ze 30-ti metrů s podporou silného větru. Já hrál na sklonku kariéry za Spartak Hulín a on chytal za juniorku Sigmy.
Druhý náš společný okamžik,, pro něj určitě nepříjemný, byl v době, kdy nechtěl v Sigmě prodloužit smlouvu a společně s útočníkem Onderkou byli za trest přeřazeni do juniorky (tenkrát „B“ mužstva), které jsem já trénoval. Nikdy se mi tato česká specialita nelíbila a nesouhlasil jsem s takovým řešením ani tenkrát, ale byl jsem malým pánem. Jen dodám, že Martin Vaniak i v tomto případě trénoval na 100%, i když věděl, že o víkendu chytat nebude.
Třetí setkání s Matinem Vaniakem bylo v roce 1993. On tvořil v Sigmě brankářskou dvojici se zkušeným Lubošem Přibylem a já jsem pracoval jako asistent trenéra Brücknera. Moc se nám nedařilo a po sedmém kole byl trenér odvolán a já dostal za úkol do konce podzimní sezóny převzít vládu nad týmem. Jedno z prvních a klíčových mých rozhodnutí bylo, že jsem do branky nominoval mladého Vaniaka. Pikantní potom po letech bylo, že Luboš Přibyl dělal Martinovi ve Slávii trenéra brankářů.
Dalším z řady hráčů, které jsem trénoval a v poslední době se o něm mluvilo byl Tomáš Ujfaluši. Bohužel se rozhodl ze zdravotních důvodů (několikrát operované koleno) ukončit svoji fotbalovou kariéru. I s ním jsem něco prožil. Nezapomenu na situaci, když jsem se rozjel do jeho rodiště Rýmařova s cílem přivézt podepsanou smlouvu o jeho přestupu do Sigmy. V restauraci na stadionu v Rýmařově se mi úkol podařilo splnit, i když to nebylo jednoduché. Přítomen byl i Tomášův táta, který byl současně ve výboru fotbalového klubu a nechtěl, aby na přestupu jeho kluka klub prodělal.
Tomáš studoval SZTŠ (Střední zemědělsko technickou školu) a jednou zazvonil v klubu telefon. Já pracoval jako sekretář mládeže. Volala paní vychovatelka ze školního internátu, že kluci si předchozí večer udělali mejdan a to včetně našeho dorostence Ujfalušiho, kterému bylo navíc ráno špatně. Na vedení klubu se hned skoro hlasovalo, zda tohoto hráče nevyřadíme z týmu i z klubu. S tím jsem nesouhlasil a domluvil si schůzku s paní vychovatelkou. Vysvětlil jsem jí, že Tomáš je slušný kluk a na mejdanu byl určitě jen proto, aby jej ostatní neodsoudili a důkazem toho, že to byla výjimka je právě to, že mu bylo špatně, protože na takové akce není zvyklý. Kdyby mu špatně nebylo, tak to znamená, že je jeho organismus trénovaný častými mejdany. To nakonec zabralo, stížnost na Tomáše byla stažena a já vlastně zachránil Tomášovi skvělou kariéru a Sigmě spoustu milionů za jeho prodej do Hamburku.
Byl jsem i u toho, když se mu stalo první zranění kolena. Bylo to v létě 1998, tedy v jeho 20-ti letech na soustředění v Německu. Hráli jsme ve Fürthu. Po nevinně vypadajícím souboji zůstal ležet a celou cestu domů koleno ledoval. Naštěstí důsledky ještě nebyly tak vážné a on mohl v dalších sezónách dokázat, že fotbalista je skvělý. A já dodám, že ne jen fotbalista, ale i člověk. Tomáš vždy byl a je i dnes inteligentní chlapec, který nepokazí žádnou legraci, pokud může, tak pomůže ve všem a nedivím se, že i v zahraničí vykonával funkci kapitána týmu.
Třetí jméno, které mě v poslední době upozornilo, jak ten čas letí, je hráč Sparty Praha Marek Matějovský. Ten je lidsky úplně jiný, než Tomáš Ujfaluši, i když fotbalista stejně výborný. Jenže to nestačí. Já ho trénoval také v jeho 20-ti letech a dnes je to již nejzkušenější hráč Sparty. Zaujala mě, i když nepřekvapila, jeho chladná reakce po vstřelení vítězné branky v utkání Sparty v Jablonci a stejný chladný výraz při křepčení jeho spoluhráčů po utkání před svými fanoušky. Toto jeho chování jej totiž přesně charakterizuje. Marek totiž není týmový hráč, Marek je výborný fotbalista, ale složitá povaha. Je to egoista a sebestředný člověk, který je svým nejbližším okolím celoživotně utvrzován v tom, že je nejlepší a pokud to někdo vidí jinak, včetně jeho aktuálního trenéra (dnes trenér Lavička), tak tomu nerozumí nebo si na něj „zasedl“. Podle něj jsem tomu nerozuměl ani já před 12-ti lety v Jablonci. Už v těch 20-ti letech těžce snášel, že nehraje v základní sestavě v I. lize. Na hřišti hrál komplikovaně, ztrácel míče a viníka hledal všude jinde, včetně rozhodčího, než u sebe. Proto nehrál a hráli jiní. Nepochopil jsem dodnes, jak z něj mohli ve Spartě udělat kapitána. Fotbalovou kvalitu a zkušenosti i dnes na takovou funkci má, ale lidskou ne a není těžké to rozpoznat. Sám to potvrdil po utkání v Jablonci i do televizní kamery.
Tak to vidíte, zjišťuji, že kde se co šustne ve fotbalu, tak ke všemu mám i svoje zkušenosti. V tomto případě se z jmenovaných mladíků časem stali fotbaloví veteráni a mně připadá, že jsem s nimi ještě nedávno pracoval.