Ano, je to tak. Vždycky, a jsem si jistý, že až do konce života mi 13. listopad připomene několik událostí, výstižnější by možná byl termín příběhů. Tak třeba v ten den se v roce 1997 narodila moje vnučka, kterou mám moc rád a dělá mi jenom radost. Přesně před rokem, tedy 13. listopadu 2013, jsem v tuto dobu ležel na operačním sále v Prostějově a MUDr.Hoferek se svým týmem mi měnil můj levý fotbalem poničený kyčelní kloub za nový kovový. Dnes musím říci, že odvedl skvělou práci.V ten den, tedy 13. listopadu v roce 1950 se narodil můj kolega trenér Dušan Radolský, kterému jsem dělal od 1.ledna 1994 asistenta trenéra v Sigmě Olomouc a rád na něj vzpomínám.
Jenže v tomto svém komentáři se budu zabývat trenérem, kterému jsem dělal asistenta v totožné sezóně, jako trenérovi Radolskému, ale na jejím začátku tedy od 1.7.1993 a shodou náhod se také narodil 13. listopadu, ale v roce 1939. Dnes tedy slaví své 75. narozeniny a pro fanoušky fotbalu to jméno ani nemusím prozrazovat. Oni už z informací, které jsem naznačil poznali, že se jedná o trenéra Karla Brücknera.
Chci vás, čtenáře mých webových stránek ujistit, že trenéra Brücknera považuji za nejlepšího trenéra v československém a později českém fotbalu v historii, i když se zmíním i o některých jeho vlastnostech, které nevyzní pozitivně, ale zcela jistě i díky nim se stal tak úspěšným trenérem. Velmi si ho vážím, i když jsme povahově zcela rozdílní a v minulosti i dnes, jak se říká, by se mnou na pivo nešel. On totiž měl v oblibě spíše problémové hráče a tvrdil, že dobrý fotbalista takový musí být, a já s tím nikdy nesouhlasil a nejen proto, že jsem byl pravým opakem. Přemýšlivý a zodpovědný a jsem rád, že současná doba mi dala zapravdu.
Během mého života jsem se s ním setkával mnohokrát a to i v době, kdy jsem ho ještě neznal osobně i v době, kdy jsem jej znal osobně, ale jeho neznal nikdo za hranicemi olomouckého okresu. Poprvé jsem se se jménem Karel Brückner setkal někdy v roce 1970. Můj táta byl totiž fotbalovým fanatikem (jako já) a po skončení hráčské kariéry dělal fotbalového rozhodčího na úrovni kraje. Hráče Brücknera považoval za věčného kritika výkonu rozhodčího. V té době jsem proti hráči Brücknerovi nastoupil i já. Bylo to v roce 1973 v únoru v Olomouci-Řepčíně. Já měl 18 let a hrál za muže Sigmy Lutín a on měl 33 a hrál za MŽ Olomouc, dnešní Sigmu. Typologicky byl opravdu podobný známému Sparťanovi Kvašňákovi, tedy fotbalový projev, pomalý klátivý pohyb a míč poslal na jakoukoliv vzdálenost přesně. V té době jsem proti němu nastoupil i v hokejovém utkání. Jako každý sportovně založený kluk jsem hrál i hokej (ve stolním tenisu i II.ligu) a jednou jsme hráli proti MŽ Olomouc, kde nastoupil i pan Brückner. Pamatuji si, že i tam velmi vynikal.
Další moje setkání s trenérem Brücknerem bylo již pracovní v pozici trenér a hráč. Jako hráč Lutína jsem se vracel z vojny na konci září 1976. Měl jsem tři nabídky k přestupu. Pan trenér Hadamczyk mě lákal do Opavy, funkcionáři Uničova a Sigmy ZTS (dnešní Sigma) zase k nim. Olomouc byla nejblíže, tak jsem se rozhodl pro Sigmu. A tam trénoval začínající mladý trenér Brückner. Tenkrát jsem o trénování moc nepřemýšlel, ale s dnešními znalostmi musím konstatovat, že už tam dělal věci, které jsem neviděl u žádného jiného trenéra. Bude to znít možná divně, ale třeba odrazovou sílu nikdo neznal a on ji už praktikoval. Naše cesty se po roce rozešly, já přestoupil do prvoligové Plzně.
