Včerejší porážkou v Severním Irsku skončila naše, přiznejme si, minimální šance na postup na mistrovství světa, které se bude konat v roce 2018 v Rusku. Minimální šance to byla proto, protože jsme nezvládli celou kvalifikaci od začátku. Mým cílem v žádném případě není teď kritizovat trenéra Jarolíma, protože jeho pozice po nástupu k týmu nebyla vůbec jednoduchá a já bych zcela jistě zvedl ruku pro jeho pokračování v nastoupené cestě. Jen se chci podělit s ostatními, ke kterým se můj komentář k utkání dostane, o svoje postřehy a názory.
Před každým fotbalovým utkáním jsou určitým způsobem tzv. rozdány karty. Vlastně ne před každým utkáním, protože reprezentaci Německa nějaké rozdané karty nezajímají, oni hrají svoji hru vždycky a zajímá je jen výhra, kterou pravidelně získají. V našem případě byly tedy karty před utkáním rozdány zcela jednoduše: K uchování alespoň minimální šance na postup do baráže musíme vyhrát. A pokud chceme vyhrát, musíme vstřelit více branek, než soupeř. Proto se dala předpokládat spíše defenzívnější strategie soupeře a naše snaha o aktivní fotbal. Jenže já jsem měl pocit, že naši hráči považují za aktivní fotbal přihrávání si volný na volného, zprava doleva a opačně, při blízkosti hráče soupeře raději dozadu. Měli jsme vysoké procento držení míče, ale to jen proto, že jsme nebyli pro soupeře nebezpeční a on nás tedy takto hrát nechal, protože pro něj byly karty rozdány jinak. Oni nesměli prohrát, proto zvolili logicky hodně defenzívní způsob hry. Jako my s Německem a také logicky.
Jenže naše přechodová fáze po zisku míče byla pomalá, málo přímočará, bez dostatečné náběhové aktivity spoluhráčů. Soupeř se do protiútoků nezapojoval ve větším počtu hráčů, ale pokud to udělal, tak jsme měli problémy je zastavit. Proto jsme „vyrobili“, konkrétně obránce Novák, dvě standardní situace, které domácí hráči využili ke vstřelení důležitých branek. Nejde mi ani tak pojmenovat chyby, kterých jsme se při nich dopustili (Novák, Gebre Selasie, Vaclík, Jankto), ale chci se zmínit o nelogičnosti našeho počínání na hřišti ve smyslu snahy vstřelit branky, bez kterých se vyhrát nedá a my jsme vyhrát museli.
U televizní obrazovky jsem trpěl, když naši hráči se postupně přes mnoho krátkých nicneříkajících přihrávek dostali do křídelního prostoru vpravo či vlevo, v pokutovém území se pohybovali až čtyři naši fotbalisté a míč se opět pomocí krátkých nicneříkajících přihrávek posouval směrem k naší brance místo toho, aby následoval centr do pokutového území na vzpomínané čtyři spoluhráče. Naše pojetí hry mi připomínalo situaci, kdy nám stačí utkání neprohrát. Stejně tak jsme se měli několikrát, místo nicneříkající přihrávky volný na volného, pokusit o střelbu ze střední vzdálenosti. Já vím, mezer v defenzívě moc nebylo, ale občas ano. Problémem českého fotbalu na všech rovních je nedostatečná razance i těch nejjednodušších přihrávek (tedy i těch nicneříkajících), které změnu těžiště hry zpomalují a to je další šance pro soupeře zavírat všechny cesty ke své brance. A to se dělo také v Belfastu.
Docela mě překvapila téměř totožná sestava našeho týmu jako v utkání s Německem, přitom tam byly rozdány karty neprohrát a v Belfastu vyhrát. Čekal jsem určité změny směrem ke kreativnějším fotbalistům jako Dočkal, Hušbauer nebo odpočatý Kadeřábek. Rozestavení s pěti obránci podle mého názoru nebyl problém ani chyba. Pojetí tohoto rozestavení totiž je různé. Jako příklad můžeme použít rozestavení s pěti obránci s Německem a třemi stopéry a dvěma „halvbeky“ v Severním Irsku. A už z názvu postu „halvbek“ se dá vyčíst, že takový hráč má částečně úkoly „halva“ (krajního záložníka) a částečně „beka“ (krajního obránce). A kolik procent pro „halva“ a kolik procent pro „beka“ určuje kvalita soupeře a z toho vyplývající pojetí a pokyny trenéra. Konkrétně v Belfastu bylo vidět na obou „halvbecích“ Bořilovi i Gebreselasiím, že procento pro útočnou fázi bylo hodně vyšší v porovnání s utkáním s Německem.
Po neúspěšné kvalifikaci není třeba nad trenérem a hráči lámat hůl. Je třeba si pozitiva a hlavně negativa správně vyhodnotit, poučit se nejen z chyb, ale i ze specifické trenérské práce u reprezentačního týmu a pustit se do kvalifikace nové, tedy po důstojném zakončení dvou zbývajících utkání se San Marinem a v Azerbajdžánu. K tomu patří také určitá konsolidace širšího kádru hráčů a zapracování hladových fotbalistů mladších ročníků, kterých máme poměrně dost. A podle mého názoru by u toho měl být i trenér Jarolím, protože to je zkušený trenér a dokáže si proto první absolvovanou kvalifikaci odpovědně vyhodnotit a nastartovat tu novou.