Jak zjišťuji, nejsem zdaleka sám, komu je sympatická cesta anglického prvoligového týmu Leicester City k mistrovskému titulu v Premier League. A to nejen sportovní stránka, která zcela odpovídá mojí fotbalové filosofii ve způsobu hry, ale i způsob vedení týmu ze strany trenéra Ranieriho a především mentalitou a charakterem hráčů. Leicester totiž zaujal fotbalovou veřejnost a zaskočil své slavnější soupeře v Premier League fotbalem, který se snažím praktikovat i já a ve fotbalovém prostředí tím jdu tak trochu proti proudu.
Tvrdím dlouhodobě, že moderní fotbal musí být postaven na disciplinované organizaci hry, rychlosti ve všech jejích modifikacích (práce s míčem, reakce, orientace v prostoru, myšlení, provedení atd.) a tedy ne jen běžecké rychlosti. A zdaleka nerozhoduje tolik v minulosti a často i dnes přeceňované procento držení míče. Dále musí být fotbalisté pohybliví, zkrátka běhat, být v neustálém pohybu. A to všechno se musí projevit v rychlých přechodových fázích a ne jen po zisku míče směrem do protiútoku, ale i po jeho ztrátě do obranného postavení.
Jenže ani to všechno nestačí. K těmto předpokladům musí fungovat i typologie hráčů z hlediska osobnostních vlastností, především jejich mentalita a charakter. To všechno, co jsem dosud pojmenoval by ovšem v kolektivním sportu, kterým fotbal je, nestačilo. Všichni fotbalisté se musí podřídit cílům celého týmu a vytvořit soudržnou atmosféru, která v kritických momentech, které fotbal přináší, je přidanou hodnotou. To všechno letošní vítěz Premier League má, a i proto dokázal nemožné, tedy nečekaně získat mistrovský titul. Důkazem týmové atmosféry v mužstvu Leicester City je pro mě i jejich společné sledování klíčového utkání pro zisk titulu mezi londýnskými soupeři Chelsea a Tottenhamem v domě jejich nejlepšího střelce útočníka Jamie Vardyho.
A jak jsem přišel na srovnávání Leicesteru City a Ratíškovic? V těchto dnech mě totiž navštívil štáb jedné z českých televizních stanic a natáčel se mnou u příležitosti blížícího se finálového utkání MOL Cupu (Madá Boleslav s Jabloncem v Teplicích) rozhovor na téma „cesta druholigového týmu Ratíškovic do finále tehdejšího Poháru ČMFS“, dnes MOL Cupu. A já si při té příležitosti uvědomil, že jsme tenkrát v sezóně 1999-2000 dokázali něco podobného, co dnes anglický klub Leicester City. Samozřejmě na jiné úrovni, ale za stejných okolností. Ratíškovice byly při mém příchodu do klubu čerství nováček II. ligy, kterému se během jarní části III.ligy bodový náskok špatnými výkony rozpadl a postup byl tak jen „s odřenýma ušima“. Proto jsme museli vybudovat z poloviny nové mužstvo. Vytvořili jsme ve velmi skromných podmínkách kvalitní a soudržné mužstvo z místních kluků a několika odložených hráčů z ligových klubů Sigmy a Baníku Ostrava na hostování. Kromě fotbalové kvality jsem si nové hráče prověřoval i z lidské stránky. Na charakter hráčů já mám totiž, na rozdíl od českého fotbalového prostředí (to by bylo samostatné téma) velmi přísná kritéria a mám prověřené, že tam, kde jsem měl větší vliv na tvorbu týmu, tak to fungovalo.
Dalším důležitým aspektem ve srovnávání vítěze Premier League a malého moravského klubu je způsob hry. Já jsem totiž po odvolání trenéra Sigmy Milana Bokši a mě jako jeho asistenta hledal místo svého dalšího trenérského působení a stal se trenérem nováčka druhé ligy z Ratíškovic. V té době mě inspirovala hra francouzského mužstva Olympick Marseille, s kterým jsme se Sigmou hráli Pohár UEFA (dnes je to Evropská liga) a já byl pověřen jeho důkladným sledováním. Proto jsem následně pro Sigmu a její trenéry mládeže shromažďoval zahraniční materiály o tehdy zásadních změnách v pojetí fotbalu směrem od osobního bránění na bránění zónové se vzájemným zajišťováním a vytvářením tlaku na hráče soupeře s míčem (dnes všeobecně používaný termín „presink“). Dnes jsou to již naprosté samozřejmosti, ale tenkrát fotbalová revoluce. Materiály jsem nechal přeložit z němčiny do češtiny a dal k dispozici (mám je dodnes) trenérům v Sigmě, ale já si je ověřoval v praxi v Ratíškovicích. O tom, že to fungovalo svědčí za dvě sezóny dvakrát třetí místo ve II.lize a finále Poháru ČMFS na Strahově s Libercem. V tu dobu jsem znal jen 4 trenéry, kteří takto progresivně pracovali, Hřebík, Lička, Páník a Palička. Docela jsem se v duchu usmíval na tiskovkách po utkání, kdy i všeobecně uznávání trenéři kritizovali své hráče za hrubé chyby a nedošlo jim, že ty chyby pramenily z tlaku mých hráčů na jejich hráče s míčem.
Stejně, jako zisk mistrovského titulu anglického mužstva Leicester City i dvě úspěšné sezóny včetně finále poháru malého skromného klubu z jihu Moravy plné vinic a vinných sklípků nebyly dílem náhody a mají z tohoto pohledu mnoho společného. V obou případech se vytvořily nízkonákladově skvělé týmy po sportovní i charakterové stránce a snažily se na hřišti hrát způsobem v té době velmi progresivním, který splňoval aktuálně nejmodernější trendy. I proto si mě po dvou sezónách v Ratíškovicích vybral za do Sparty odcházejícího trenéra Hřebíka FK Jablonec, kde jsem vytvořil tým podobného charakteru, jako v Ratíškovicích a Jablonec po dvou předchozích sezónách a záchraně na poslední chvíli se pod mým vedením a s nízkonákladovým týmem plným mladých vlčáků z II. a III. ligy umístil na 9. a 12. místě a finále poháru jsem si zopakoval i s Jabloncem. Bohužel opět jsme o branku prohráli, tentokrát 0:1 s Teplicemi.
I z tohoto mého příběhu a srovnání s tím anglickým je evidentní, že fotbal má logiku. Jen se do jeho výsledků někdy promítnou nesystémové a neprofesionální kroky, které vedou logicky do fotbalového „pekla“. V Baníku Ostrava by o tom mohli vyprávět. Jen doufám, že olomoucká Sigma, tedy klub, kde jsem působil v různých funkcích 17 let, na svého kdysi severomoravského rivala nenaváže.