V pátečním vydání deníku Sport mě zaujalo téma, které se v posledních dnech stává tím hlavním a vyplňuje první stránky sportovních periodik. Tím tématem je rozhodnutí trenéra Pavla Vrby stát se od 1. ledna 2014 trenérem české fotbalové reprezentace.
Rozepisovat se na toto téma by asi už nikoho nebavilo, vždyť je to pořád dokola. Mě zaujal v deníku Sport prezentovaný přehled všech trenérů, kteří se na tomto postu vystřídali od rozdělení federace se Slovenskem, tedy trenérů samostatné České republiky.
Na tomto přehledu je totiž zajímavá jedna skutečnost, která pro mě není vůbec nová, protože to je věc, která mi celou tu dobu vadila. Tím je fakt, že na tento prestižní trenérský post byli v převážné řadě nominováni trenéři se sparťanskou minulostí a bez odpovídajících zkušeností a kvality. Než se pustím do svého subjektivního pohledu na tuto galerii trenérů reprezentace, nejdříve je vyjmenuji: pp. Uhrín Dušan st., Chovanec Josef, Brückner Karel, Rada Petr, Straka František, Hašek Ivan, Bílek Michal, Pešice Josef.
Dříve, než se zmíním o svém pohledu na jejich zvolení je třeba si připomenout a zdůraznit, že post reprezentačního trenéra je ve všech zemích, tedy i u nás v České republice, nejprestižnějším v této profesi. Trenérem, vlastně vzhledem k vývoji, který se týká všech oborů lidské činnosti, manažerem reprezentace by se proto měl stát člověk, který má vysokou odbornou úroveň, organizační schopnosti, měl by udávat progresivní směr v oboru, což znamená vnímat a realizovat progresivní trendy. Měl by mít obrovské zkušenosti, tzn. mít za sebou dlouholetou trenérskou práci a co je podstatné, za sebou i trenérské úspěchy musí dokázat komunikovat se všemi subjekty kolem reprezentace (vedení, hráči, realizační tým, fanoušci, média atd.). Kritéria jsou to hodně náročná, ale jsou nutná, protože trenér reprezentace musí být pozitivně vnímán odbornou veřejností, médii, fanoušky a především svými svěřenci, tedy hráči reprezentačního týmu.
Dříve, než se pustím do svého, subjektivního pohledu na jednotlivé trenéry v období samostatné České republiky, tak bych zmínil jen několik pohledů na celou skupinu osmi trenérů. Stále totiž v Česku převládá názor, že největší předpoklady k funkci fotbalového trenéra mají bývalí výborní fotbalisté. Já tento mýtus roky vyvracím, přesto, že i já jsem hrál celostátní nejvyšší fotbalovou soutěž ještě s týmy ze Slovenska, a pozorný návštěvník těchto mých webových stránek to jistě ví. Funkce trenéra totiž vyžaduje spoustu předpokladů, které mnozí výborní fotbalisté nemají. Jen ve zkratce jsou to znalosti psychologie a pedagogiky, chybí jim pracovitost, důslednost apod. Fotbalisté jsou ve své podstatě „lenoši“, čest výjimkám. Důkazem tohoto mého názoru je jednoznačně nejúspěšnější trenér z avizované osmičky pan Brückner. Úspěšný byl proto, že měl v době, kdy se stal trenérem reprezentace, již mnoho trenérských zkušeností (měl jsem tu čest s ním pracovat jako hráč, později chvíli asistent trenéra a několik let funkcionář klubu, kde působil), měl přirozenou autoritu, ke které mu pomohly mnohé trenérské úspěchy, které měl za sebou, byl výborným psychologem, uměl jednat s hráči apod. Přitom nebyl fotbalovým reprezentantem, nehrál I. ligu (asi půl roku působil v kádru Baníku Ostrava) a nebyl z Prahy, nýbrž z Moravy a nikdy neměl pracovně nic společného se Spartou Praha. Zmínku o Spartě jsem uvedl proto, že hned šest z osmičky trenérů reprezentace prošlo hráčsky nebo trenérsky Spartou Praha, někteří v obou funkcích.
A to je další charakteristika „osmičky“ trenérů. Šest z nich byli Sparťané. A u toho si troufám se zastavit, protože to není náhoda a náhoda ani není, že většina byla na tomto prestižním postu neúspěšná. Neúspěšná byla ze dvou důvodů. Na tuto prestižní funkci nebyli ještě připraveni (chyběly jim zkušenosti) a druhý důvod je takový můj osobní postřeh, který pozoruji celou svou fotbalovou kariéru. Trenéři Chovanec, Straka, Hašek Ivan a Bílek z „osmičky“, z těch mladších Frýdek, Siegl a další nejsou tak pracovití, jako jiní trenéři, především z Moravy. Ověřil jsem si to již mnohokrát. Jim byla totiž již jako hráčům Sparty tzv. „umetaná cestička“ k mnoha titulům mistra, stejně „umetaná“ byla i když Spartu trénovali. Opět jsem si tento postřeh ověřil u jednoho hráče z Moravy, který přestoupil do Sparty a potvrdil mi, že i hráči Sparty vnímají náklonnost rozhodčích. Z moravského klubu na to nebyl zvyklý. K velkoklubům se ve všech fotbalových zemích přistupuje jinak, než k těm ostatním a já jsem ty „ostatní v Česku trénoval, tak vím, o čem mluvím. Ve Španělsku to tak je v případě Barcelony a Realu Madrid, v Anglii Manchester United, Chelsea, v Německu Bayern a Dortmund, ve Francii Paris SG a Marseille atd. Tak fotbal funguje všude. To není o korupci, to je o prostém vysokém postavení klubu. U nás je to např. aktuálně Viktoria Plzeň, které fandím, ale přiznávám, že je evidentní, že jim nikdo neublíží. Kluci z Moravy, včetně trenérů, mají zkrátka všechno odpracované, nic nedostali zadarmo a o svých kvalitách museli dlouho přesvědčovat.
