Den č. 2

Na stadion jsme vyrazili odpoledne tramvají č. 14. Poctivě jsem spočítal, že je od hotelu vzdálen 13 zastávek, měli jsme tedy možnost si oknem prohlédnout Ženevu. Udělala na mě dobrý dojem, ale to hlavní, co nás přitahovalo, byl místní fotbalový stadion, na kterém hraje Švýcarskou I. ligu místní klub Servette. Stadion pojme 32 tisíc diváků a tísní se mezi dálnicí a železnicí.

V tiskovém středisku bylo podstatně více novinářů než včera v Basileji. V množství označených komentátorských stanovišť jsme si našli i to svoje, abychom se před utkáním nezdržovali. Zatím byl stadion uzavřený pro diváky, ale zítra tam bude určitě rušno.
Jako trenér jsem se těšil i na předzápasové tréninky obou soupeřů. V 18:00 hod. vyběhli na travnatou plochu Portugalci. Rozcvička probíhala standardně, tzn. podobně, jakou praktikujeme i u nás, rozběhání, rozhýbání, pomazlení s míčem, krátké sprinty atd. Už tady bylo znát, že Ronaldo je mimořádný hráč. Jeho dynamika je patrná z každého pohybu, je opravdu i v tomto ohledu někde jinde něž ostatní. Nemile mě překvapilo, když po 15 minutách všechny novináře sličné stewardky s lítostivým úsměvem vykázaly do útrob tribuny. Další část tréninku byla totiž uzavřená všem. Přesto mě jedna věc v závěru tréninku zaujala (podařilo se mi protlačit do místa, odkud jsem alespoň část hřiště viděl). Vzhledem k počasí probíhal trénink mimo pokutová území, což i takoví trenéři, jako je pan Scolari, respektují a v tomto smyslu vrcholem pro mě bylo, když trenér se čtyřmi hráči (mezi nimi i Ronaldo) prováděl nácvik střelby trestných kopů. Branku postavili na hranici pokutového území (ne na brankovou čáru, jak je zvykem), trenér odkrokoval vzdálenost 30 metrů (počítal jsem mu to) a hráči stříleli. Každý ze své „parkety“ (v blízkosti středového kruhu) a což mě také udivilo, i bez vytvořené zdi, ať už umělé nebo ze svých spoluhráčů. U nás by trenéři (patřím k nim i já) vyžadovali branku na svém místě (z důvodu orientace střelce jako v utkání) a k navození zápasových podmínek i patřičnou zeď při trestném kopu.
V podobném duchu probíhal i trénink tureckého mužstva, včetně hry na zmenšeném prostoru. Oba trenéři měli k dispozici, kromě lékaře, maséra, fyzioterapeuta, kustoda atd. ještě čtyři asistenty. Jeden měl na starosti brankáře, druhý rozcvičení a dva vlastní tréninkovou náplň, vše pod dohledem hlavního trenéra. Trenér Scolari měl na sobě rozlišovací tričko, z toho usuzuji, že si i s hráči fotbálek zahrál. Bylo evidentní, že i ve svých letech si s míčem rozumí, žádný míč v jeho blízkosti neopomněl nakopnout nebo jinak se s ním pomazlit. I tohle je pro vytvoření dobré atmosféry v týmu vhodné, hráči totiž mají pocit, že trenér je vlastně jeden z nich.

Komentáře nejsou povoleny.