Damková? Skvělá na hřišti i v kanceláři

  Už z názvu tohoto komentáře je zřejmé, o kom tentokrát bude řeč Nemýlíte se, budu psát o ženě, která vládne českým fotbalovým rozhodčím. Pokud rádi všechno kritizujete a nadáváte na všechno a na všechny, tak se vám to dál nebude číst moc dobře, protože na slečnu (pokud nebyla tajně svatba s jejím přítelem, bývalým rozhodčím panem Berbrem) Damkovou mám jen slova chvály.

Chválil jsem ji v době, kdy rozhodovala utkání mého mužstva v první lize, chválil jsem ji při sledování televizních utkání, která rozhodovala jako hlavní rozhodčí a chválil jsem ji i kdysi tady, na svých webových stránkách. Měla na hřišti autoritu a to nejen proto, že je žena a hráči se k ní chovali slušněji, než k mužským kolegům. Oni se k ní totiž chovali slušně především proto, že z jejího výkonu nikdy nepociťovali tendenci někomu stranit. Stejné pocity jsem měl vždy i já.
Ovšem mě na jejím rozhodcovském výkonu nezaujala jen snaha o „rovinu“. Ona měla úžasný cit pro hru a její plynulost. Dovedla naprosto přesně rozeznat nedovolený zákrok od nafilmovaného pádu fotbalisty, který mu samozřejmě „nezbaštila“ a on si to příště rozmyslel, zda opět upadne bez přičinění soupeřova hráče. Zdá se vám to jako samozřejmost? Mělo by to tak být, jenže v Česku já vidím spoustu rozhodčích, kteří pískají zbytečně často, neponechávají výhodu ve hře a svoji autoritu si vynucují pomocí žlutých karet. Ze slečny Damkové vždy vyzařovala jistota, sebevědomí a pohoda a ta se přenesla i na ostatní aktéry fotbalového utkání.
Proto se dokázala prosadit prakticky na všechny nejprestižnější akce ženského fotbalu, jako je finále Ligy mistrů, Mistrovství světa a Olympijské hry. Proto se také prosazuje i po skončení aktivní kariéry fotbalové rozhodčí. Po mnoha letech totiž máme zástupce, vlastně zástupkyni, v Komisi rozhodčích UEFA, což je opravdu velký úspěch. A že to pomáhá i prestiži českých rozhodčích svědčí nasazování rozhodčího Královce na utkání Ligy mistrů a na EURO 2012. Nejčerstvěji bude pan Královec se svými českými kolegy rozhodovat utkání Evropské ligy mezi španělskou Valencií a nizozemským Alkmaarem. Jenom důkaz toho, jak je důležité mít správné lidi na správném místě.
Ke svým komentářům mě vždy inspiruje nějaká zajímavá událost. V tomto případě to je způsob, jakým slečna Damková šéfuje Komisi rozhodčích FAČR. V minulosti totiž bylo všechno, co se týkalo rozhodčích skoro tajné, žádná vyjádření předsedy se nekonala. Na všechno odpovídali ve stylu: „Nejdříve musím prostudovat s kolegy videozáznam, a potom zaujmeme stanovisko. Vzpomínám si dokonce na praxi, kdy se tresty rozhodčích nezveřejňovaly. To všechno jen nahrávalo spekulacím a evokovalo nečisté praktiky. Slečna Damková se nebojí, třeba i během probíhajícího utkání prezentovat svůj pohled na kontroverzní situaci, kterých je ve fotbalu hodně. Nebojí se okomentovat výsledky testování rozhodčích, nebojí se prozradit, že někteří rozhodčí jsou lajdáci v přípravě na utkání, netají jmého rozhodčího, který požil před pohárovým utkáním alkohol atd. Zkrátka se nebojí prozradit před veřejností fakt, že i mezi rozhodčími, stejně jako mezi fotbalisty, jsou jedinci s profesionálním přístupem ke své práci, ale i nezodpovědní jedinci. Zkrátka se mi líbí, že je daleko otevřenější a tím i důvěryhodnější. Jsme zase u toho proč asi? Protože je to osobnost, věří si a nemá postranní zájmy. Zřejmě něco z toho, možná všechno, postrádali její předchůdci.
Přiznám se, že rozhodčím bych být nechtěl. Nemají to vůbec lehké, nikdy se nezavděčí všem. Jedno mi ovšem na fotbalu vadí. Pravidla jsou nastavena tak, že jejich výklad je velmi variabilní. V utkání je spousta situací, které rozhodčí správně potrestá a pokud nepotrestá, tak je to také správně. Proto mají dnešní rozhodčí obrovskou moc, a proto je třeba být při jejich řízení transparentní.. A to slečna Damková je.
Jen pro ilustraci k předchozímu odstavci. V posledním kole Gambrinus ligy jsme mohli vidět dvě situace, kdy se míč střetl s rukou bránícího hráče. Úmyslně jsem použil termín „střetl“, protože ani v jednom případě nešlo o úmysl. Šlo o „ruky“ žižkovského Kropíka a hráče Hradce Králové Janouška. Obě situace byly posouzeny jinak. Kropíkovu ruku rozhodčí prominul, Janouškovu potrestal pokutovým kopem ve prospěch Českých Budějovic v 90.minutě, kterým domácí získali tři body. Podle mého názoru byla zdaleka evidentnější ruka Kropíka, která zabránila střele na branku, kdežto Janouškovi se jen nešťastně míč odrazil ve skluzu od země na ruku. Jenže verdikty rozhodčích byly opačné. Nic na tomto mém názoru nezmění ani trochu bezelstné přiznání nezkušeného Janouška.
Druhým čerstvým příkladem je včerejší utkání Ligy mistrů mezi Barcelonou a AC Milán. Druhý pokutový kop byl sice odpískán správně, ale všichni víme, že v mnoha, daleko evidentnějších případech, držení za dres se pokutový kop nepíská a rozhodčí dělá, že nevidí. Jako neviděl před týdnem v utkání stejných soupeřů při stažení Puyola. Možná i to bylo impulsem pro nizozemského rozhodčího druhou penaltu zapískat. Nekritizuji její odpískání, ale přimlouvám se za to, aby každé podobné držení se ve fotbalu trestalo a to na celém světě stejně. Fotbalisté by si to potom rozmysleli a padalo by i více branek. Takto chápu rozladění hráčů a trenéra AC Milán, což není omluvou zkušenému Nestovi, který se takto provinil. Stejně tak bych byl přísnější i při posuzování jakéhokoliv držení rukou kdekoliv na hřišti ve hře. Hra by byla plynulejší, rychlejší a tím i zajímavější, bylo by více vzruchu před brankami a více branek. Zdaleka ne každý fotbalový rozhodčí totiž dosahuje kvalit slečny Damkové. Ona by si s tím poradila.

Komentáře nejsou povoleny.