Při čtení komentářů k průběhu 26. kola naší nejvyšší fotbalové soutěže FORTUNA:LIGY jsem si uvědomil to, co jsem sdělil v nadpisu tohoto mého komentáře. A to proto, že v různých událostech hráli roli velmi zkušení fotbalisté, skoro by se mi chtělo napsat veteráni (snad se na mě za to nebudou zlobit). Mám na mysli hráče Jindříška, Matějovského, Zavadila a Poznara. Dokonce mě oslovil redaktor deníku Sport s dotazem na působení prvních tří z uvedených v nejvyšší soutěži vzhledem k jejich věku, aniž by věděl, že všechny jsem měl svého času v týmu, který jsem tenkrát vedl jako trenér, a proto je znám velmi dobře.
Musím předeslat, že každý z té čtveřice byl jiný, tedy originál, ale jedno měli společné. Byli nastupující generací fotbalistů, tedy mladí kluci cca 20 let. Já jsem byl totiž trenérem, o kterém se vědělo, že rád pracuji i s mladými fotbalisty, kteří byli mým tehdejším nárokům ochotni se podřídit. Bylo to přibližně na začátku tohoto století, kdy se díky trenéru Hřebíkovi a několika dalším trenérům, mezi kterými jsem byl i já, zásadně měnil fotbal směrem k progresivitě, přecházelo se na zónový způsob fungování týmu a pro tehdejší zkušenější fotbalisty to nebylo nic zajímavého, protože se jim nechtělo zásadně měnit svoje dosavadní návyky.
Prvním jmenovaným byl tedy Pepa Jindříšek, z té doby (2001-3) jediný odchovanec Jablonce, který se prosadil do prvoligového týmu. Na jeho premiéru si vzpomínám jako dnes, postavil jsem ho do základní sestavy v utkání na Slávii, která tenkrát hrála svá utkání na Strahově. Pepa byl a určitě dodnes je velmi pracovitý a zodpovědný fotbalista a svoji premiéru zvládl velmi dobře. I díky své pracovitosti a přístupu k fotbalu vydržel hrát ligu dodnes. V tomto kole upoutal neproměněnou penaltou a vyrovnávací brankou v utkání Bohemians v Plzni.
Marka Matějovského jsem trénoval ve stejném období, tedy také v Jablonci. Měl také 20 let, ale jinak byl zcela jiným typem hráče. Kdysi jsem si přečetl v časopisu Hattrick jeho vyjádření, že jsem byl jediný trenér, s kterým si nerozuměl. Abych byl upřímný, toto hodnocení mně vůbec nevadí. Pokud totiž existuje trenér, který by si rozuměl s hráčem, který se ve 20-ti letech chová jako primadona, neplní pokyny trenéra, předržuje míč až ho ztratí, rozptyluje se při hře diskuzemi s rozhodčím a se soupeři, tak je to špatný trenér. Pamatuji si také na jeho exces v anglickém klubu z Readingu, kde v médiích zkritizoval trenéra za jeho přístup k tréninku, což tam hned všichni odsoudili, ale mě to nepřekvapilo. Dál to nebudu rozvádět, bylo by to na dlouho a tolik místa tady momentálně nemám.
Ještě dodám, že Marek Matějovský během své kariéry dokázal hrát výborný fotbal, jeho skvělé průnikové přihrávky, orientace v prostoru a výborný přehled jsme mohli všichni, i já obdivovat. Ovšem nikdy to nebyl týmový hráč, podle mé zkušenosti vždy upřednostňoval sebe před týmem. Proto mě kdysi překvapila jeho volba kapitánem ve Spartě, i proto to netrvalo dlouho. V tomto kole i mě zaujala jeho vítězná branka v utkání Mladé Boleslavi se Spartou pěknou střelou z cca 18 metrů. Zaujala také proto, že Marek nikdy moc branek nestřílel a střelbu ze střední a větší vzdáleností nepoužíval. Tentokrát se k ní odhodlal a znamenalo to 3 bod.
Dalším kdysi dvacetiletým fotbalistou, který v tomto kole zaujal a já ho měl v té době v týmu je hráč Opavy Pavel Zavadil. Vedl jsem ho v sezóně 1999-2000 v Ratíškovicích. Skončil jsem tehdy po 17-ti letech v Sigmě Olomouc a náhoda mě zavedla do Ratíškovic k nováčkovi II. ligy. Sigma svého odchovance Pavla Zavadila doslova „odkopla“ z důvodu, že je malý a já jsem ho velmi rád vzal na jih Moravy do kraje vína, kde jsme nakonec dvě sezóny po sobě obsadili ve II. lize 3. místo (první dva postupovali do I. ligy) a v první sezóně hráli finále poháru na Strahově (prohra 1:2 s Libercem). Pavel byl klíčovým hráčem, kopal skvěle standardní situace a my z toho těžili. Dlouho se ve II. lize nezdržel. Po půl roce přestoupil do prvoligových Drnovic a za dalšího půl roku přestoupil do Sparty s cílem nahradit mladého Tomáše Rosického, kterého Sparta prodala do německé Borussie Dortmund. Byl nejen skvělým hráčem, ale měl a zcela jistě i dnes má v Opavě předpoklady být lídrem týmu. Nerad prohrával a tuto vlastnost dokázal vnutit i ostatním. Nebylo mu jedno, zda jeho tým vyhraje nebo ne a to je vždy pro trenéra velké plus. V tomto kole potvrdil svoji kvalitu v zahrávání standardních situací (určitě nejen tím), tak totiž padla první branka do sítě Dukly Praha. Ve věku nad 40 let je obdivuhodné, že tempu utkání stačí. Je to proto, že se vždy dokázal dobře starat o svoje tělo.
Tím posledním ze čtveřice mých někdejších svěřenců je Tomáš Poznar. Já vím, nehrál z disciplinárních důvodů, ale i tím se vlastně v tomto kole připomněl. Možná i proto jeho tým Zlín prohrál se Sigmou Olomouc a nevstřelil branku. Tomáš byl velmi svědomitý hráč, vedl jsem ho v sezóně 2008-9 ve Vítkovicích. Jako dvacetiletý mladý kluk tam hostoval ze Zlína. Byl ohromně vnímavý, vydržel by se o fotbalu bavit dlouho a pořád bádal nad tím, jak se zlepšit. Měl skvělé zázemí i doma (to je velmi důležité), rodiče nechyběli na žádném utkání v Ostravě na stadionu ve Vítkovicích, ani venku kdekoliv v Čechách. S takovým hráčem je pro trenéra radost pracovat. Proč nepřiznat, že takové pracovité fotbalisty s hlavou na správném místě jsem měl vždy v týmu velmi rád. Proto mě překvapila jeho reakce loktem, za kterou dostal stopku i v tomto kole.