Česká fotbalová reprezentace má za sebou podzimní část kvalifikace na EURO 2016 ve Francii a ze čtyř utkání má na svém kontě plný počet, tedy 12 bodů. Všude kolem čtu a slyším otázky, jak je to možné, že se na hru našeho týmu najednou dá se zalíbením koukat, že jsme najednou tak úspěšní. Svoje zamyšlení nad příčinami vám tady nabízím.
Musím se nejdříve přiznat, že i mě výkony našeho týmu tak strhly, že jsem nelenil, sedl do auta a navštívil poslední nedělní utkání proti Islandu v Plzni. Motivací pro mě bylo i vrátit se po 35-ti letech do Plzně (od října 1977 do prosince 1979 jsem v dresu tehdejší Škody Plzeň hrál federální nejvyšší soutěž), podívat se, zda stojí ještě panelové domy na třech místech, kde jsem bydlel a také si prohlédnout nový stadion ve Štruncových sadech, který jsem dosud viděl jen v televizi a je zcela jiný, tedy po všech stránkách lepší, než ten, na kterém jsem hrál tenkrát. To vše jsem chtěl ukázat také manželce, a proto jsme si udělali třídenní výlet ve dvou.
Přiznám se, že Plzeň jako město mě moc nenadchlo. Spousta rozkopaných ulic, zdálo se mi, že se až tak moc pozitivního z hlediska moderní výstavby, čistoty v ulicích atd. neudálo. Ale v plzeňském fotbalu naštěstí těch pozitiv je daleko více. Jenže tentokrát se budu věnovat českému fotbalovému národnímu týmu.
Z utkání s Islandem jsem měl velké obavy. Jejich dosavadní výsledky byly skvělé a podle médií i předváděná hra. Na rozdíl od trenéra Vrby, který jejich hru prý studoval tři týdny (vycházím ze sdělení v médiích) jsem je detailně prostudované neměl, ale respekt ano. Můj typ před utkáním byl 1:1. Jsem rád, že jsem se netrefil a tři body zůstaly doma. I podle sdělení manželky, která seděla hned vedle mě, jsem tak nervózní, jako v posledních minutách utkání již dlouho nebyl. Nakonec všechno dobře dopadlo a my mohli našim hráčům zatleskat.
V tomto mém komentáři není cílem popisovat průběh tohoto utkání, ale zamyslet se nad příčinami tak úspěšného podzimního účinkování naší reprezentace.
Před chvílí jsem položil telefon, volali mi z deníku Sport a žádali odpověď na anketní otázku: „V čem jsou si podobné nebo nejsou reprezentační týmy ČR v roce 2002 při nástupu trenéra Brücknera a dnes pod vedením trenéra Vrby“. Zeptal jsem se obratem redaktora, zda chce odpověď jednou větou nebo půlhodinový monolog. Prý něco mezi tím. Pokud by totiž stačila jedna věta, tak by moje odpověď zněla: „Podobné jsou si proto, protože je vedli skvělí trenéři“. Všimněte si, že jsem použil sloveso „vedli“ a ne „trénovali“. To není náhoda, protože představa, že trenér jen trénuje je velmi zjednodušená. Trenér, a to na všech úrovních, nejen trénuje, ale i vychovává a vzdělává. Jinými slovy komunikuje s hráči a celým týmem a tím ovlivňuje jejich hlavy. A pokud toto zvládne, ovládnout jejich hlavy, tzn. získá si respekt, získá je pro své představy o způsobu hry, hráči mu začnou věřit a jsou pozitivní vůči jeho názorům a představám. K tomu vždy pomáhají počáteční úspěchy, které ovšem trenér Vrba u reprezentace neměl a o to těžší začátek musel zvládnout.
Kromě komunikace s hráči musí trenér být odborníkem ve zvolení zápasové strategie, taktiky a hlavně musí vědět, jakým způsobem chce hrát, s kým to chce hrát a musí také dokázat odkrýt slabiny soupeře a mít schopnost jich využít a naopak eliminovat přednosti. Současně při zachování svého herního stylu a taktického plánu. To vše musí znát, ale hlavně to musí umět hráčům vysvětlit a přenést na trávník.
Totiž těch, kteří vědí, jak se to má hrát a v jaké sestavě je hodně. Sice často až po utkání, ale jen trenér nese tzv. „kůži na trh“. A to všechno trenéři Brückner a Vrba umí, a proto jsou úspěšní. Možná někdo namítne, že s Islandem jsme měli štěstí a kdyby netrefili jeho hráči tyč a kdyby Čech nechytil v závěru šanci atd. Jenže takových kdyby na naší straně bylo nepoměrně více a kdybychom v závěru inkasovali, tak by to nebylo spravedlivé, jak to sympaticky vyhodnotil i trenér Islandu.
