I já, jako mnoho jiných fotbalových fanoušků a expertů jsem byl zvědavý na naše vystoupení ve třetím kvalifikačním utkání k účasti na mistrovství světa našeho reprezentačního týmu proti Ázerbajdžánu. Na rozdíl od mnohých jiných jsem nebyl vůbec optimistou, přesto, že jsem optimistou od přírody. Zkrátka pracuji v českém fotbalu prakticky celý život a vím, kde nás tlačí bota historicky i v současné době.
Po utkání v Německu a před ostravským s někdejším fotbalovým trpaslíkem Ázerbajdžánem jsem upozorňoval na rapidní kvalitativní zlepšení u mnoha dříve fotbalových trpaslíků a mezi ně patří i Ázerbajdžán. Stejný trend jsme také pozorovali na letošním EURO ve Francii v podání Islandu, Albánie, Maďarska či Severního Irska. V současné kvalifikaci to potvrzují např. Faerské ostrovy nebo Lucembursko, tedy týmy, které v minulosti dostávaly velké příděly a nyní dokáží občas dokonce zabodovat.
I v utkání s Ázerbajdžánem se potvrdilo, že zaostáváme za průměrem fotbalového světa v práci s míčem v rychlosti, v dynamice pohybu, tempu hry atd. Za fotbalovou špičkou je ta ztráta ještě větší, což potvrdilo naše vystoupení na EURO 2016 i nedávné utkání v Německu. Přesto se nám občas i v nedávné minulosti podařilo favorita obrat o body, ale to „jen“ díky velké bojovnosti, soudržnosti, disciplíny v organizaci hry, určité dávce štěstí nebo podceněním ze strany soupeře. K takovým utkáním v poslední době patřilo kvalifikační ještě pod trenérem Vrbou s Nizozemskem. Vzpomeňme na utkání v Praze, kdy trenér Vrba zvolil v utkání s Nizozemskem podobný způsob hry, který na EURO se Španělskem, ale šťastná výhra všechnu kritiku přebila a ukryla. A jsem přesvědčen o tom, že kdyby český národní tým na letošním EURO se Španělskem vydržel nulu ještě posledních 5 minut, tak by jeho zvolená taktika byla mnohými kritiky považována za jedinou správnou.
V minulém svém komentáři po utkání s Německem jsem také tvrdil, a za tím si stojím, že aktuálně novým současným problémem našeho fotbalu je katastrofální práce s míčem zejména v rychlosti. Abych byl pochopen, tak zopakuji, že nesouhlasím, že je to problém nový, ale problém to je, jenže ten platil vždycky. Sleduji fotbal dlouhodobě a pokud budeme mluvit o období přibližně od roku 1998, kdy se ve fotbalu v taktice začalo ve hře vědomě „zmenšovat hřiště“, tedy zmenšovat herní prostor a tím i čas na vyřešení herní situace, tak jsme začali zaostávat díky nekvalitní práci s míčem. Logicky totiž pokud mám málo času a místa na vyřešení herní situace, tak ji musím vyřešit rychle. Proto jsme byli občas úspěšní, ale především díky v úvodu vyjmenovaným fotbalovým disciplínám (týmovost, organizace hry atd.). Není to tedy věc nová.
A proč se v posledním období propadáme o několik tříd směrem dolů? Opakuji ne proto, že jsme se v práci s míčem v rychlosti zhoršili, ale zlepšili se všichni ostatní a to nejen v práci s míčem, ale především i v těch fotbalových disciplínách, kterými jsme je my dokázali porazit, tedy disciplínou, organizací hry, maximálním nasazením a týmovým pojetím. A to je ta pravá příčina našeho poklesu v hierarchii evropského potažmo světového fotbalu. Určitě si všichni pamatujeme, že jsme se spoléhali na nedisciplinovanost fotbalistů z balkánských zemí, z Jižní Ameriky, fotbalovou jednoduchost Skandinávců apod. Jenže v současné době i oni musí umět a umí skvěle nejen ovládat míč, orientaci v prostoru, jsou rychlí a disciplinovaní v organizaci hry. Zkrátka nás v těchto atributech dohnali, možná i předběhli a my už tedy tzv. nemáme co nabídnout. A nad tím se musíme všichni zamyslet.
Řešením určitě není sympatická snaha trenéra Jarolíma, kterou vyslovil na tiskové konferenci k probíhající kvalifikaci, že se s hráči telefonicky spojí a domluví se s nimi v čem by se měli zlepšit a na čem by měli nad rámec klubového tréninku pracovat. To už je totiž pozdě. Změnit se totiž musí hodně věcí už od mládeže a věřte, že vím o čem mluvím, protože řeším podobnou problematiku, jako se snaží trenér Jarolím a proto vím, že je na některé věci pozdě i v kategorii U16, s kterou pracuji. Ale určitě je větší pravděpodobnost zlepšení v U16 než v dospělosti, mluvíme-li o práci s míčem.
V dnešním deníku Sport jsem si přečetl přehled největších nedostatků fotbalových reprezentantů na základě jejich vystoupení v posledních kvalifikačních utkáních. Kdybych nevěděl, že se přehled týká reprezentace, tak bych byl přesvědčen, že třeba někdo z rodičů mých 15-ti letých svěřenců poslouchá při hodnocení našich utkání nebo při tréninku nás trenéry, tedy mě a mého skvělého asistenta, co klukům říkáme, na čem musíme společně pracovat a dohánět postupně ztrátu, kterou během své krátké kariéry nabrali. Trenér Jarolím zkrátka v dobré víře vyjmenoval podstatné parametry moderního fotbalu, které by měli mít jeho svěřenci v reprezentaci automaticky a je i pro něj smutným zjištěním, že je nemají v potřebné kvalitě. Dnes už totiž zřejmě ví, že jeho soupeři tu kvalitu mají a dnes se už našemu týmu vyrovnali i v disciplínách, kterými jsme v minulosti tyto nedostatky nahrazovali. Tedy zjišťuje to, co mnoho jiných trenérů mládeže v České republice, jenže my máme jednu výhodu. Času na zlepšení sice nemáme mnoho, ale určitě více, než má trenér Jarolím.
Jak z toho ven. Začít je třeba u mládeže a nejvíce u těch nejmenších. Jenže k tomu je třeba, aby u těch nejmenších byli kvalitní trenéři, ale ty trenéry je třeba adekvátně zaplatit a to je velký problém, který se potom přes další kategorie posouvá až, jak jsme zjistili na tiskové konferenci české reprezentace a od jejího trenéra Jarolíma, k reprezentačnímu „A“ týmu. Vím, že zodpovědní lidé na FAČR se tomuto problému věnují intenzivně a snaží se tento dlouhodobý český nedostatek odstranit, ale potřebných financí na mládež v menších klubech není tolik, kolik bychom potřebovali, abychom mohli odměnit za práci s těmi nejmenšími kvalitní trenéry. A jak jsem i v tomto svém komentáři poznamenal, odstraňovat špatné návyky je potom dlouhodobá záležitost a mnohdy se to už nepodaří vůbec.