V poslední době se ve svých komentářích hodně věnuji tomu, jak se fotbal mění nejen jako hra na hřišti, ale i ve svém zákulisí a v praktickém fungování. Je jasné, že tyto změny musí všichni, kteří v něm fungují, respektovat. V tomto komentáři se budu věnovat tomu, jak tyto změny fungují v praxi. Je to evidentní i v těchto dnech.
Už jsem zmínil, že vývoj se týká i nás trenérů. Jednak trenér musí souhlasit s filosofií klubu, ale to nestačí. Mužstvo musí také někdy „překopat“, myšleno doplnit, vyměnit hráče, eventuálně koupit nové. To všechno stojí peníze, a proto má v klubu vždy hlavní slovo majitel nebo majitelé. Uváděl jsem příklady z minulosti, kdy trenéři vyhrožovali klubu, že když prodají konkrétního hráče, tak odstoupí. Všimněte si, že dnes si to už žádný trenér nedovolí. Nedovolí si to jednak proto, že byl zcela jistě před podpisem smlouvy o situaci v klubu informován a jednak proto, že dnes už takto fotbalové kluby fungují. Rozhoduje majitel
Z poslední doby uvedu dva příklady. V Chelsea se řeší v médiích konec smlouvy klubové ikony Lamparda. Fanoušci a možná i spoluhráči (trenér Benítez, pokud v létě končí, tak je mimo rozhodování) si přejí, aby Lampardovi byla smlouva prodloužena, majitel Abramovič rozhodl, že NE. A to platí. Dalším příkladem z Česka je Jablonec. Před několika dny prodal jeho majitel pan Pelta postupně dva klíčové hráče Lafatu a Kovaříka. Měl k tomu své důvody, a proto tak rozhodl, přesto, že trenér jeho mužstva Kotal z toho jistě nebyl nadšený. Musel to však respektovat. Jinak by musel odejít. A tak to dnes funguje všude.
Další změnou je výběr nových hráčů do mužstva. Mám na mysli jejich komplexní prověrku ze všech hledisek, nejen toho sportovního, jak o tom také často píšu. V Česku proběhlo několik hodně mediálně probíraných přestupů (Lafata, Vácha, Tecl, Kovařík, Fenin, Rossi atd.) a u všech se zmiňují jako zásadní také charakterové vlastnosti hráčů. Pokud je u některého pochybnost (Fenin do Slávie), tak si to klub ošetří ve smlouvě s hráčem např. tím, že při jakémkoliv přestupku hráče se smlouva končí. Zkrátka doba, kdy se tvrdilo, že kvalitní fotbalista musí být tak trochu gauner je dávno pryč. A já jsem za to rád, protože jsem s touto tezí nikdy nesouhlasil a doba mi dává zapravdu.
Další, v poslední dnech vyvrácený mýtus, se týká úrovně naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy. Dlouhodobě tvrdím, že je u nás podceňovaná a některé poslední události mi opět dávají zapravdu. Její úroveň vyzvedli i hráči navracející se do ní ze zahraničí (Jarolím a Fenin), což může být také jen součást určité diplomacie. Ovšem diplomacie určitě není fakt, že Česká nejvyšší fotbalová soutěž byla vyhodnocená svojí kvalitou za rok 2012 jako 21. na světě a posunula se tak z loňského 23. místa. V roce 2009 byla dokonce až na 50. místě.
Pokud jde o ankety, tak zcela jistě patří k úspěchům českého fotbalu 3. místo brankáře Čecha v anketě brankářů a především 15. místo trenéra Brücknera v anketě o nejlepšího trenéra ve 21. století. Před ním jsou jen ty nejslavnější trenérské celebrity.
Dalším, tentokrát neanketním důkazem o kvalitě GL, jsou přestupy nejlepších hráčů z českých klubů do Plzně a Sparty. Příčinou pro hráče je možnost hrát v těchto špičkových klubech evropské poháry a posunout se v kariéře o stupeň výše a pro klub zajímavá finanční nabídka srovnatelná se sumou, kterou by klub dostal od průměrného zahraničního klubu. V předchozích letech takoví hráči přestupovali do méně atraktivních lig do Turecka nebo Ruska (i když ta je svojí kvalitou hodně vysoko) a potom se jich hodně vracelo brzy zpět. Tak dopadla i většina mladých fotbalistů z úspěšné U20 po finále MS.
Často se stávalo, že vracející se, i v zahraničí úspěšní hráči, do české ligy neuspěli. Příčiny byly totiž dvě. Na jedné straně samotní hráči, kteří podcenili kvalitu Gambrinus ligy a nepracovali na sobě. Tou druhou příčinou byly i kluby, které nalákaly do mužstva legionáře skvělými finančními podmínkami. Sice se staly zajímavým klubem, radovali se i fanoušci a média měla o čem psát. Ovšem kluby často zjistily, že kvalita takového hráče vynaloženým prostředkům neodpovídá, pozitivní zahraniční profesionální přístup a jeho vliv na ostatní, zejména mladé hráče také ne, tak se snažily těchto hráčů zbavit. Způsoby byly různé, i neférové. Svoje zkušenosti s tím mají v Olomouci (Látal, Hapal, Kovář, Heinz a další.) i jinde.
Poslední poznámkou v tomto komentáři se vrátím od hráčů zpět k trenérům. Zaujala mě totiž informace, že trenér Guardiola podepsal smlouvu s bundesligovým Bayerem Mnichov. Bude tam působit od léta 2013. Ta zpráva mě zaujala ze dvou důvodů. Jsem moc zvědavý na to, jak se podaří tomuto skvělému trenérovi implantovat do německého jednoznačně nejkvalitnějšího klubu svoji herní filosofii, tedy tu „barcelonskou“. Podle mého názoru to nemusí být tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Německý fotbal je totiž založený na jiných parametrech, než ten španělský, tedy barcelonský. Jsou tam jiní hráči (agresivnější, silovější, přímočařejší, ne tak individuálně vybavení atd.) než ve Španělsku, kde vládne technika a individuální hráčská kvalita.
Druhý důvod, proč mě zpráva o letním nástupu trenéra Guardiolu zaujala je zcela osobní. Já totiž úplně stejným způsobem přijal práci v Sigmě Olomouc v roce 2006 a byl jsem za to velmi kritizován fanoušky, některými kolegy trenéry a dalšími lidmi. Stejně, jako trenér Guardiola jsem byl v době jednání se Sigmou (on s Bayernem) bez angažmá, přijal jsem nabídku pracovat v klubu po ukončení smlouvy stávajícího trenéra (Uličný vers. Heynckes), přijal jsem ji s předstihem (já v listopadu, on v prosinci před Vánocemi). Opakovaně konstatuji, že ve vyspělém světě to je normální věc (a tento případ to potvrzuje), jenže já byl tenkrát považován za křiváka, který se snažil obrat o práci svého kamaráda. O trenéru Guardiolovi si to dnes zcela jistě nikdo namyslí. Jeden rozdíl tam ovšem je. Současný trenér Bayernu byl zcela jistě o variantě neprodloužení smlouvy informován, jenže trenér Uličný tenkrát ne, což jsem já nevěděl. Ovšem to byla chyba úplně někoho jiného, ne moje.
Led
18
2013