Dnes se zmíním o situacích, které musí jednou řešit každý fotbalista, který se tímto svým koníčkem dokázal uživit, tedy fotbalista na prvoligové či druholigové úrovni.
Pokud má někdo štěstí, že v rodině je někdo úspěšným podnikatelem, tak jej jistě ochotně zaměstná. Ovšem i tam musí být prospěšný, což není tak jednoduché. Další možností je zaměstnání u podnikatele kamaráda, což je prakticky to stejné. Nejčastější variantou je zapojení se v oblasti fotbalu. O variantě trenéra jsem se zmínil v předchozím komentáři, ale ve fotbalovém klubu jsou i jiné pozice, než trenér dospělých, eventuálně trenér mládeže.
Velmi oblíbenou je v poslední době post vedoucího prvoligového mužstva. Jeho výhodou jsou nízké nároky na odbornost. Tu fotbalovou má končící fotbalista automaticky a tou další jsou organizační schopnosti a pečlivost při zajišťování spousty pro tým potřebných záležitostí. Nic dalšího k tomu není třeba.
Samozřejmě jsem si se zaujetím přečetl nedávný rozhovor s novým vedoucím prvoligového týmu Slavie Praha Standou Vlčkem. Nejen proto, že jej dobře znám z jeho působení v Sigmě Olomouc a považuji jej za skvělého hráče i člověka. Standa nikdy nic neošidil na hřišti i v tréninku a z rozhovoru jsem poznal, že se stejnou zodpovědností bude vykonávat i svoji další práci u týmu Slávie. I on bude postupně zjišťovat, o co vlastně jde a v rozhovoru, který vznikal po návratu Slávie ze soustředění se svěřil, že si jako hráč nikdy nemyslel, kolik bude mít v této funkci práce. Pokud se vám to zdá jednoduché, tak věřte, že i pro tuto „jednoduchou“ funkci nemá každý fotbalista předpoklady. Znám případ, kdy klub umožnil skvělému dlouholetému hráči začlenit se do práce v klubu na této „jednoduché“ pozici, ale on to naprosto nepochopil (možná mu to nebylo vysvětleno a sám na to nepřišel) a fungoval v ní podle toho, jak funkci vedoucího mužstva vnímal z pozice hráče. Tzn. jen se motat u týmu, dělat chytrého a za nic nezodpovídat. Proto v tom klubu již dávno nepracuje a nikdy pracovat nebude. Jak Standu Vlčka znám, tak to zcela jistě nebude jeho případ a z rozhovoru to bylo zcela zřejmé.
Další možností začlenění bývalého fotbalisty do fotbalových struktur je pozice sportovního manažéra nebo ředitele. Je celkem jedno, jak se tato funkce nazve. A opět uvedu příklad, který mě k napsání tohoto komentáře inspiroval. Byl ním rozhovor s fotbalistou Janem Nezmarem, který v Liberci ukončil svoji hráčskou kariéru a klub jej zařadil na pozici sportovního manažéra. Tato pozice je zcela jistě náročnější a vyžaduje spoustu předpokladů. Takový člověk se musí vyznat ve fotbalovém prostředí jako celku, musí mít přehled o hráčském trhu, patřičné vystupování, fotbalové odborné znalosti, zodpovědnost a spoustu dalších. Přesto, že jsem Jana Nezmara nikdy netrénoval, tak jsem přesvědčen, že on tuto náročnou práci zvládne. Poznám to z mnoha jeho „hráčských“ rozhovorů, kde jeho odpovědi měly vždy hlavu a patu a poznal jsem to i ze zmíněného „manažérského“ rozhovoru před několika dny. Honza se totiž na tuto funkci dlouho připravoval, po tréninku se již delší dobu dokonce přemísťoval do kanceláře atd. A to všechno svědčí o tom, že ví, do čeho jde a jak to má dělat. Potvrzuje to i první konflikt, který musel první den ve funkci řešit, incident několika zahraničních hráčů Liberce v nočním podniku. Vyřešil jej nekompromisně, protože už není hráč, ale manažér, který za mnohé věci zodpovědný, mimo jiné i za hráče „A“týmu. Dovedu si představit, že jako jejich nedávný spoluhráč to nebylo jednoduché. Jeho vyjádření o tom, že každý fotbalista by se měl snažit dosáhnout svého maxima a pokud se chová podobně, jako aktuálně potrestaní hráči, tak škodí nejen sobě, ale také týmu a klubu a není předpoklad, že by se dokázali změnit. mi mluví doslova z duše.
