Před několika dny jsem zastoupil fotbalového rozhodčího, který se nedostavil na utkání mladších žáků. Nebylo zbytí, nikdo z přítomných se do této pozice nehrnul, tak jsem si řekl, že to zkusím.
Abych to upřesnil, troufl jsem si na to nejen proto, že problematiku fotbalu a jeho pravidla znám, ale i proto, že chlapci kategorie mladší žáci (U13 ročník 2002 a U12 ročník 2003) hrají svá utkání na zmenšeném hřišti na šířku jedné poloviny velkého hřiště. A to jsem si troufl svým omezeným pohybem „uběhat“. Nechci teď rozebírat důvody, proč delegovaný rozhodčí nepřijel na utkání mladších žáků, ale podělit se o svůj názor na problematiku fotbalových pravidel.
Druhý hlavní rozhodčí mi (v této kategorii se hrají dvě utkání souběžně na obou polovinách velkého hřiště) vysvětlil úskalí pravidel na tomto zmenšeném hřišti a šlo se na to. Já vždycky tvrdím, že na rozhodčím při rozhodování poznám, jak mu funguje hlava (co tím myslím nebudu rozvádět), tak jsem myslel na to, že na mně to dnes nesmí být vidět. Zkrátka jsem se snažil, aby nikdo ze strany hostujícího týmu (hlavně trenéři a rodiče) neměli pocit, že domácím klukům nadržuji. Proto jsem možná byl na ty naše raději malinko přísnější. Utkání byla (rozhodoval jsem celkem čtyři) vyrovnaná a napínavá. Snažil jsem se i u těchto malých fotbalistů nedělat chyby, které vidím u rozhodčích v utkáních dospělých. Já vím, tito chlapci mně nenadávali, jako nadávají rozhodčím dospělí fotbalisté.
A to je první věc, kterou nedokážu pochopit. Proč rozhodčí v naší nejvyšší soutěži netrestají přísně verbální urážky na svoji adresu. Těch totiž vidím na hřišti hodně a rozhodčí to nechtějí slyšet a tím ztrácejí autoritu nejen u hráčů, ale i u veřejnosti a médií.
Další nešvar ve fotbalových pravidlech je nedovolená hra rukou. Ta pravidla jsou totiž tak složitá, že každý rozhodčí si to v utkání vyloží po svém. Skoro se mi chce napsat, že si to vyloží tak, jak mu to vyhovuje. Srovnejme např. dotek míče ruky obránce Liberce Karišika a hráče Hradce Králové Plašila z posledního ligového kola. Úmyslně jsem napsal dotek míče a ne „ruka“ dle pravidel fotbalu, protože já bych ani jeden případ jako nedovolené hraní rukou neposoudil. Přesto dva rozhodčí posoudili každý případ jinak. Já bych zkrátka takové neúmyslné doteky míče ruky hráče nepískal a dělal jsem to tak i v utkání mladších žáků. Neřešil bych „u těla“ v. „od těla“, „zvětšil plochu těla“ v. „nezvětšil plochu těla“, „bránil míči v dráze na branku“ v. „nebránil míči v cestě na branku“, „nešikovnost hráče“, „ztráta orientace“, „nastřelil si vlastní ruku“ a nevím, co všechno si pravidloví odborníci dokáží z pravidel vyloupnout. Opakuji všechna tato pseudopravidla bych nahradil jedním: „byl a nebo nebyl dotek míče ruky úmyslný“. A to posoudit je daleko jednodušší, než všechna zmíněná popsaná hlediska. Já to tak v utkání dělal, neúmyslné doteky míče jsem nepískal a bylo to jednoduché a hra plynula.
Dalším problematickým pravidlem, které pravidloví odborníci vždy „jasně“ vysvětlí je udělení žluté či červené karty za fauly v pokutovém území, které jsou potrestány pokutovým kopem. Příkladem byl faul brankáře Bayernu Mnichov Neuera v utkání Ligy mistrů v Portu. Obdržel „jen“ žlutou kartu a já ve své dlouhé fotbalové kariéře viděl mnoho stejných zákroků, za které brankáři viděli kartu červenou. A argument, že by tím na začátku utkání ublížil úrovni tak významného zápasu neberu. Je mi jasné, že pravidlový expert mi zcela přesvědčivě vysvětlí, že žlutá byla na místě, jen by to chtělo stejné vysvětlení i v těch mnoha jiných případech, které jsem vzpomenul.
Poslední věc, která mi na rozhodčích vadí je, že nemají často cit pro udělení výhody ve hře pro zachování plynulosti hry a třeba i uchování šance na vstřelení branky. Tento cit pro hru jsem si jako rozhodčí v utkání mladších žáků také ověřil a není to nic složitého. Jednou mi dokonce jeden trenér vyčítal, že nepískám faul a než to dořekl, tak jeho tým vstřelil branku a to díky mnou udělené výhodě.
Na závěr bych chtěl dodat, že nejsem tak naivní, abych si myslel, že svoje předpoklady pro funkci rozhodčího si lze ověřit v rozhodování utkání mladších žáků. Je mi jasné, že u těch dospělejších je to daleko složitější a v nejvyšší soutěži ještě o hodně více. Rozhodčí to opravdu nemají lehké a neumožňují jim to ani podle mého názoru velmi pružná a ohebná pravidla. Nebo možná umožňují, ale to už nechám na posouzení každého jednotlivě. V každém případě platí, že v minulosti, dnes i v budoucnosti budeme permanentně řešit, zda rozhodčí rozhodl správně nebo nikoliv, zda pomohl tomu či onomu mužstvu. Určitě pomoci těmto spekulacím nebo odbouráním různých podezření by posloužilo kontrolní video, ale k tomu není vůle. Já bych hlasoval jednoznačně „ano“, ale já nejsem rozhodující.