Pokusím se o srovnání české nejvyšší fotbalové soutěže, Gambrinus ligy, a zřejmě nejkvalitnější fotbalové ligy na světě, anglické Premier League. Hlavním kritériem, jímž se budu zabývat, je sportovní kvalita obou soutěží. Jsem si ale vědom, že i v mnoha jiných ohledech jsou tyto dvě soutěže nesrovnatelné.
Mám na mysli ekonomickou sílu, z toho vyplývající hráčské kádry (nejlepší hráči z celého světa dle možností klubu), fantastickou atmosféru na vyprodaných stadionech, která vybičuje hráče na maximum, obrovskou mediální prezentaci, která klade vysoké nároky na výkonnost hráčů, maximální zabezpečení klubů z pohledu tréninkových ploch, materiálního vybavení a možností rehabilitace a regenerace. V neposlední řadě také rozsáhlé realizační týmy odborníků (sportovní lékaři, fyzioterapeuti, rehabilitační specialisté, asistenti trenéra (specialisté na kondici, strečink atd.). Pod vedením manažerů dokáží britské kluby efektivně a účinně využít své podmínky, a tím zajistit maximální využití potenciálu svých hráčů.
Zanedbatelná není ani velká konkurence v kádrech mužstev, která nutí samotné fotbalisty k tomu, aby ke všemu přistupovali s maximálním zaujetím, protože jinak by na jejich místo nastoupil jiný hráč z širokého kádru. Mentalita a myšlení hráčů jsou daleko vyspělejší v tom smyslu, že si uvědomují více, než hráči u nás, že za velmi dobře placenou práci musí odvést co nejlepší výkon a pro úspěch klubu, který jej platí, udělat maximum.
Uvedené předpoklady ve svém součtu vedou k tomu, že anglická Premier League je daleko atraktivnější pro diváky, že se hraje ve vysokém tempu a s maximálním nasazením. Tímto termínem já označuji nejenom fyzické nasazení, ale především i psychické, tzn. koncentrace, disciplína, psychická odolnost.
V minulosti se chovaly anglické kluby velmi konzervativně. Bránily se příchodu zahraničních hráčů a trenérů. Dnes je situace úplně jiná a postupně přicházejí do Anglie nejlepší hráči z Evropy, Jižní Ameriky i Afriky. V kádrech hráčů je mnoho cizinců, což je ku prospěchu soutěže. V Premier League působí i zahraniční trenéři a zejména to se pozitivně projevilo na kvalitě anglické ligy. Typický ostrovní způsob hry se spoustou nakopávaných vysokých míčů a hlavičkových soubojů je promíchán s vysoce taktickým a kombinačním fotbalem. Proto utkání mezi např. Arsenalem a Chelsea vypadá zcela jinak, než souboj např. Fulhamu a Burnley. Je to především o fotbalové kvalitě hráčů a z toho se odvíjí i herní styl.
Skvělá atmosféra na stadionech v Anglii přispívá nejen k vyšší motivaci hráčů, ale i k vyšší kvalitě utkání. Jsem přesvědčen, že i některá utkání Gambrinus ligy jsou (pokud jde o kvalitu) srovnatelná s utkáními Premier League. Jejich atmosféra se však srovnat nedá, a tím ani případná kvalita utkání v Česku není tak viditelná. Zkrátka řečeno: hrát před třemi tisíci diváky a před šedesáti tisíci vyzní při stejné úrovni úplně jinak.
Zaostáváme tedy v individuální hráčské kvalitě, v nasazení, v tempu utkání. Podle mého názoru však nejsme pozadu po stránce taktické. Možná někdo namítne, že je to vlastně pro naši ligu na škodu, je-li takticky svázaná. Já tvrdím, že není. Je to totiž, kromě jiného, předpoklad k úspěchu v utkání, a to především na mezinárodní úrovni. I v Premier League musí hráči dodržovat týmovou taktiku, strategii a plnit si povinnosti na hřišti. Říkáme tomu taktická disciplína. Ta je nepochybně samozřejmost i v Británii. Ovšem při vyšší individuální kvalitě hráčů její dodržování nevypadá tak svázaně. Oni si zkrátka v mnohých situacích poradí fotbalově, řeší situace i pod tlakem konstruktivně. Kdežto naši hráči to nedokáží, a proto volí jiné řešení, méně fotbalové. K tomu já mám jednu poučku, kterou jsem vyslovil po EURU 2008, kde jsem působil v roli spolukomentátora. Mistři Evropy, Španělé, kteří hráli nejhezčí fotbal, musí plnit úkoly na hřišti na sto procent, a to dopředu i dozadu, jinak by i při své kvalitě neuspěli.
