Jako fotbalový trenér jsem v klubech dvou českých profesionálních soutěžích, dnes se jmenují HET liga a Fotbalová národní liga, pracoval v období let 1986 – 2009. Začátek byl v Sigmě Olomouc u mládeže a zřejmě i proto jsem později jako hlavní trenér ve vzpomínaných dvou soutěžích byl charakterizován jako trenér, který umí pracovat i v nejvyšší soutěži s mladými hráči. Proti této charakteristice nic nenamítám, protože to je pravda. V té době totiž bylo mnoho mých kolegů, kteří se naopak práci s mladými, talentovanými hráči bránili. Podle mého názoru proto, že starší fotbalisté měli u těchto trenérů v té době určitá privilegia a trenéři na ně tím delegovali mimo jiné část svojí zodpovědnosti za fungování hráčské kabiny.
Já jsem tuto trenérskou zvyklost už v té době kritizoval a také proto nepoužíval. U mě žádná privilegia neexistovala a už vůbec ne díky věku. Proto mě někteří starší hráči považovali za trenéra, který nemá rád starší hráče. Jen tím absolutně nepochopili moji prioritu, kterou bylo rozdělení hráčů jen a pouze podle výkonnosti a přínosu pro tým na hřišti i v kabině a to bez ohledu na věk. Jednou jsem byl dokonce nabádán starším hráčem, že bych měl být na ty mladší daleko přísnější jenom proto, že jsou mladí. A já mu uvedl příklad jednoho v té době důležitého hráče Juventusu Turín Del Piera, spoluhráče Pavla Nedvěda, který byl v té době jedním z nejmladších hráčů týmu a přesto vydělával nejvíce peněz. Měl nejlepší smlouvu, ale také za to musel brát zodpovědnost na hřišti, rozhodovat zápasy a být tak týmu prospěšný. U nás totiž v té době starší hráči měli pocit, že by měli mít nejlepší smlouvy jenom proto, že jsou nejstarší.
Podobných příkladů bych za svoji trenérskou kariéru mohl uvést několik a ve většině příkladů se podobně chovaly i české kluby, přesněji jejich vedení. Dnes už je situace zcela jiná a postupně se i v českých klubech uvažuje podobně, jako v uvedeném příkladu Juventus Turín. Rozhoduje kvalita hráče, ne ročník narození. A proč jsou kluby rády a s nimi často i trenéři dají přednost v základní sestavě mladšímu fotbalistovi? Důvody jsou zásadní dva. Je to ekonomický přínos pro klub prodejem kvalitního mladšího, tedy perspektivního fotbalisty a sportovní hledisko ze strany trenéra díky fotbalovému vývoji směrem k větší náročnosti nejen fyzické, ale také z hlediska potřebné mentality a charakteru hráčů.
Některé české kluby to pochopily už dávno, některé později. Já jsem to druhé hledisko, nezbytné lidské vlastnosti hráčů řešil celou svoji trenérskou kariéru a bohužel musím říci, že jsem v určité době často narazil na odpor nejen hráče a jeho spoluhráčů, ale také klubu. Uvedu dva případy, které toto téma vhodně charakterizují.
V roce 1997 – 99 jsem dělal asistenta trenéra v Sigmě Olomouc. Na tuto pozici jsem se propracoval po několika letech u mládeže a hlavní trenér Bokša tehdy pracoval, myšleno komunikoval, se všemi hráči bez ohledu na věk. I díky tomu tito mladí odchovanci Sigmy (Ujfaluši, Heinz, Švestka, König, Krohmer a další) výkonnostně významně rostli, tým po první sezóně získal účast v tehdejším Poháru UEFA (dnes Evropská liga). Jenže někteří starší hráči, dnes trenéři, s kterými se do té doby v klubu zacházelo v rukavičkách a mladší hráči byli naopak velmi podceňováni, se začali bát o své pozice a pod jejich tlakem vedení klubu hlavního trenéra i mě, jeho asistenta, odvolalo. V tisku jsem si potom přečetl naprosto smyšlené zdůvodnění jednoho staršího hráče, že trenér mladé hráče nezvládal. Po krátké době Sigma Olomouc prodala některé z těchto mladých hráčů do zahraničí (Ujfaluši, Heinz…) za velké peníze, které klub získal především díky profesionálnímu přístupu odvolaného trenéra v práci se všemi hráči, včetně s těmi mladými odchovanci.
