Následovala konečně doba trenéra Brücknera, kterou přeskočím, protože bych se opakoval.
Po něm byl zvolen tak trochu natruc panu Košťálovi Petr Rada. Další trenér z Prahy, i když ne ze Sparty. Opět se potvrdilo, že přes veškeré úsilí na tuto funkci nemá a mě nemůže v této souvislosti napadnout nic jiného, než památná věta po nevydařeném utkání v Polsku, která jej charakterizuje: „Národ si přál hrát na dva (rozuměj útočníky), tak jsme hráli na dva“. Jen připomenu, že to bylo v době, kdy špičkové kluby v Evropě začaly hrávat s tzv. zesíleným středem hřiště, tzn. v základním rozestavení na jednoho útočníka. Tady na to lidé ani funkcionáři nebyli zvyklí (sám jsem si s tím užil svoje) a trenér Rada si to nedokázal obhájit.
Ještě jedna příhoda s trenérem Radou. Seděli jsme vedle sebe na tribuně na Spartě v památném utkání Sparty Praha s Realem Madrid, kdy Sparta sice pod trenérem Hřebíkem prohrála 2:3, ale byla Realu rovnocenným soupeřem. Celé utkání jsme se dohadovali s trenérem Radou na téma zónová obrana. On ji kritizoval až zesměšňoval, já obhajoval. Patřil totiž k trenérům (jsou i v naší „osmičce“ a o stejných typech jsem psal při studiu Profi licence), kteří jsou leniví se vzdělávat, tak raději propagované novinky kritizují. Velkým paradoxem potom bylo, že trenér Rada mě po dvou a půl sezónách vystřídal u týmu Jablonce. Měl štěstí, protože přišel tzv. k hotovému a potěšilo mě, že to přiznal i otevřeně v médiích, když prohlásil: „V Jablonci jsem našel dobře trénované mužstvo“.
O dalším v pořadí trenérů reprezentace jen krátce Franta Straka vedl tým jen v jednom utkání jako záskok. Sparťanské protekční srdce projevil, když se vrátím ke vzpomínanému studiu licence Profi v roce 1991-1993. Měli jsme za sebou náročné zkoušky po uzavření prvního ročníku a při přednášce na začátku ročníku druhého se najednou objevil v poslední lavici zcela nenápadně Franta Straka. On tenkrát žil v Německu a ukázalo se, že tehdejší předseda fotbalového svazu pan Jíra mu slíbil, že mu první ročník promine a může s námi dostudovat jen ten druhý. V Německu by to měl asi těžší. To vzbudilo samozřejmě nevoli nejen nás, trenérů-studentů, ale i lidí zodpovědných za studium. Domákli se toho i novináři, udělali rozhovor s Frantou Strakou v deníku Sport, kde z nás udělal nepřející lidi atd. Proto jsme okamžitě zvolili tříčlennou komisi, já byl jejím mluvčím a vyvolali jsme reakci v deníku Sport k uvedení věcí na pravou míru.
Jestli dobře počítám, tak mi z mojí „osmičky“ zbývají tři trenéři. Dovolím si je rozdělit na dvojici, troufnu si přidat termín nerozlučnou dvojici Hašek + Bílek a na závěr trenéra Pešiceho.
Ivan Hašek mě velmi zklamal, když rezignoval na funkci předsedy FAČR, i když jsem si od jeho působení nic nesliboval. To ovšem nesouvisí s mým názorem na jeho trenérské renomé. Podle mého názoru je u nás hodně přeceňované. Co vlastně dokázal, kromě toho, že trénoval ve Strassburgu, kde před tím i hrál a zachoval si tudíž dobré kontakty. Trénoval v Japonsku, kde také před tím hrál. Potom „utíkal“ do zemí Perského zálivu a díru tam neudělal, jen mu přibyly dolary na účtu. Chvíli vedl českou reprezentaci v závěru kvalifikace na MS. Podle dobře informovaného zdroje blízkého reprezentaci, který nechtěl být jmenován, (známá formulka v podobných případech) se jako trenér projevil „nic moc“. Srovnání s Brücknerem prý absolutně není možné. Proto se už vůbec nedivím, že navrhl a prosadil za svého nástupce trenéra Bílka. Jeho působení jsem rozebral v minulém komentáři, tak nyní jen použiji informaci opět od jednoho „velmi důvěryhodného“ člena realizačního týmu jednoho slovenského prvoligového klubu, že působení trenéra Bílka u nich byla katastrofa. Samá „báčka“, „srandičky“, „břevínka“ apod.
Na závěr mi dovolte smeknout klobouk před posledním členem mojí „osmičky“ trenérů. Tím je Josef Pešice. Jeho bilance je 100%-ní a nesnižuje ji ani to, že už se nehrálo pod tlakem. Přesto projevil v nominaci na utkání, do základní sestavy i střídáním cit pro tuto práci, který trenér získá dlouholetou zkušeností. I u něj nezapomenu na jedno jeho proroctví na moji adresu, které se bohužel pro mě vyplnilo.
Když jsem trénoval prvoligový Jablonec, tak jeho současný majitel pracoval ve Spartě. Spartu jsme na domácím stadionu porazili 2:0 (bylo to památné utkání, kdy na dálnici na Prahu napadli sparťanští fandové autobus s týmem Sparty při návratu do Prahy, protože byli zvyklí v Jablonci vyhrávat). V šoku z prohry Sparty byla i média. Pepík Pešice toto utkání spolukomentoval v televizi a v kuloárech prý vyslovil větu: „Jen aby to nebylo pro někoho „Pyrrhovo“ vítězství“. Když to volně přeložím, tak je to vítězství, které se časem otočí proti vám. Já po letech musím říci, že pro mě to Pyrrhovo vítězství bylo. Já pracuji u mládeže (pozor, nestěžuji si, já tam i začínal v olomoucké Sigmě) a Pepík Pešice je u reprezentace České republiky. On je totiž jiný, než já a dokáže se přizpůsobit. Já ne!
Na úplný závěr ještě pár vět. Na základě mých zkušeností a dlouhodobého sledování českého fotbalu jsem rád, že konečně zodpovědní lidé (nevím, zda je jeden nebo je jich více) pochopili, že pro post trenéra české reprezentace je třeba vybrat trenéra s velkými zkušenostmi, který má za sebou trenérské úspěchy (se Spartou se nepočítají, s Plzní zatím ještě ano…), je komunikativní, má představu o tom, co a jak chce hrát, umí si pro svoji filosofii získat hráče a dokáže je to naučit, i když času k tomu bude mít málo a má patřičný respekt. Konečně se takový trenér našel. Je ním Pavel Vrba a souhlasím s tím, že splňuje všechna tato moje kritéria (na rozdíl od vzpomínané „osmičky“, kromě Brücknera, Uhrina a Pešiceho). Jestli je náhoda, že pochází a vyrostl na Moravě, dokonce na Hané jako pan Brückner (a moje maličkost) nechám na posouzení vás, čtenářů. Můj názor je zřejmý z nadpisu tohoto komentáře a po jeho přečtení uznáte, že pro něj mám spoustu argumentů.