O tomto víkendu jsem si nemohl nechat ujít v televizi důležitá a atraktivní utkání Brazílie – Paraquay na Copa Amerika a finálové utkání MS žen Japonsko – USA. Obě tato utkání měla mnoho společného, i když jejími aktéry byli v jednom případě muži a v druhém to byly ženy.

Co měla ta utkání tedy společného? Obě měla předem jasné favority, Brazílii a USA. V průběhu obou byl favorit lepší, měl daleko více šancí rozhodnout v základní hrací době o svém vítězství. Oběma se to nepodařilo. V obou utkáních neurčilo vítěze ani prodloužení 2×15 minut a v obou se rozhodovalo až střelbou ze značky pokutového kopu. A to ještě není všechno, co měla tato utkání společného. V obou totiž penaltovou loterii lépe zvládly týmy, které měly teoreticky prohrát. Těmi týmy byla Paraquay a Japonsko. A konečně se dostávám k důvodu, proč favorité pokutové kopy nezvládli. Tím důvodem byla jednoznačně psychika.
Věřte, že v obou utkáních jsem před zahájením pokutových kopů tvrdil, že vyhraje Japonsko a Paraquay. Jako bývalý fotbalista (stolní tenista, tenista a hokejista) jsem si dokázal představit, pod jakým tlakem hráči Brazílie a hráčky USA v té chvíli jsou. Byli favority, měli mnoho šancí a teď by mohli o vítězství přijít. Jejich soupeři na tom byli podstatně lépe. V souboji s favoritem se propracovali k pokutovým kopům a už to byl pro ně úspěch. I přes tento můj předpoklad jsem byl překvapený, jak mizerně si s pokutovými kopy poradili zejména Brazilci. Vyhlášení technici a hračičkové neproměnili ani jednu ze čtyř penalt.
Proč mě vlastně tyhle „penaltové rozstřely“ zaujaly? Protože jsem přesvědčen, že i ve fotbalu je, vedle kondiční a herní přípravy, nejdůležitější dlouhodobá psychologická příprava. Já pro to mám svůj termín „práce s hlavou“. Právě proto tvrdím, že trénování je především o psychologii a pedagogice a až potom o těch dalších dvou složkách přípravy. Proto jsou mezi nejuznávanějšími trenérskými osobnostmi často vystudovaní pedagogové nebo trenéři s vrozenými pedagogickými schopnostmi. Je to určitě relevantnější předpoklad, než prvoligová či dokonce reprezentační hráčská minulost.
V této souvislosti uvedu dva zcela opačné příklady. Mám totiž dojem, že propadák naší reprezentace U21 na ME  Dánsku má příčinu především v nezvládnutí pozice favorita již před turnajem. Je jasné, že potom se k tomuto nezvládnutému tlaku na hráče přibalí další příčiny, které ovšem souvisí právě s psychikou. Opačným příkladem, hodným absolutního uznání, je česká tenistka Kvitová a její cesta k titulu vítězky Wimbledonu. Po loňském semifinále patřila k favoritům a postupně zvládla všechna utkání suverénně, což zejména v individuálním sportu, kdy jste na kurtu úplně sami, je opravdu známka silné sportovní osobnosti.
Tahle psychologická složka sportovního výkonu mě vždy zajímala, a proto jsem se také často setkal s názorem laiků (i vedení klubů), že jsou to jen výmluvy hráčů nebo i trenéra. Jenže dnes už všechny špičkové kluby získávají informace o novém hráči nejen z pohledu sportovních předpokladů, ale i zdravotní stav a také  je velmi zajímá psychická odolnost fotbalisty, což se u nás ještě stále podceňuje, a proto neřeší. Dovolím si tvrdit, že v tomto smyslu má problémy fotbalová Sparta Praha. Hráči ve Spartě jsou totiž pod velkým mediálním tlakem a mnoho hráčů, kteří z ligy na Letnou přestoupí, tento tlak nezvládnou a nesplní očekávání. Přitom je to, podle mého názoru, pro stanovení kvality hráče, to nejdůležitější.

Příspěvek byl vložen dne 19.07.2011 [Úterý] v 00:15 hodin a zařazen do rubriky Trénink a trenéři. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Komentáře ani zpětné odkazy nejsou v tuto chvíli povoleny.