Po tomto stručném hodnocení si logicky každý kladete otázku: „Proč to takto nefungovalo u předchozích trenérů?“. Odpověď je jednoduchá: „Protože to nebyli tak dobří trenéři“. A proč tedy byli u reprezentace, kde by měli být jen výborní trenéři? Odpověď: „Protože o tom rozhodovali nekompetentní lidé, kteří si mysleli to stejné, co ti trenéři. Že trénovat reprezentaci je jednoduché, že z fotbalu se nemá dělat věda a hlavně záleží na tom, jak se hráči vyspí, jak jsou kvalitní apod. Reprezentaci vedli (nevím, zda je to tentokrát správný termín, spíše by se hodilo trénovali) trenéři, kteří měli zkušenosti jen ze Sparty (Chovanec, Straka, Bílek, Hašek a Rada ze Slávie), kde již jako hráči přišli ke všemu velmi lacino. A pokračovalo to i v pozici trenérů. Připadalo mi to někdy, že nejprestižnější trenérský post byl pro ně takovou „trafikou“. Dostali je velmi lacino. Trenéři Brückner a Vrba museli naopak o svých trenérských kvalitách přesvědčovat roky, než se jim této pocty dostalo. Marně si vzpomínám na nějaký klubový velký trenérský úspěch těchto sparťanských trenérů a to mám dobrou paměť. Nepočítám Haška v Japonsku a arabských zemích a nepočítám ani Spartu. Možná Hašek ve francouzském Strassbourgu. Ale mám informace z reprezentace, že i Hašek si k Brücknerovi nemůže ani „čuchnout“.
Dovolím si srovnání současného působení trenéra Vrby se svým předchůdcem Bílkem (tady na svých webových stránkách jsem to psal několikrát). Máte pocit, že věděl, jak hrát? Vždyť stále měnil rozestavení. Máte pocit, že dokázal maximálně využít hráče z naší nejvyšší soutěže? Jen alibisticky opakoval, že generace Nedvědů, Poborských a dalších je pryč a náhrada není. S tím jsem nikdy nesouhlasil a považoval to jen za alibi. Dokázal mužstvo takticky připravit na soupeře? Jen si vzpomínám, jak jsme na EURO 2012 v Polsku v prvním utkání vyhořeli s Ruskem, protože jsme chtěli hrát to, na co tým neměl a soupeř si na nás počkal a trestal protiútoky a prohra 1:4 byla ještě milosrdná. Naštěstí se trenér Bílek poučil, nasadil Hübschmana a hrál z bloku a výsledkem byl postup ze skupiny. Při hledání pozitiv éry trenéra Bílka se často mluví o postupu na toto EURO a tam ze skupiny do čtvrtfinále. Jenže to bylo v situaci, kdy jsme dostali v baráži nejschůdnějšího soupeře Černou Horu a v Polsku nejlehčí skupinu a navíc ve Wroclavi, kam mohlo přijet mnoho našich fanoušků. Navíc jej spasilo to, že sice pozdě, ale přece využil hráče z Plzně, které mu připravil trenér Vrba. Naštěstí pochopil, že jsou lepší „hladoví“ a dobře vedení hráči z ligy, než znudění legionáři.
Podle informací, které mám se pod trenérem Vrbou markantně zlepšila komunikace s hráči během období mezi kvalifikačními zápasy, profesionalita realizačního týmu a celého zázemí reprezentace, taktická připravenost na utkání, tedy podobně, jako za trenéra Brücknera. Najednou jsou hráči ze Synot ligy schopní konkurovat na mezinárodní úrovni. Zkrátka trenér Vrba, podobně, jako před 12-ti lety trenér Brückner dokázal z hráčů dostat maximum možného a to je vlastně cílem každého trenéra. A jakými cestami to dokáže je na trenérovi. Trenér Bílek tu cestu nenašel, protože ji ani moc nehledal, trenér Vrba i Brückner tu cestu hledat nemuseli, oni po ní kráčí celou svoji trenérskou kariéru.
V reprezentaci se evidentně nastolil pořádek, nastavila se pravidla a jejich dodržování. Jsem přesvědčený, že za trenéra Brücknera i Vrby by se nestala aféra s roztrhanými obleky při návratu z Černé Hory. Reprezentace funguje zcela jinak, než za trenéra Bílka, a proto jsou výsledky takové, jaké jsou. Připomíná mi to pozitivní změnu atmosféry ve Spartě Praha po odchodu hráčského „vůdce“ Tomáše Řepky. To byla další „minela“, tentokrát na klubové úrovni, i když se netýkala postu trenéra, ale hráče.