V komentáři k poslednímu kolu nadstavby se budu věnovat tak trochu i poznatky a zkušenostem z celého ligového ročníku. A jeden z nich mě napadá ihned. Pražská Slávia v posledním kole porazila odvěkého rivala Spartu 2:1 a po závěrečném hvizdu rozhodčího mohly začít mohutné oslavy a také začaly. A já dodám zaslouženě. I v tomto utkání, kdy tým Slávie měl už zajištěn mistrovský titul a hráči měli za sebou první část oslav prý pod kontrolou trenérského štábu, potvrdil oprávněnost nejen držitele mistrovského titulu, ale i vítěze poháru MOL Cupu. I tentokrát tahala pražská Sparta za kratší konec provazu.
A mě v kontextu s parádní sezónou Slávie napadla jedna dávná replika legendárního trenéra Tomáše Pospíchala o tom, že „fotbal nemá logiku“, s kterou jsem nikdy nesouhlasil a několikrát jsem to ve svých komentářích tvrdil. A letošní případ pražské Slávie opět můj názor potvrdil. Myšlenka trenéra Pospíchala totiž zjednodušeně vycházela z tehdejší praxe, kdy lepší tým, který si proto vypracoval spoustu vyložených šancí, které neproměnil nemusel utkání vyhrát. A tomu říkal, že fotbal nemá logiku.
Jenže to bylo v době, kdy se fotbalový tým prezentoval jen na základě individuálních kvalit hráčů a jejich fotbalové intuice. Sám jsem v této době hrál a můžu tu dobu velmi dobře srovnat s tou současnou, v které hraje roli spousta klíčových faktorů i drobných detailů. Klíčovými faktory je jasná představa klubu o způsobu hry (tu Slávia má ve sportovním řediteli Janu Nezmarovi), k tomu angažuje trenéra, který tento způsob hry bude praktikovat, k tomuto způsobu hry vytvoří vhodnou skladbu hráčů, k této volbě hráčů zvolí vhodnou filosofii a herní strategii, tedy zvolenou taktiku, principy, zásady atd. A používá je v konkrétních utkáních. V týmu je třeba vytvořit správnou chemii vhodným způsobem komunikace a argumentace pro získání hráčů pro trenérovu představu o způsobu hry. A to vyžaduje trenérovu schopnost a cit v oblasti psychologie a pedagogiky. K tomu všemu napomáhá správný výběr hráčů nejen z hlediska jejich fotbalových dovedností a schopností, ale především z pohledu charakterových vlastností a jejich mentality.
Ve všech těchto parametrech práce trenéra v současné době a v současném fotbalu je trenér Trpišovský a jeho realizační tým na vysoké úrovni, navíc s podporou sportovního ředitele Jana Nezmara a potažmo celého vedení klubu v čele s bývalým politikem panem Tvrdíkem. Ano, souhlasím s názorem, že jejich výhodou jsou skvělé ekonomické možnosti klubu díky čínskému majiteli. To je pravda, jenže mnoho příkladů dokazuje, že peníze nejsou všechno. Musí za nimi být to, co jsem zmínil v těchto řádcích. Příkladem opačným je proto soupeř Slávie v posledním kole nadstavby tedy pražská Sparta. Jak naložila se stovkami milionů majitele pana Křetínského všichni vidíme. Proto je veleúspěšná sezóna pražské Slávie logickým výsledkem jejich kvalitní práce a Sparta je logickým příkladem opačným. Pan Pospíchal mi promine.
V posledním kole nadstavby se hrálo už „jen“ o to, kdo ve skupině o titul spadne na 6. příčku, která nezaručuje nic. Nakonec na ní skončil Liberec, když prohrál v regionálním derby v Jablonci 0:1. Ostravský Baník si remízou v Plzni 1:1 naopak zajistil tzv. finále o Evropskou ligu s vítězem prostřední skupiny Mladou Boleslaví, která v odvetě porazila Zlín jasně 3:0.
O přímo sestupujícím bylo dávno rozhodnuto, je to pražská Dukla, jenže v tomto kole se hrálo ještě o druhý tým do baráže (tím prvním je Karviná) s týmy FNL. Nakonec po velkém dramatu a vyrovnávací trefě na 1:1 veterána Jindříška v 95. minutě utkání s Opavou se baráži vyhne tým Bohemians a spadla do ní Příbram. Přiznám se, že když jsem viděl na internetu konečný výsledek, tak mě napadlo, že se remíza dala očekávat. Jenže když jsem zjistil, za jakých okolností k ní došlo, tak jsem si uvědomil, jaké drama na stadionu v Ďolíčku a potažmo v Příbrami, která porazila sestupující Duklu Praha, probíhalo. Velmi mě potěšilo, že hrdinou tohoto dramatu byl kapitán Bohemians Pepa Jindříšek, kterého jsem při svém trenérském angažmá v Jablonci vytáhl s několika dalšími mladými kluky do ligového týmu a byl jsem u jeho premiéry v nejvyšší soutěži, kdy jsme hráli na Strahově se Slávií Praha. Premiéru zvládl výborně a při znalosti jeho charakteru a pracovitosti se nedivým, že se dokázal tak dlouho prosazovat v nejvyšší soutěži. On totiž patří mezi nejspolehlivější fotbalisty, které jsem kdy trénoval, proto mu ještě na dálku gratuluji. A dodám, že v utkání, ve kterém již o nic nešlo porazilo Slovácko Karvinou 2:0. Ten termín „o nic nešlo“ nemám rád, ale tentokrát to v kontextu se sestupem a baráží platí.
Premiérová nadstavba v naší nejvyšší fotbalové soutěži skončila a i já se zamýšlím nad jejím průběhem a přínosem pro český fotbal. Přiznám se, že jsem byl nemile překvapen nízkými návštěvami. Asi platí argument, že fanoušci jsou tak trochu přesyceni fotbalem. Možností sledovat zajímavá zahraniční utkání mají mnoho, ale ty mají i v dlouhodobé fázi sezóny. Je jasné, že i v takto pojaté nadstavbě jsou utkání, kde tzv. o nic nejde. Možná si na tento způsob prodloužení musíme zvyknout. Ono jde i o ekonomiku, více utkání znamená více financí od sponzorů a za televizní práva. V každém případě celý letošní fotbalový ročník patřil pražské Slávii, ve všech sledovaných parametrech byla nejlepší a proč tomu tak bylo jsem vysvětlil v úvodu tohoto mého závěrečného komentáře k nejvyšší fotbalové soutěži u nás.