Samozřejmě herní styl odpovídá složení mužstva, jako všude na světě, stejně tak základní rozestavení hráčů na hřišti. Stále více i v Anglii vidíme hru se zesíleným středem hřiště, ať v rozestavení 433, 4231 nebo 4141. Hrají tak i ta nejlepší mužstva. To, že ofenzívnost a kvalita hry mužstva dopředu není závislá na počtu hrotových útočníků je tam samozřejmost, kdežto u nás se to ještě řeší a polemizuje se o tom, že to je snad něco nepatřičného.
Vzhledem k tomu, že jsem trenérem, tak z výše uvedeného srovnání obou fotbalových soutěží můžeme my trenéři ovlivnit tempo hry, rychlost a přesnost kombinací, individuální herní kvality hráčů, taktickou úroveň hráčů a mužstva, psychickou odolnost (částečně). Určitě nezměníme ekonomické možnosti našich klubů, vyprodané stadiony atd. Proto se i já snažím přemýšlet nad tím, co děláme špatně. Proč naši hráči nehrají např. v takovém tempu, jako hrají mužstva v Anglii. Přitom jsem přesvědčen, že testy by ukázaly, že za nimi nezaostáváme. Odpovídám si, že musíme i v tempu trénovat, ale to nestačí. A začíná to už u těch nejmenších. Musíme změnit mentalitu hráčů a ta se rodí už v útlém věku. Nesmíme kluky učit odkopávat míče, nezakazovat obcházet protihráče, trénovat s míčem na malém prostoru atd. Velké nedostatky vidím u našich hráčů v běžné obratnosti a ta se nakonec projeví v herní obratnosti, pohyblivosti. Kultura pohybu našich hráčů je špatná. Je třeba vést děti k všestrannosti, nedělat jen fotbal, ale i jiné sporty. Moje zkušenost s mladými hráči, kteří přejdou mezi dospělé, je, že neumí chytit míč do ruky, neumí pořádně kotoul atd. Je to i o kvalitě tělocviku ve školách. To teď nevyřeším, ale je to věc, bez které se nedá konkurovat těm nejlepším. Např. srovnání našich reprezentantů v utkání s Azerbajdžánem bylo tristní. Naši kluci vypadali pohybově neohrabaně. A když k tomu přidáme ještě daleko lepší ovládání míče v malém prostoru u soupeře, tak se to snažíme nahradit kolektivní taktikou a ta je už dnes samozřejmost všude (minimálně v Evropě). Nejvíce tedy zaostáváme v pohybové kultuře a práci s míčem v pohybu a ve stísněném prostoru.
Na rozdíl od jiných odborníků si nemyslím, že trénujeme málo. Přesnější výraz by byl, že trénujeme méně intenzivně. Naši hráči nemají zažité zejména delší opakované sprinty a opakuji, že kondičně na to mají, ale nemají to zažité z tréninku a někdy je brzdí i obava, že budou chybět vzadu. A jsme zpátky u těch fotbalových začátků a zbytečném důrazu na to nedostat branku.
Anglická Premier League je soutěž velmi náročná a tvrdá i z pohledu osobních soubojů často za hranicí pravidel. Zraněných hráčů je stále více a podle mého názoru by se měly nebezpečné zákroky trestat daleko přísněji, stejně tak hra lokty, která se rozmohla ve všech soutěžích a v anglické lize především.
Pokud bych měl shrnout na závěr moje zamyšlení nad úrovní anglické Premier League a české Gambrinus ligy, tak je třeba říci, že jsou parametry, které v brzké ovlivnit době nelze a v těch jsme pozadu – ekonomika, atmosféra na vyprodaných stadionech. Ovlivnit ovšem můžeme výchovu mladých fotbalistů, tréninkový proces dospělých fotbalistů a větší cit pro hru od rozhodčích.