Opět jsme se setkali v pozicích trenér a hráč v sezóně 1983-84. Sigma sestoupila do II.ligy a Brückner ji přišel vrátit zpět do I. ligy. Nepřeháním, když řeknu, že na okomentování tohoto období bych potřeboval několik stránek textu a to ne proto, že jsme se s velkým bodovým náskokem do I. ligy vrátili, že jsme obdrželi první branku v soutěži až v 10. kole v Třinci a to z PK, který byl vymyšlený, ale proto, že tady jsem poznal spoustu trenérských a tréninkových metod, kterými byl trenér Brückner daleko před ostatními československými trenéry. Tak například v kondiční přípravě plyometrická metoda posilování (seskok výskok), tři velikosti činek podle váhy hráče (v té době se posilovalo jen činkami a s jedinou velikostí hráč vážící 60 i 90 kg), opět odrazová síla, měřil nám palpačně TF při vytrvalosti, používal při tom střídavé tempo, hra na jeden dotek, taktický trénink s nácvikem presinku atd. A to nemluvím o standardních situacích, které jsou všeobecně známé. Možná se vám to zdá jako hloupost, ale v té době nikdo nic takového neznal. Proto mě nepřekvapilo hodnocení tří olomouckých hráčů (Kotůlek, Rada a Kerbr), kteří se zúčastnili ME 1996 v Anglii, když mi vyprávěli, jak se divili přípravě na utkání trenéra Uhrína. Zkrátka zjednodušeně řečeno „kluci běžte a makejte“. Z Olomouce byli zvyklí pod trenérem Brücknerem na něco jiného.
Když jsem skončil aktivní kariéru, tak jsem nastoupil v Sigmě k mládeži jako sekretář mládeže a trenér. Na sekretariátu jsem seděl s jedním starším pánem dlouholetým zkušeným funkcionářem, který uměl skvěle německy, což v té době byla výjimka. A on mě zasvětil do své spolupráce s trenérem Brücknerem, který mu nosil z Německa materiály a pan Malíček (tak se jmenoval) mu je překládal do češtiny. Ty přeložené materiály mám ještě někde doma v archívu. A to si myslím ví málokdo. To, že trenér Brückner byl v problematice tréninku a trénování daleko před ostatními trenéry a to i na nejvyšší československé úrovni, dnes ví každý, kdo tenkrát jeho práci osobně poznal, ale proč tomu tak bylo, ví málokdo. A to neříkám proto, že bych jeho progres shazoval, protože tu možnost možná neměl každý. Naopak, jen to ukazuje na jeho pracovitost, která tenkrát ostatním chyběla.
Lidé v jiných regionech, včetně Prahy zjistili, že nějaký výborný trenér v Olomouci existuje až v době, kdy po dramatickém průběhu dostal trenér Brückner důvěru trénovat nejdříve ČR „21“ a poté ČR „A“. To bylo v roce 2001, když jsem trénoval v Jablonci. Tam se roky spoléhali v angažování trenérů a hráčů na známá jména z Prahy. Najednou klub trénoval neznámý trenér z Moravy a musím říci, že jsem to tam proto neměl jednoduché, i když na to rád vzpomínám. Ale o tom někdy příště. Při působení v Jablonci byl trenérem reprezentace „A“ zvolen trenér Brückner. Vidím to jako dnes. Sedíme po tréninku v restauraci na obědě a z rádia se ozve, že volbu trenéra reprezentace vyhrál trenér Brückner. Nastalo nepublikovatelné hodnocení této volby a chytání se za hlavu. A já jim všem řekl asi toto: „Co blbnete, tento trenér je jediný, kdo to dá dohromady“ A výsledek už známe všichni a není třeba jej podrobně popisovat.
Abych byl objektivní, tak musím také připomenout, že trenér Brückner byl tzv. svůj. Jeho kolegové spolupracovníci to nikdy neměli lehké. Alespoň na klubové úrovni. Měl svoji představu a nehodlal z ní slevit. Ale jak jsem napsal v úvodu, zřejmě i proto byl tak úspěšný. I když v dnešní době, kdy kluby jsou firmy se svými majiteli by to měl těžší. V klubech často o důležitých trenérských věcech rozhoduje právě majitel nebo majitelé.
Proto na závěr chci popřá, podle mého názoru, nejlepšímu československému a českému fotbalovému trenérovi v historii trenéru Karlu Brücknerovi vše nejlepší k jeho 75. narozeninám, hlavně hodně zdraví a pohody a radosti z výkonů a výsledků české reprezentace, na jejímž fungování se i dnes podílí. Trenér Brückner mi dal do fotbalového života hodně a nic na tom nemění ani fakt, že na pivo by se mnou asi nešel. Já stejně pivo nepiji.