Přesně měsíc po zahájení mistrovství světa 2010 v Jižní Africe známe nové mistry světa. Jsou jimi Španělé a já jsem tomu moc rád, protože si titul zaslouží ze všech nejvíce. Nejen za výkony, ale i za herní styl, kterým baví všechny příznivce fotbalu. Dále také proto, že všechny jejich fotbalové hvězdy (a těch mají v sestavě spoustu) se podřídily týmovému výkonu mužstva, což bylo cítit na hřišti i mimo hřiště.
Z jejich středu za celé mistrovství nevyšla žádná negativní reakce či poznámka na svého kolegu nebo trenéra, jako tomu bylo u jiných favoritů. A to i přesto, že Španělsku jako velkému favoritovi nevyšlo hned první utkání ve skupině proti Švýcarsku, které prohrálo 0:1. Španělé však nezpanikařili, neházeli vinu jeden na druhého a důkladně se připravili na další utkání, která zvládli a udrželi se s přehledem v dalších kolech.
Na posledním EURO v roce 2008 si hráči Nizozemska získali moje sympatie. Působili na mě totiž velmi skromně, těžili tak z týmové atmosféry a hráli krásný, rychlý fotbal. Ve finále světového šampionátu mě zklamali. Ani ne tak herním výkonem jako brutalitou, s níž se snažili otupit individuální a týmovou kvalitu soupeře. Jindy jsem poměrně klidným divákem televizních přenosů, ale tentokrát jsem se moc zlobil na anglického rozhodčího Webba za to, že nevyloučil za brutální zákroky Van Bommela a De Jonga. Neomlouvá ho ani pravděpodobná snaha nezkazit finále brzkým vyloučením. Byly to zákroky brutální a navíc jsem přesvědčen, že úmyslné se snahou zastrašit nebo zranit hráče soupeře. Nevěřím, že tuto strategii naordinoval svým hráčům trenér, ale byla to spíše jejich osobní strategie. Tento tah jim na určitou dobu utkání vyšel. První poločas hráči Španělska museli kromě vyhodnocování herních situací ještě uhýbat „nástrahám“ soupeře. Protestoval proti tomu i jinak velmi klidný trenér Španělů Del Bosque.
Vítězství posledních mistrů Evropy bylo zasloužené, přestože v průběhu utkání měl vyložené šance i soupeř z Nizozemska, jako např. Robben a Fabregas, kteří postupovali sami na brankáře Casillase. Podobné šance měli i Španělé (Villa, Ramos 2x atd.). Na zaslouženém vítězství hráčů z Pyrenejského poloostrova nic nemění ani fakt, že rozhodující akci předcházela chyba rozhodčích (nebyla jediná), když upřeli Nizozemcům jasný rohový kop.
Všichni hodnotí tohle finále jako méně pohledné a atraktivní, ale podle mého názoru si musíme na takovou hru v těch rozhodujících utkáních zvykat (a nejen na mistrovství světa). Stejné to je ve finále Ligy mistrů nebo EURO. Když se utkají dvě takticky vyspělá mužstva, tak zkrátka není místo pro nějaké útočné manévry. Každý se snaží především eliminovat sílu soupeře (tzn. neobdržet branku) a pak teprve následuje úsilí o vstřelení branky do sítě soupeře. Tohle finále nebylo výjimkou.
Ve finálovém duelu MS 2010 padlo nejvíce žlutých karet v historii mistrovství světa (Nizozemí: 8x žlutá + 1x červená, Španělsko: 5x žlutá) a já se tomu vůbec nedivím. Když rozhodčí hned v prvních minutách nepotrestá podle pravidel dostatečně takové brutální zákroky, jaké předvedli Van Bommel a De Jong, pak hráči vycítí, že dnes si mohou dovolit více než jindy (a zejména Nizozemci toho využívali). Samozřejmě to ovlivňovalo i španělské hráče, kteří z toho byli nervózní a dopouštěli se některých zákroků za hranicí pravidel oceněných žlutou kartou. Pro mě je jasným viníkem tolika karet jednoznačně hlavní rozhodčí Webb.