Při ohlédnutí za prvním jarním kolem Gambrinus ligy mě, kromě sportovních hledisek, která jsem zmiňoval v předchozím komentáři, zaujalo i vyjádření fotbalisty Milana Baroše, nové posily zachraňujícího se Baníku Ostrava.
S jeho vyjádřením na téma „zda se mělo v tomto brzkém termínu hrát nebo ne“ absolutně nesouhlasím a nesouhlasím ani s jeho argumenty, že terén byl těžký, že v takovém počasí přijde málo diváků (a pro ně se vlastně fotbal hraje), že v takovém počasí rodiče nemohou vzít s sebou na fotbal děti, že nebylo kde parkovat atd. Pokusím se vysvětlit zase moje argumenty, proč s těmi jeho nesouhlasím.
Milan se svěřil novinářům se svým názorem po skončení utkání a zřejmě mluvil pod vlivem frustrace z nepovedeného utkání s přímým sestupem ohroženým soupeřem z Českých Budějovic. Navíc mu nedošlo, že za 11 let, kdy v Česku nepůsobil se mnohé změnilo.
Začnu terénem. V projektu stadiony 2003 a tuším 2009 byla stanovena spousta podmínek, které musí účastníci naší nejvyšší fotbalové soutěže splňovat. Mezi těmi nejdůležitějšími je povinnost mít hrací plochu s vyhříváním. Předpokládám, že zejména z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek, které právě v tomto období hrozí. Díky tomuto opatření byly všechny hrací plochy, na kterých se první jarní kolo hrálo, ve velmi dobrém stavu. To tenkrát, před 11 ti lety nebylo. Všimněte si, že pokud je někde v Evropě jakákoliv kalamita (sníh, tuhé mrazy, trvalé deště apod.), tak nejvyšší fotbalové soutěže svá utkání sehrají, ale ty nižší, včetně druhých lig mají spoustu odložených utkání. Je to proto, že i tam nemají povinnost mít v těchto nižších soutěžích vyhřívanou hrací plochu. Proto bych v nadcházejícím víkendu, kdy i u nás začíná II. liga, s odložením jednotlivých utkání nebo i celého kola souhlasil. Právě proto, že hrací plochy by se fatálně poškodily (nemají vyhřívání), což potom negativně ovlivňuje kvalitu hrací plochy prakticky celou jarní sezónu a tím i kvalitu fotbalu. Gambrinus ligy se ovšem tato hrozba netýká a navíc by ztrácela smysl podmínka vyhřívané plochy a finanční náklady na jeho vybudování.
Další argumenty Milana Baroše by se daly shrnout do termínu „pohodlí pro diváky“. Ano, to má opodstatnění, protože všichni si uvědomujeme, že fotbal se hraje především pro ně. Jenže kluby si často neuvědomují, že vytvořit odpovídající pohodlí pro ty své by mělo být zájmem a povinností každého klubu. Nemyslím si, že by měly mít vyhřívané sedačky na tribunách. Tak daleko ještě nejsme, i když jsem přesvědčený, že někdy budeme. Jenže stadion na Bazalech nevyhovuje z mnoha hledisek. Tomuto mému tématu odpovídají např. nezastřešené ochozy na protější straně proti hlavní tribuně a obou obloucích.. A to je problém. Pak je jasné, že diváci si nemohou na zasněženou sedačku sednout. Sníh v ulicích a omezené parkování? Také lichý argument. Dostatek parkovacích ploch je také věcí klubu a města. Navíc v Ostravě přišlo na utkání asi 9 tisíc diváků. Kde tedy parkovali? Další lichý argument. Děti na fotbal v zimě? Ano, to je problém, který musí rodiče zvažovat. Jenže při záběrech kamer na tribuny stadionů kdekoliv v Evropě, kde se v této chladné době fotbal hraje, je vidět spousta dětí s rodiči. U nás jich moc nechodí ani v teplém počasí a já vidím jako jeden z hlavních důvodů obavu z bezpečnosti svých ratolestí. A to je opět problém klubu. Jak pracuje se svými příznivci, co všechno jim jsou ochotni tolerovat nebo si je dokonce předcházet. Vidíme to často. Jeden z nepochopitelných příkladů v minulosti byly „děkovačky“ hráčů Sparty svým příznivcům, kteří skandovaly hesla proti tehdejšímu trenérovi Hřebíkovi. A konkrétně tvrdé jádro příznivců Baníku Ostrava se popere kam přijede a tam by měl klub i Milan Baroš hledat příčiny toho, proč rodiče nevezmou na fotbal své děti.
Nechci tady vypisovat země, kde se hraje fotbal v zimě ještě v dřívějším nebo stejném termínu, jako u nás. To by bylo dlouhé psaní. Rozdíl je jen v tom, že tam jsou všichni zainteresovaní, funkcionáři, trenéři, hráči i diváci, mnohem dále v myšlení. My, tady v české kotlině, jsme totiž velmi negativní k jakýmkoliv progresivním změnám ve fotbalu. Pracuji v něm už hodně dlouho a dobře si vzpomínám, jak těžce jsme kdysi museli probojovávat u funkcionářů laiků třeba rozšíření realizačního týmu o trenéra brankářů, fyzioterapeuta, dnes kondičního trenéra, provádění funkčních testů hráčů. V taktické oblasti zónový způsob bránění apod. Základní rozestavení s jedním útočníkem a se zesíleným středem hřiště v různých variantách už dnes také nikdo neřeší (snad tradičně kromě Ládi Vízka v dnešním deníku Sport). Když si vzpomenu, kolik „odborníků“ mě za to před lety kritizovalo a dnes tak hrají všichni, včetně třeba nejofenzivnějších týmů u nás Plzně a v Evropě Barcelony. Zkrátka nové věci se v našem fotbalu vnímají jako něco špatného, podezřelého a ten, kdo je prosazuje je smeten těmi, kteří jsou pozadu.
A to přesně se týká problematiky termínové listiny. I v této konkrétní věci to u nás bude trvat déle, než v jiných zemích, ale věřím, že sice později, ale přece přijdeme na to, že pokud chceme udržet krok s fotbalovým světem, tak hrát v těchto termínech musíme. Spíše se zaměřme na vylepšení pohodlí pro diváky a nevymlouvejme se na sníh, zimu, parkování nebo něco jiného. Tak, jak to funguje ve vyspělých evropských zemích.
Úno
27
2013