K tomuto zamyšlení jsem se chystal již dlouho a definitivně jsem se pro téma simulování, filmování (často se tyto dvě „disciplíny“ zaměňují) a bolestínství v našem fotbalu rozhodl po shlédnutí dnešního televizního utkání Gambrinus ligy mezi FC Slovácko a Slávií Praha. Jak už jsem předeslal, nebudu se obšírněji zmiňovat o tom, že domácí vyhráli naprosto zaslouženě. Opět se potvrdilo, že nadšený a kolektivní výkon mužstva je více než teoretická vyšší kvalita na straně Slávie, i když její sestava byla velmi oslabená absencemi několika hráčů kvůli zraněním.
Mě zaujal velký počet „zranění“ v tomto utkání a moc mě mrzí, že jsem nepočítal, kolikrát se přerušovala hra proto, že někdo z hráčů zůstal v doslova smrtelné křeči ležet na trávníku a za několik vteřin bez známek zranění pokračoval ve hře. Ovšem úzkostlivý rozhodčí mezi tím přerušil hru, občas i zavolal lékaře a maséry a hráč, sotva byl vyveden z hrací plochy, tak se do ní chtěl ihned vracet naprosto zdráv.
Já vím, i takové jevy patří k fotbalu a stávalo se to i době, kdy jsem hrával já. Ovšem to, co jsem viděl dnes, překročilo všechny meze. Přesný počet bohužel nevím, ale počet přerušení hry s výše popsaným průběhem odhaduji zhruba na 30. Příčinou je jednak velmi nešetrný způsob hry hráčů (často bez rozumu), ale hlavně snaha polehávat za každou cenu a vyžívat se v divadelních představeních.
Bohužel, rozhodčí na tato představení často slyší. Zřejmě z obavy, aby se jim utkání nezvrhlo, hru raději přeruší. Hra pak ztrácí na plynulosti a tempu a to je jeden z faktorů, v kterém za nejlepšími zahraničními soutěžemi zaostáváme. Navíc je to jedna z příčin, proč se hraje pořád tzv. „do plných“, a tím padá málo branek.
Často jsem v posledních třech letech zván ke spolukomentování anglické Premier League a tam je vidět obrovský rozdíl v tempu hry. Jedním z důvodů je podle mě právě přístup hráčů, rozhodčích, ale i diváků k těmto nešvarům, které fotbalu škodí. Nad tím bychom se všichni, kteří ve fotbalu působíme, měli zamyslet. Především však hráči a rozhodčí. To, co dnes předváděl třeba hráč Slovácka Ilja Nestorovski, bylo hodno angažmá v Národním divadle. V Anglii by s tímto „uměním“ pohořel. Diváci by jej vypískali, rozhodčí mu to nepískal a spoluhráči i trenér by mu to tudíž vytkli. Příště by si rozmyslel se takto na hřišti chovat.
Chci zdůraznit, že fotbal je kontaktní sport, a tedy každý kontakt není automaticky faul. Není nutné po něm hned padat k zemi a svíjet se. A už vůbec není třeba tyto herecké etudy pískat jako fauly.
Na druhou stranu je pravda, že fotbalisté v našich soutěžích hrají často nečistě až nebezpečně, především s pomocí loktů. Někteří hráči toho zneužívají a křičí bolestí, i když to tak nebolí. Rozhodčí to nakonec raději pískne, aby měl klid. Tak se více nehraje, než hraje, plynulost se ztrácí a spolu s ní i kvalita, tempo, respektive atraktivita utkání. Proto bychom se všichni měli snažit tento nešvar nepodporovat a naopak se jej snažit z našich hřišť odstranit ku prospěchu fotbalu.