Dlouho očekávané utkání 10. kola F:L se hrálo v neděli před vyprodanou Letnou a na stole ležela dvě očekávání. Zda Slávia potvrdí skvělý výkon z Milána v Lize mistrů nebo Sparta potvrdí stabilizaci sestavy a výkon ze Zlína. Nejen výsledek 0:3 pro hostující Slávii, ale i průběh utkání a způsob hry obou rivalů potvrdily variantu č.1, tedy skvěle fungující tým Slávie.

(Pokračování textu…)

Ano, v tomto kole podle očekávání vyhrála pražská Slávia, Sparta, Viktoria Plzeň, Mladá Boleslav, Baník Ostrava a Olomouc, poraženými byly týmy ve stejném pořadí Slovácko, Zlín, Jablonec, Příbram, České Budějovice a Opava. Ve zbývajících dvou utkáních se o body podělila Karviná s Bohemians a Liberec s Teplicemi. Opravdu žádný šokující výsledek.

(Pokračování textu…)

Dovedu si jako bývalý prvoligový fotbalista a trenér představit tlak, který museli hráči české fotbalové reprezentace vnímat, když nastupovali v Podgorici k utkání s Černou Horou s cílem za každou cenu vyhrát a získat tři body do tabulky kvalifikační skupiny. Po propadáku v Kosovu byly takto pro náš tým rozdané karty. Proto je třeba za výhru 3:0 hráče a realizační tým na prvním místě pochválit. To ovšem neznamená, že všechno v tomto utkání fungovalo, jak bychom si přáli a jak by si to přál trenér Šilhavý.

(Pokračování textu…)

Prohra české reprezentace v Kosovu je zcela jistě nepříjemná a pro mnohé nečekaná. Jenže v tomto utkání se potvrdilo všechno to, co se dalo ve výkonu a způsobu hry od tohoto soupeře očekávat, v ničem jiném naše hráče a realizační tým nepřekvapil. Všichni hráči Kosova hráli s obrovským odhodláním, týmovostí, skvělou prací s míčem, dynamickým pohybem. Předpokládám, že naši trenéři měli přehled i o způsobu hry tohoto soupeře, tedy důsledná hra z obranného bloku a na rychlé protiútoky po zisku míče. To vše jsme přeci předpokládali a měli se na to připravit.

(Pokračování textu…)

Často se ohlížím za svojí celoživotní kariérou v českém fotbalu a tvrdím, že by to byla velmi poutavá, zajímavá a často napínavá kniha. K tomuto komentáři mě přiměla aktuální situace v opavském prvoligovém klubu, kterou sleduji jen z médií, ovšem silně mi připomíná situaci v době, kdy jsem byl trenérem A mužstva tamního ekonomicky sužovaného klubu.

(Pokračování textu…)

Není to tak dávno, když jsem působil na prvoligové trenérské lavičce, proto si dobře pamatuji tlak, který je na trenéra vyvíjen ze všech stran, nejvíce si tlak vytváří on sám, protože každý trenér chce vyhrávat. V tomto smyslu ligová soutěž fungovala tak, že po 5. kole se začalo spekulovat o pevnosti pozice trenérů týmů, které nenaplňovaly ambice klubu a postupně se tyto spekulace probíraly v médiích i na tribunách. Není to nic příjemného, ale k tomuto těžkému povolání to bohužel patří. Stalo se to přirozeně i mně, nejvíce mě naštvala spekulace o ultimátu zisku bodů z několika následujících kol, přitom já jsem o žádném ultimátu nevěděl. Vymyslel si to tedy novinář nebo to byla pravda, kterou mi bafuňáři „zapomněli“ sdělit…

(Pokračování textu…)