Celou svou trenérskou kariéru jsem přesvědčen, že pro úspěšné fungování fotbalového týmu musí být vhodně složen nejenom po stránce sportovní, ale i mentální a charakterové. Byl jsem vždy s tímto názorem pokud ne osamocen, tak ve výrazné menšině. U nás se dlouho tvrdilo, že dobrý fotbalista musí být tak trochu problémový člověk.
Jenže podle mého názoru je fotbalista zejména v dnešní době zboží, které musí mít co nejvyšší kvalitu, aby pro tým a potažmo pro klub odváděl co nejlepší služby, myšleno výkony. V neposlední řadě je třeba tento výrobek, tedy fotbalistu co nejlépe prodat do jiného klubu. Proto jsem práci trenéra vždy považoval za snahu dotlačit svojí prací s hráči svěřený tým a jeho hráče co nejblíže k jeho teoretickému maximu. Problém je, že ve fotbalu se takové hráčovo a potažmo týmové maximum nedá změřit, neexistují pro to žádné tabulky, stanovuje se jen pouhým odhadem. Ale i ten se dá přibližně stanovit.
Zmiňovaný názor o potřebě mít v týmu tzv. problémové hráče vznikl kdysi dávno a přenášel se postupně i do nové doby, tedy současné, kdy je vlastně všechno měřeno penězi, tedy ziskem a morálka jde stranou. Hodnotí se např. vysoký přínos hráče pro tým i přes jeho problematický způsob života (životospráva, tréninková morálka apod.), ale neřeší se využití jeho sportovního maxima. Opakuji, nedá se bohužel změřit. Mám na mysli hráče v nižší soutěži nebo např. ve II. lize, kteří tam jsou nadprůměrnými fotbalisty, ale už se zapomíná na to, že pokud by k fotbalu přistupovali zodpovědněji, tak mohli hrát daleko vyšší soutěž. U druholigového mohl působit třeba v lize nejvyšší. Proto se mnou mají takoví fotbalisté problém a těžko se smiřuji s tím, že se nesnaží naplnit svůj fotbalový potenciál, tedy nesnaží se přiblížit co nejblíže svému teoretickému maximu. Často čtu rozhovory s hráči, kteří si tuto svoji chybu uvědomí až v pokročilém věku a to je pozdě. Na vině jsou, vlastně v ještě nedávné minulosti byly, i fotbalové kluby, které ještě tento zastaralý názor na problematické hráče neopustil.
Možná je to i proto, že mám docela často pocit, že tito problematičtí fotbalisté (platí to o sportovcích obecně) jsou daleko populárnější u fanoušků a někdy i u médií. Na druhou stranu pozoruji, že i u nás už kluby a hlavně jejich majitelé pochopili, že za svoje investované peníze do fotbalu musí chtít absolutní maximum nejen po trenérech, ale především po hráčích. Mohl bych uvádět několik případů z mojí trenérské praxe, kdy jeden problémový hráč negativně působil na hráčskou kabinu, ale měl zastání u vedení klubu či majitele. Jednou jsem dokonce musel v klubu skončit, protože negativní hráč měl nadstandartní vztahy s majitelem firmy, která byla v té době generálním sponzorem. Dopadlo to tak, že já musel odejít a za půl roku s tímto hráčem klub rozvázal profesionální smlouvu pro její neplnění ze strany hráče.
V současné době čtu stále častěji vyjádření klubů, že je pro ně při výběru nového fotbalisty důležitý, kromě fotbalových předpokladů i charakter hráče a to je dobře. K tomuto svému zamyšlení na toto téma mě totiž přimělo vyjádření sportovního ředitele špičkového rakouského fotbalového klubu Red Bull Salzburg Ralfa Rangnicka:
„My si hráče pečlivě vybíráme. Z nových hráčů musíme hlavně cítit skromnost. Při hodinovém rozhovoru se hráči pozorně dívám do očí, sleduji jeho ruce a ptám se. Jaký je dům, ve kterém žijí tvoji rodiče? Máš sourozence? Co bys o nich řekl? Co tě zajímá mimo fotbal? Baví tě učení? Po hodině si všechno vyhodnotíme a rozhodneme se, zda si právě tenhle hráč zaslouží dostat od nás profesionální kontrakt. Nechceme, aby byl v jeho kariéře poslední“.
Tak to mě opravdu zaujalo, protože u nás v Česku to bylo dlouho jinak a jsem rád, že se to postupně mění podle zvyklostí ve vyspělých fotbalových zemích.