Poznal jsem to i na trenérském kursu licence Profi (dříve I.třída), který jsem absolvoval v letech 1991-1993, který probíhal v Praze. Bylo nás tam asi 30, polovina z Moravy. Pro zajímavost z tohoto prvního kursu licence Profi v Česku se do nejvyšší soutěže probojovali trenéři Palička, Večeřa, Tobiáš, Kotal a Komňacký. I tam jsem pozoroval, jak jsou trenéři z Moravy poctivější v přístupu k povinnostem vyplývajícím ze studia ve srovnání s trenéry konkrétně z Prahy (nikoliv z Čech) Od té doby se tomuto rozdílu pro sebe věnuji a tento názor si postupně ověřuji u konkrétních jmen. Některá jsou i v prezentované „osmičce“. Všímám si třeba dlouhodobě pořadí ankety Trenér roku. Byla období, kdy z pěti nominovaných byli hned čtyři z Moravy a jen já vím, proč to tak je. Objevoval se tam pravidelně Brückner, často Petržela, Komňacký, Uličný, Vrba, nebohý Vlasta Mareček a další.
Teď nazpět k prezentované „osmičce“ trenérů reprezentace konkrétně. Pan Uhrín st. Byl podle mých kritérií velmi úspěšným trenérem. Těžil ze svých psychologických schopností a zkušeností. Zkrátka uměl to s hráči, i když nebyl prvoligovým hráčem. V tehdejší době, kolem roku 1996, kdy se český tým stal vicemistrem Evropy to ještě stačilo. Ale i on pomalu ztrácel dech. Proč si to myslím? Na základě tohoto příběhu. Na EURO 1996 (manažérem týmu tam byl pan Pelta, a proto zřejmě proběhla nedávno schůzka se staršími hráči, kteří znají, jak fungují velkokluby, protože i na tomto postu se fotbal vyvíjí a pan Pelta nechce zůstat pozadu) byli v nominaci i tři hráči Sigmy Olomouc (Kerbr, Rada Karel a Kotůlek). Sigmu v tu dobu trénoval trenér Brückner a i tato příhoda jen potvrzuje, že pozdější úspěšnost trenéra Brücknera nebyla věcí náhody. Po návratu hráčů z úspěšného turnaje jsem se jich tenkrát zeptal, jak probíhala příprava na utkání. Jen podotknu, že taktické tréninky, které tenkrát nikdo neznal, jsem s trenérem Brücknerem zažil i já již v roce 1983. Byli na ně zvyklí i tito tři hráči Sigmy. Proto vždy věděli, co mají hrát, jak to mají hrát atd. Taktická příprava na EURO 1996? Podle olomouckých hráčů asi takto: „K…a borci, jste dost zkušení, aby jste věděli, co na place máte dělat. Jdeme na ně a hlavně důrazně do těla …..“. Byli z toho sice zděšení, ale výsledek se i tak dostavil. Nemyslím to jako kritiku trenéra Uhrína, ale jako potvrzení geniality trenéra Brücknera.
Dalším z osmičky je trenér Chovanec. Trenérem reprezentace se stal po krátkém trenérském působení, samozřejmě úspěšném, ve Spartě. Ve 38-mi letech na to nebyl vůbec připraven. Mužstvo hrálo samo, podobně jako v Anglii a výsledky byly. Jednu událost, která jej v mých očích charakterizuje, si vzpomínám. V době jeho působení u reprezentace se již do naší republiky dostaly informace o zónovém bránění. Byla to doslova revoluce, ale mnoho trenérů (i z naší „osmičky“) to neznala a i když by to chtěla hrát, tak nevěděla, jak na to. Popularita Jardy Hřebíka, vůdce nového směru se zvyšovala. Já jsem byl na jeho straně „barikády“, ale jen malá ryba, protože „jen“ na Moravě. Všiml si toho Jablonec, proto jsem tam Hřebíka vystřídal a on šel do Sparty. Trenér reprezentace Chovanec také cítil, že by ty nové věci měl znát a hlavně měl v reprezentaci používat. Jenže nevěděl, jak to zařídit. Při jedné tiskovce po utkání o tom začal mluvit sám, způsob hry obrany nazýval „zónovým“, ale kdo věci ovládal, tak věděl, že to k tomu mělo daleko. On jen chtěl, aby libero nehrál s velkým odskokem. Novináři, kteří byli v tomto vzdělanější si ho pěkně vychutnávali. Tak to byl další reprezentační trenér úspěšný ve Spartě.