V kontrastu s Janem Nezmarem a jeho předpoklady pro manažérskou funkci uvedu tři případy bývalých reprezentantů, kde mám velký otazník. Prvním je Vláďa Šmicer, manažér české reprezentace. Mám ho velmi rád, je veselá kopa. Poznal jsem to osobně, byli jsme oba ve štábu komentátorů na EURO 2008 ve Švýcarsku. Ale já jej řadím do skupiny fotbalových funkcionářů bývalých hráčů, kteří se i ve své nové pozici nezbavili „hráčského myšlení“. On je sice manažérem, ale myslí jako hráč. Proto jim spoustu věcí povolí, promine, podle hesla „vždyť my jsme nebyli jiní“. Proto je u současných reprezentantů velmi oblíbený, ale jak jsem zjistil z médií, oblíbený již není u předsedy FAČR pana Pelty. Nedivím se mu a jsem přesvědčený, že kausa „roztrhané obleky“ a „Radek Druhák“ by se nestala, kdyby týmu nešéfovali lidé s „hráčským myšlením“. To Jan Nezmar prokázal, že jeho myšlení je již funkcionářské.
To stejné totiž platí i o některých trenérech s „hráčským myšlením“ a není náhoda, že jeden z nich je i u české reprezentace. Proto si také trenér Bílek a manažér Šmicer tak rozumí, vzájemně se podporují a nedají na sebe dopustit. Proto jsou u hráčů velmi oblíbení, ale výsledkem je to, co vidíme na hřišti, zejména v přípravných utkáních.
Druhým fotbalovým manažérem je Pavel Kuka. Je to určitě inteligentní kluk, který včera nastoupil do pozice sportovního manažéra v Plzni. Jednak mi není přesně jasná jeho plzeňská pozice, protože na tiskovce bylo řečeno, že bude spojovat vedení a kabinu „A“mužstva a zároveň zodpovídat za koncepci mládeže. To jsou přeci dvě zcela rozdílné oblasti. Zároveň bude spolupracovat s panem Myslivečkem, dosavadním sportovním ředitelem. Je to zkrátka celé nějak chaotické (což mi k Plzni zrovna nepasuje), podobně, jako celá Kukova dosavadní funkcionářská kariéra. Začal jako manažér v Příbrami, za chvíli skončil (vadilo mu dojíždění), potom to stejné krátce na Žižkově (dojíždění to už být nemohlo), poté šéfoval společnosti, která je majitelem stadionu v Edenu a teď je v Plzni. To je sice v současné době pro každého výborná adresa, ale nějak mi to neladí. Do toho mi zapadá i dvojnásobné přeřeknutí Kuky na tiskovce, kdy místo Viktoria Plzeň omylem vyřkl Viktoria Žižkov.
S ním si vybavuji ještě jednu příhodu. Při utkání baráže naší reprezentace s Černou Horou byl spolukomentátorem přenosu (společně s dnes již zesnulým Václavem Drobným) a o přestávce, za stavu 0:0, emotivně kritizoval naši hru s jedním útočníkem v základním rozestavení. Utkání jsme nakonec s jedním útočníkem vyhráli 2:0 i díky tomu, že nezkušený trenér soupeře při vědomí dobré hry svého týmu (také na jednoho útočníka) poslal na hřiště útočníka druhého, a proto oslabil střed hřiště. Poté byl náš tým aktivnější a z této aktivity vstřelil dvě branky. S jedním útočníkem v základním rozestavení hraje i Viktoria Plzeň, tak doufám, že nebude trenéra Vrbu kritizovat a nutit ke změně.
Třetí bývalým reprezentantem je Radek Drulák, olomoučák jako já. Znám ho dobře, jako asistent trenéra jsem s ním i trenérsky pracoval. Proto mě nepřekvapuje, že se neprosadil v žádné fotbalové funkci a dnes je mimo fotbal. Byl skvělým útočníkem, ale k působení ve fotbalu neměl předpoklady. Ani jako trenér, klubový či hráčský manažér.
Podobným typem člověka je podle mého názoru i Tomáš Řepka, jehož vyjádření o konci hráčské fotbalové kariéry jsem si propůjčil do názvu tohoto svého dnešního komentáře. S jeho povahovými a charakterovými vlastnostmi by konec kariéry mohla být docela nepříjemná „polosmrt“.
Uzavřel bych to tím, že končit s aktivní kariérou nikdy nebylo jednoduché. Už proto, že představy hráče o funkcionářské práci jsou naprosto zkreslené. Potom zjistí, že vyžadují nejen odbornost, ale také velké pracovní nasazení časové i psychické a mnohdy za méně peněz, než dostával na konto jako hráč. A to jej odradí nebo to pochopí klub či jeho majitel. Pochopí, že efektivita ze známého jména bývalého fotbalisty není tak pro klub vysoká, jak si klub představoval.
Led
15
2013