Před několika dny mě velmi zaujal rozhovor v deníku Sport se současným prvoligovým hráčem Slávie Praha a současně šéfem celé slávistické fotbalové mládeže Karolem Kiselem.
O fotbalistech se totiž traduje, že jsou tak trochu jednodušší lidé, což mě vždycky celou moji kariéru vadilo, protože se za jednoduchého nepovažuji. Po přečtení rozhovoru s tímto zkušeným fotbalistou slovenského původu, vysokoškolsky vzdělaným člověkem, bych jej doporučil k přečtení zejména všem těm, kteří tento nesmysl o fotbalistech tvrdí.
V tom rozhovoru mě zaujalo hned několik témat. Třeba to, v jakém skromném prostředí vyrůstal a jak jej toto prostředí formovalo a připravovalo na náročnou cestu životem fotbalovým i osobním.
Dalším zajímavým tématem byla jeho, především, životní zkušenost z pobytu v Austrálii při svém angažmá v Sydney. Přesto, že mluvil také o tamním fotbalu, tak mě spíše zajímaly postřehy z běžného života. Např. to, že v Austrálii jsou pravidla daleko respektovanější, než u nás. Že tam teprve pochopil, že na rozdíl od nás, si tam, na druhé straně zeměkoule, daleko více váží těch, kteří pravidla dodržují, než těch, kteří je různými způsoby obcházejí nebo přímo nedodržují. To srovnání vyznívá tak, že u nás je člověk, který se chová v rámci psaných i nepsaných pravidel považovaný za hloupého. Tamní lidé se navíc snaží na všem hledat především pozitivní věci, u nás je to často opačně. Říkají tomu prý „wow život“. Až tam se utvrdil v tom, že jeho pohled na život a na lidi kolem je správný a nemusím dodávat, který to je, zda ten „český“ nebo „australský“.
S tímto zjištěním přímo souvisí jeho pohled na trenéra Lavičku, s kterým v Austrálii spolupracoval. Poznal ho lidsky i pracovně, a proto se mu nelíbí „česká“ charakteristika tohoto trenéra, kterou ocituji: „Je moc slušný, a proto pomalu ani nemůže být trenérem. Já s tím nesouhlasím. Vůbec to tak není! To, že je slušný, je podle mě právě dobře. V Austrálii si tohle potvrdíte. Ověříte si, že takhle žít a takhle myslet je správně“ konec citátu Karola Kisela. Tato pasáž mě zaujala také proto, že stejně nesmyslný názor jsem ve fotbalovém prostředí zaslechl i na sebe, jako na trenéra.
Dalším zajímavým tématem byla vzpomínka na působení v dresu Sparty, hlavně na hráčskou kabinu. Nebudu citovat, ale mezi řádky řekl to, co já tvrdím roky. Hráčskou kabinu v minulosti ve Spartě vedli negativní typy hráčů. Problémy s tím měl už kdysi Pavel Nedvěd. Neměl totiž zájem se zúčastňovat určitých společných akcí, raději si šel zatrénovat. Kam to dotáhl už dnes všichni víme. A opětovné angažování trenéra Lavičky a odchody některých fotbalistů ze Sparty do sebe přesně zapadají a z tohoto pohledu mají logiku. Tenkrát tam ani Karol Kisel dlouho nevydržel.. Po přečtení tohoto rozhovoru už vím proč.
V rozhovoru Karol Kisel velmi přesně vystihl podstatu práce fotbalového trenéra. Trenér totiž musí být především pro hráče osobnost a to na všech úrovních včetně mládeže. Na příkladech těch nejvěhlasnějších potvrzuje to, co já tvrdím již léta a mnoho fotbalových bafuňářů to ještě nepochopilo. Tím je skutečnost, že hlavní trenér musí vybudovat fotbalový tým, včetně realizačního tak, aby fungoval co nejlépe. Musí všechno „poslepovat“ fotbalově, mentalitou, charakterem a přesvědčit všechny o své cestě k úspěchu. Trénink totiž, jak řekl Karol Kisem a já tvrdím roky, umí udělat každý (proto je ve velkoklubech dělají asistenti), ale dát všechno dohromady už ne každý. U nás se často trenéři hodnotí podle kvality tréninku nebo zda používá tuto nebo jinou metodu. Já se teď budu opakovat, ale prioritou je práce s hlavami a to Mourinho, Brückner a další umí. K tomu musí mít trenér nejen předpoklady, ale i zkušenosti a nemusí být vůbec bývalým skvělým fotbalistou. Vlastně podle názoru veřejnosti na fotbalistu by to nikdo z nich dělat nemohl. Po přečtení rozhovoru s Karolem Kiselem jsem si jistý, že on by tím hlavním trenérem určitě být mohl, ale musel by se připravit na specifické fotbalové prostředí. Ale o tom raději až někdy jindy, abych Karola moc nevylekal.
Říj
03
2012