V předchozích několika komentářích jsem se věnoval zásadám a způsobům, kterými se řídím já osobně při své trenérské práci. Konkrétně šlo o výběr vhodných typů hráčů sportovně i lidsky. To jsou ovšem pouze teorie, daleko důležitější je potom jejich efektivita v trenérské praxi. Proto se s vámi o ni podělím.

Jako trenér jsem začínal v Sigmě Olomouc u dorostu, juniorky a jako asistent trenéra „A“ mužstva. Toto období vynechám, protože není pro toto téma relevantní a začnu až svým prvním trenérským angažmá jako hlavní trenér v Ratíškovicích. Bylo to v létě 1999, kdy Ratíškovice postoupily do II.ligy. Bylo evidentní, že bude třeba mužstvo doplnit o hráče z jiných klubů, ale jen na hostování. Peníze na nákup hotových fotbalistů nebyly a vlastní odchovanci také ne. Proto jsem do klubu přivedl několik juniorů ze Sigmy. Velkou výhodou bylo, že jsem je komplexně znal. Tedy fotbalově i lidsky. Nešel jsem tedy do nejisté „loterie“. Všichni se velmi osvědčili, ani v jednom jsem se nespletl. Obránce Švestku a záložníka Zavadila Sigma nechtěla, já je vzal „všemi deseti“. Výsledek? Oba po roce přestoupili do prvoligových Drnovic. Švestka potom na Slovensko (Dubnica a Žilina), kde byl vyhlášen nejlepším hráčem první ligy. Zavadil přestoupil z Drnovic do Sparty, po letech ve Švédsku je dnes klíčovým hráčem Brna. Třetím ze Sigmy byl Hýbner, hráč typu Rosického. Tvůrce hry Ratíškovic a klíčový hráč. Do ligy to nedotáhl. Z Baníku jsme přivedli Hrotka. Skvělý obránce, skromný a pracovitý. Brankář Pavel Barcuch. Osobnost kabiny od kterého mě mnozí varovali. Neměli pravdu, dodnes máme skvělý vztah a pro tým to byl klíčový hráč. Dvě sezóny po sobě skončily Ratíškovice na 3.místě ve II.lize (do I.ligy postupovaly dva) a hrály finále Poháru ČMFS s Libercem (prohra 1:2). Po mém odchodu klub sestoupil.
Úspěšné angažmá v Ratíškovicích mi vyneslo laso z prvoligového Jablonce. Nastoupil jsem v létě 2001 po trenéru Hřebíkovi, který odešel do Sparty. Při jednání s Jabloncem mi vedení sdělilo toto: „Trenére nemůžete počítat s posilami. Chceme, aby jste sehnal mladé kluky bez profesionálních smluv, pracoval s nimi tak, abychom je mohli se ziskem prodat“. Proto jsem já i nový sportovní ředitel Doležal sehnali hráče z II. a III.ligy a hráli s tím I.ligu. Novináři nám přiřkli přezdívku „Mužstvo neznámých hráčů“.Skončili jsme na 9. a 12. místě v lize a opět hráli finále Poháru ČMFS (prohra 0:1) s Teplicemi. Pro upřesnění Jablonec dvě sezóny před mým příchodem se zkušenými, tedy drahými hráči, se zachránil až v posledním kole. Proto tato změna filosofie. Teď už je vysvětleno, že nebyla náhoda, že jsem si do Jablonce, kromě jiných, přivedl i hráče, které jsem dobře znal Hrotka a Kordulu z Ratíškovic a Königa a Víta ze Sigmy. I u těch ostatních jsem dbal na jejich charakterové vlastnosti.
Další mojí zastávkou byl prvoligový Zlín. Tam jsem zjistil, že tradiční líheň hráčů za posledních 5 sezón zabudovala do „A“týmu jen jednoho odchovance (Janíček, dnes Mladá Boleslav). Proto jsem povolal několik mladých z dorostu a Bača rozhodl utkání s Libercem, Zapletal zajistil gólem remízu se Spartou. Dalším mým objevem byl Fujerík, dnes Slovácko. Jen připomenu, že ve 3.kole Intertoto jsme vyhráli v Madridu s Atletikem 2:0 a proti nám nastoupila i tehdy vycházející hvězda španělské reprezentace Torres, dnes Chelsea. Po 11.kole jsem byl odvolán, což nechápu dodnes. Snad z iniciativy jednoho hráče, kterého za půl roku museli vyhodit pro špatnou výkonnost a negativní vliv na mužstvo.
