Když jsem byl ještě aktivním hráčem, tak jsem s oblibou četl rozhovory s hráči. Hledal jsem tam inspiraci pro svoji hráčskou kariéru.
Potom jsem se stal trenérem a podvědomě začal upřednostňovat rozhovory s trenéry. Ne, že by mě rozhovory s hráči nezajímaly. Pořád se tam dá občas najít něco inspirujícího i pro trenéra. Jako např. v dvojrozhovoru hráčů Liberce Štajnera a Nezmara v deníku Sport. Ovšem impulsem k mému dnešnímu zamyšlení se stal rozhovor s českým fotbalistou anglického Fulhamu Marcelem Gecovem ve fotbalovém měsíčníku Hattrick.
Nikdy jsem s ním nepracoval, lidsky jej tedy neznám. Proto na mě po této stránce zapůsobil překvapivě velmi pozitivně. Jeho názory na život, na fotbal a také na jeho složitou situaci, kterou v tomto klubu zažívá, mě přesvědčily o tom, že je to kluk, který ví, co má od života očekávat a hlavně co pro to musí udělat. Kromě jiného už teď přemýšlí o tom, co bude dělat v době po skončení hráčské kariéry a připravuje se na to. Pere se statečně i se svojí fotbalovou kariérou, kdy ho v klubu všichni chválí, ale při utkání sedí na lavičce nebo dokopnce na tribuně. Doporučuji si tento rozhovor přečíst všem netrpělivým fotbalistům, kteří mají pocit, že jim trenér úmyslně škodí tím, že nenastupuje v základní sestavě. Ve své kariéře jsem jich zažil hodně a mnozí tak trpěliví nebyli a skončili v nižších soutěžích.
Teď konečně k jádru mého zamyšlení. Zaujaly mě odpovědi na dotazy novináře na téma srovnání fotbalových klubů a tréninkového procesu u nás a v Anglii. Nikdy jsem nesouhlasil s názorem, že se u nás trénuje málo a Marcel Gecov to potvrdil. Vím, někdy čteme oh hráčů hrajících v zahraničí, že se tam trénuje více a tvrdí to třeba i někteří naši trenéři. Považuji to za populistickou snahu se zviditelnit od trenérů a zalíbit se svému zahraničnímu zaměstnavateli od hráčů. Marcel Gecov dokonce vysvětluje, v čem je rozdíl. V rozhovoru také tvrdí, že i v naší lize jsou srovnatelná utkání s Premier League, jen jim chybí atmosféra plného stadionu. A to mi mluví z duše.
Říká, že u nás jsou tréninky náročnější nejen obsahem, ale i délkou trvání a vysvětluje. V Česku má trenér maximálně dva asistenty a jedno hřiště. Při volbě herních cvičení zabere spoustu času přemísťovat mety. V Anglii má trenér (vlastně manažér) asistentů několik, hřiště třeba tři a tak v tréninku mohou hráči přecházet plynule z jednoho hřiště na druhé a další, kde už před tréninkem asistenti všechno potřebné připraví. Ztrátové časy jsou minimální. Náročnost našeho tréninkového procesu také zvyšují klimatické podmínky a naše specialita, „zimní příprava“.
Je jasné, že v anglických klubech a jim podobných i jinde v zahraničí, mají hlavní trenéři k ruce asistenty, specialisty např. pro rozcvičení, fittnes, kondiční trenéry, trenéry pro technické dovednosti, trenéra brankářů, maséry, fyzioterapeuty atd. Tam je to samozřejmost, ale u nás k tomuto modelu teprve pomalu směřujeme. Je to totiž i problém ekonomický. Nebudete mi věřit, ale já si pamatuji, když v klubech fungoval hlavní trenér a ne všude k němu asistent. Postupně jsem zažil zavedení asistenta pro trénink brankářů, profesionálního maséra, dnes už jsou zejména v první lize kondiční trenéři, fyzioterapeuti a další odborníci. Vždy dalo hodně úsilí přesvědčit vedení o nutnosti této pozice v realizačním týmu. Doufám, že další budou postupně přibývat, tak, jak je tomu v klubech, jako je Fulham a spoustě dalších, s kterými se chceme měřit. U nás jde totiž prosadit moderní trendy velmi ztuha. Platí to i o oblasti taktické, jak píšu i v předchozím komentáři, v testování hráčů, používání sporttesterů atd. Naštěstí dnes už jsou to i u nás samozřejmosti.
V Česku najdou více pochopení trenéři populisté. Kdysi zabíralo na funkcionáře používání nootebocků. Nebo proklamace o atraktivním kombinačním fotbalu, či rady typu: „Nedělejte z fotbalu vědu“. My zkrátka postupně přijdeme na všechno, ale trvá nám to poněkud déle, než „venku“, protože každá novinka si musí projít fází zlehčování, zesměšňování, nedůvěry. Možná, že někdo má jinou zkušenost, ale moje je taková.
Dub
03
2012