Na tomto případu jsem chtěl demonstrovat praktiky klubů kdysi a uvedu druhý případ, jak se to fungování klubů změnilo za několik sezón a je tomu tak dodnes i ve vzpomínané Sigmě Olomouc, kde současný trenér Václav Jílek trpělivě pracoval s celou generací mladých hráčů odchovanců klubu a dnes jsou hitem nejvyšší soutěže. A já zcela rozumím tomu, že odmítl návrat do mužstva hráče Ordoše, který nesplňoval kritérium perspektivy výnosného prodeje ani fotbalové parametry pro současný moderní fotbal.
A nyní k tomu druhému případu. V roce 2001 jsem dostal nabídku trénovat prvoligový Jablonec. Hned při první schůzce mi klub vyložil karty na stůl. Slyším to jako dnes: „Trenére, finance jsou momentálně problém, nepočítejte s posilami, navíc se zbavujeme několika drahých starších hráčů, proto se pokuste sehnat nějaké mladé fotbalisty bez profesionální smlouvy, tedy levné, na Moravě a my se poohlídneme v Čechách a pokud je později dobře zpeněžíme, bude to super“. A tato filosofie obsahuje ty dva zásadní důvody, které jsem uvedl v úvodu. Pro klub možnost ekonomicky mladého hráče zobchodovat a pro trenéra vhodnost jeho sportovních parametrů pro v té době preferovaný moderní fotbal.
A v tomto konkrétním případě byla naplněna obě hlediska, tedy ekonomické i sportovní, protože Jablonec hledal náhradu za progresívního trenéra Hřebíka, který přijal nabídku Sparty a já jsem měl navázat na jeho práci. A proč já? Protože jsem stejně, jako on, zaváděl nové prvky do českého fotbalu (zónové bránění, vytváření tlaku na míč atd.), což vyžadovalo kromě jiných důležitých podmínek, především změnu myšlení samotných hráčů, což většina těch starších v té době těžko akceptovala a někteří další pro tyto změny neměli předpoklady. Ale tím to nekončí. Sportovní hledisko je zásadní i dnes, kdy už je tento způsob hry naprosto samozřejmý a vyžaduje vyšší nároky na samotné fotbalisty nejen v kondičních předpokladech, ale také těch mentálních. Konkrétně např. rychlostní předpoklady, psychickou odolnost, taktickou disciplínu a jak už jsem uvedl i se správnou vítěznou mentalitou a týmovým myšlením, hráče hladové po úspěchu se snahou se prosadit, ochotné na sobě pracovat atd.
I v tomto případě však platí, že bez starších zkušených hráčů nemůže být fotbalový tým úspěšný, ale musí to být hráči, kteří jsou pro tým přínosem nejen na hřišti, ale i v kabině. Proto je mojí zásadou, že stáří hráče není automatickou překážkou, ale stejně tak platí, že mládí není automatickou předností. V praxi se ukazuje, že ne každý talentovaný hráč se dokáže prosadit v dospělém fotbalu okamžitě a některým se to nepodaří vůbec. Jde i o citlivé zvážení kdy a na jak velkou minutáž hráče do utkání nasadit, na jaký post a s jakými úkoly. Všeobecně se prokazuje, že před několika lety založená juniorská liga je méně vhodnou průpravou pro mladé fotbalisty na dospělý fotbal. Zkušenosti potvrzují, že vhodnější je opravdu soutěž dospělých a nemusí to být vždy nejvyšší soutěž.
Na závěr jen dodám, že jsem pracoval ve fotbalu i v době, kdy kluby fungovaly jinak, než dnes. Dnes je to ovšem firma, která má svého nebo svoje majitele, svůj rozpočet s příjmy a výdaji a finance jsou důležité. Proto i jejich sportovní filosofie směřuje směrem k prodeji hráčů, u některých klubů více, u některých méně, a tedy k výchově svých odchovanců. A platí zásada, že trenér musí sportovní filosofii klubu, kterou zastřešuje sportovní ředitel nebo manažér respektovat a naopak klub si musí vybírat trenéra, který to tak bude mít nastavené. A platí to i v případě zabudovávání vlastních odchovanců. Je jasné, že všichni talentovaní mladí fotbalisté se v dospělém fotbalu neprosadí. Někdy díky svým nevyhovujícím fotbalovým dovednostem a předpokladům, ale i díky těm osobnostním, jak jsem už uvedl. Proto je třeba mladé fotbalisty nejen dobře trénovat, ale také vhodně vychovávat a fotbalově vzdělávat. Je to vlastně klubový majetek. Důležitá je komunikace na lince majitel, vedení, trenér, hráč, pro hráče důvěra trenéra a zájem klubu.