Zbývá ještě 5 klubů a ve čtyřech z nich jsem pracoval s hráči, kteří nedostávali dlouhodobě výplaty. Pro trenéra velmi složitá situace, kterou jen takto stručně popsat nelze. To je na dlouhou přednášku. Jen dodám, že např. v Opavě byla hráčská politika  v té době založena, díky zahraničnímu majiteli na hráčích zahraničních. Měl jsem tam 5 Brazilců atd. Přišel  jsem tam po 11.kole. Opava byla na sestup. Vyhráli jsme s Brnem, v Olomouci, v Jablonci, remízovali s Libercem, v Ostravě, Mladé Boleslavi. Po odečtu 6 ti bodů za čin z doby před mým příchodem a navíc bez výplat se mužstvo sesypalo. Po mém odchodu díky administrativní chybě, kterou nové vedení klubu svedlo na předchozí vedení, hrála Opava krajský přebor.
Potom přišlo krátké období v „rodné“ Sigmě. Opět sázka na mladé. Pořád jsem poslouchal, že  nejsou peníze, musíme letošní sezónu nějak přežít, vsadit na mladé a pak to bude lepší. Vyhodili mě po 4.kole. V to léto jsem povolal do týmu několik v I.lize začínajících hráčů, dnes už zkušených. Např. Janotka, Vepřek, Škerle, Štěpán (dnes Hradec Králové), Pulkert (už nehraje), Rýdel (dnes České Budějovice) a další. Klub se nakonec zachránil v samém závěru ligy.
Po Sigmě první zahraniční klub slovenský Trenčín. Opět příchod asi 5 kol před koncem podzimu v beznadějné situaci. Tým jsem zachránil v baráži, ale musel jsem odejít, protože nový nizozemský majitel si přivedl svého trenéra. I když jsem měl platnou smlouvu (stejným případem byl můj odchod z Opavy). Opět jsem povolal do „A“mužstva Trenčína několik nadějných dorostenců a s potěšením dnes zjišťuji, že Hlohovského klub výhodně prodal do Slovanu Bratislava, Gergela do Žiliny a Godál, Kleščík a Čögley jsou současnými oporami týmu Trenčína. Po mém odchodu Trenčín sestoupil do II.ligy.
Vypadá to, že si vymýšlím, ale opravdu dalším podobným klubem bez peněz byly Vítkovice. Opět můj příchod po 6.kole v beznadějné situaci na posledním místě v tabulce, opět moji svěřenci opakovaně nedostávali výplaty. II.ligu jsme i přesto nakonec zachránili a já jsem dostal přezdívku „kouzelník“. V dané situaci opět dostalo šanci několik mladých kluků a osobností v týmu byl hráč Švestka, kterého se nám podařilo získat, a kterého jsem si kdysi vzal do Ratíškovic. I ve Vítkovicích mi moc pomohl a bylo to i díky vzájemné důvěře mezi hráčem a trenérem.  Po mém odchodu klub zkrachoval.
Posledním klubem byl Zábřeh na Moravě v MSFL. Znovu zpožďování výplat a nechutné tahanice o dlužné peníze po mém naprosto nepochopitelném a bezdůvodném odvolání. Podobně nechutné bylo jednání Vítkovic.
Shrnuto, podtrženo. Moje trenérská kariéra je důkazem toho, že úspěšnost trenéra je pojem velice relativní a každý si může na dotaz: „Co je cennějším trenérským úspěchem, dvakrát 3.místo ve II.lize s vesnickým klubem bez potřebného zázemí (Ratíškovice), 9. a 12. místo v I.lize s mužstvem neznámých hráčů (Jablonec), zachránit beznadějně poslední týmy soutěže v situaci, kdy hráči nedostávají výplatu (Trenčín, Vítkovice) nebo mistrovský titul v cinklém jaru“? Odpovědět si může každý sám. Jsem si jistý, že kdybych ve jmenovaných klubech a problémech, které je v tu dobu provázely, nepracoval s hráči já svými metodami, tak by sestoupily hned a ne až po mém odchodu a nedosáhly by výsledků, které jsem tam dosáhl já.
Proto zopakuji svoje trenérské krédo, které vštěpuji i nastávajícím trenérům při přednáškách na trenérských kursech i v současném působišti u mládeže v 1.HFK Olomouc. Cílem trenéra musí být vydolovat z týmu co nejvyšší procento teoretických (tedy 100%) možností daného týmu (i když je to jen odhad) a to se mi všude podařilo. Např. „můj“ Jablonec tenkrát novináři v tabulce sestavené v I.lize podle tohoto procentuálního vyjádření zařadili na 2. místo s 86% maxima.

Příspěvek byl vložen dne 10.01.2013 [Čtvrtek] v 17:50 hodin a zařazen do rubriky FOTBAL DNES, Trénink a trenéři. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Komentáře ani zpětné odkazy nejsou v tuto chvíli povoleny.