Podle názvu tohoto příspěvku by se mohlo zdát, že půjde o téma ryze ekonomické a nikoliv fotbalové. Ale nebojte se, nejedná se o úvahu nad reformou penzijního systému, nýbrž o zamyšlení k tématu, které momentálně řeší trenéři našich zástupců v evropských pohárech – vlastně hlavně Sparty v předkole Ligy mistrů. Šéftrenér Chovanec si totiž před novináři postěžoval, že fotbalovým svazem stanovená termínová listina nevychází vstříc našim zástupcům v těchto soutěžích (a konkrétně Spartě). V podobném duchu se vyjádřil i trenér Plzně Vrba.
Trenéry zcela chápu a rozumím jejich kritice. Jsem přece trenér a hlavně jsem sám byl ve stejné pozici a řešil v hlavě stejné dilema. Přesněji jsem jej řešil dvakrát, když jsem se svým mužstvem „dokráčel“ až do finále Poháru ČMFS na Strahově. Ale co je pozoruhodné, vždy s jinou strategií z hlediska rotace hráčského kádru. V prvním případě (v druholigových Ratíškovicích) jsem měl k dispozici jen 12 kvalitativně srovnatelných hráčů, s nimiž jsem musel takto náročný program zvládnout (v jarní části soutěže z devíti po sobě jdoucích týdnů jsme šestkrát absolvovali tzv. „anglický týden“ s těžkým utkáním uprostřed týdne). Nakonec jsme to zvládli skvěle. V tabulce II. ligy jsme až do konce proháněli z 3. místa postupující Slovácko a Plzeň a v poháru jsme byli ve finále s Libercem.
V druhém případě kromě I. ligy i finále s Jabloncem a široký kádr vyrovnaných hráčů jsem mohl poměrně značně v sestavách točit a efekt se dostavil také. Např. si vzpomínám, že po těžkém utkání v sobotu v Teplicích jsem do úterního čtvrtfinále Poháru ČMFS na Žižkově (výhra 4:2) mohl provést 7 změn v sestavě a efekt se také dostavil.
Poslední příklad jsem zažil jako spolukomentátor na EURO 2008 ve Švýcarsku, kde před posledními zápasy ve skupinách měla zajištěný postup mužstva Portugalska, Chorvatska, Nizozemska a Španělska, a proto všichni vehementně šetřili svoje klíčové hráče a nastoupili v těchto utkáních s náhradníky. Jejich soupeři (Německo, Turecko, Rusko a Itálie) museli v posledním utkání ve skupině uspět, aby postoupili a hráli tato utkání v nejsilnějších sestavách. Přesto „odpočatí“ hráči Portugalska, Nizozemska a Chorvatska byli vyřazeni a Španělsko se zachránilo přes pokutové kopy.
Pokládám tedy otázku: „Má vůbec smysl tzv. šetřit hráče v náročném programu utkání?“. Odpověď by na ni mohli dát sportovní psychologové, fyziologové a především samotní hráči. Napadá mě, že hráči situaci podcenili a nedali do utkání všechno, že vyšli ze zápasového rytmu, že podcenili regeneraci a možná dokonce životosprávu v delší přestávce mezi utkáními…
Proto bych tuto úvahu uzavřel tím, že jednoznačně úspěšná metoda pro tuto situaci neexistuje. Možná se na náročnost termínové listiny někdy upínáme až zbytečně moc a nevědomky tím hledáme alibi pro sebe (trenéra) a pro hráče pro případ neúspěchu. Dvojnásob to platí v začátku sezóny, kdy jsou hráči po přípravě dobře připraveni po všech stránkách a tedy fyzicky i psychicky neopotřebovaní.