Takové trenéry neuznávám…

Fotbal je hra velmi složitá a tomu odpovídá i tréninková příprava. Složitá, ve srovnání s jinými sporty, je tím, že trenér musí fotbalisty připravit co nejlépe kondičně, takticky, technicky a navíc je to kolektivní sport, takže trenér musí dát dohromady všechny povahy a charaktery hráčů tak, aby všechno fungovalo co nejlépe.

Když k tomu připočtete fakt, že proti jeho družstvu stojí podobně připravený soupeř, který se pohybuje mezi jeho hráči a snaží se nápady a způsob hry jeho týmu kazit, tak je opravdu hodně náročné přivést svůj tým k vítězství. O co jednodušší to mají např. volejbalisté, kde jeden tým nesmí vkročit na polovinu hřiště (kurtu), která patří soupeři. Nebo tenis, tam má také každý tenista jen svoji polovinu pro sebe a navíc je tam sám a není tak odkázán i na výkon spoluhráčů. Často mě napadá, jak jednoduchou práci má např. trenér oštěpařky Špotákové Jan Železný. Naučí ji techniku hodu, sílu získá v posilovně a to je všechno. Žádná taktika, soupeř k ní při odhodu nesmí, nějaká součinnost s ostatními neexistuje, možná jen verbální s trenérem na tribuně apod. Stejně tak třeba trenér plavců.
Trochu jsem úmyslně práci trenérů v jiných sportech zlehčil ve srovnání s těmi fotbalovými, protože budu v tomto svém komentáři jednoho z nich kritizovat i při znalosti toho, jak těžkou práci zároveň má. Mám na mysli trenéra a sportovního manažéra bendesligového Wolfsburgu Felixe Magatha. Pamatuji si jej ještě z doby, kdy válel na hřišti za Hamburger SV. Byl to skvělý středopolař. O jeho trenérských metodách se toho již napsalo hodně. Dokonce jsou dávány za příklad správného způsobu trénování. Přiznám se, že jsem tyhle oslavné články četl také, ale nikdy jsem s nimi nesouhlasil. K tomuto kritickému komentáři mě vyprovokovala momentální situace okolo českého reprezentanta Jiráčka, kterého považuji za skvělého fotbalistu a není mi jedno, jak a kde bude v nastávající sezóně hrát. Tréninky kolegy Magatha jsem nikdy neviděl, ale jeho obávaný tzv. „pahorek“, který jeho svěřenci vybíhají mnohokrát naplno s medicinbaly pod pažemi, nebo 200 metrové úseky se stejným náčiním pod pažemi apod. nepatří, podle mého názoru, do moderních tréninkových metod. A to zdaleka nevím všechno.
Stejně tak jeho personální politika s fotbalisty a způsob komunikace s nimi je hodně podivná. S nikým z nich moc nekomunikuje, hráče překotně kupuje a prodává a nikdo z nich vlastně neví, jaká je jeho pozice v týmu a v klubu. Tahle nejistota přeci není nic, co by přispívalo k dobré pohodě a formě hráče. Podle mého názoru je pro úspěšnost fotbalového týmu nejdůležitější týmová atmosféra v mužstvu, jeho motivace k maximálnímu výkonu. Takovou atmosféru vytváří v kabině trenér, ale těmito metodami se mu to podařit nemůže. Možná hřeší na velkou konkurenci, kterou trenér Magath v týmu vytváří nákupem a současně prodejem množství hráčů v každém přestupovém okně, ale tak zároveň nemůže vytvořit sehrané a soudržné mužstvo, které pro úspěšnost týmu je nezbytné.
Možná mě tyhle jeho metody zaujaly i z toho důvodu, že i já jsem během své hráčské kariéry narazil na dva podobné trenéry, na jednoho z nich dokonce dvakrát, a přesně proto vím, co se hráčům v této situaci honí hlavou a jak to všechno prožívají. Když si ještě dnes na tyhle metody vzpomenu, tak mi běží mráz po zádech. A to, že i v dnešní době někdo takovým metodám dává zelenou mě překvapuje a dvojnásob na nejvyšší bundesligové úrovni. To už nemluvím o tom, jaký dopad mají takové tréninkové metody na zdravotní stav fotbalistů. Není vyloučeno, že zranění Pilaře na Ukrajině s tím souvisí.
Na závěr jen dovětek. Jsem přesvědčen, že na metodách trenéra Magatha není nic, co bychom si my trenéři v dnešní době měli brát za příklad. Přesto respektuji skutečnost, že trénovat fotbalové mužstvo je velmi náročná práce a každý z nás trenérů má právo používat metody a způsoby, kterým věří. Já těm magathovým nevěřím.

Komentáře nejsou povoleny.