Ano, i já jsem byl, jako mnoho fotbalových fanoušků velmi zklamán z výkonu našeho reprezentačního fotbalového týmu v klíčovém utkání kvalifikace o účast na mistrovství světa v Chorvatsku, které jsme prohráli jednoznačně, ale zcela zaslouženě 1:5 a tím se naše šance na postup dostala jen do oblasti teorie, protože i při výhře ve všech zbývajících utkáních, včetně s Chorvatskem u nás doma nevidím, kde by tým Chorvatska mohl při své kvalitě tři body ztratit. Proto by v tomto případě rovnosti bodů rozhodovalo celkové skore a to jsme si ve srovnání s Chorvatskem hodně pohoršili a oni naopak polepšili. Ale tento můj komentář je o utkání, které jsme vůbec nezvládli a to ve všech fotbalových parametrech a „disciplínách“.
Ta první „disciplína je podle mého názoru nejdůležitější vždycky v jakémkoliv sportu, zejména kolektivním a tou je mentální nastavení hráčů. Kam tím mířím? Jsem přesvědčen, že v celém českém fotbalovém prostředí byla po úvodních třech zvládnutých utkáních kvalifikace vytvořena velice optimistická atmosféra nejen médii, ale propsalo se to také do hlav hráčů, což je velká chyba lidí v jejich blízkosti, tedy v realizačním týmu a za ten zodpovídá hlavní trenér. Nikdo si přitom neuvědomoval, že šlo dosud o průměrné až podprůměrné soupeře. Kromě jiného o tom svědčí výrok trenéra Haška před utkáním, něco v tom smyslu, že nechceme utkání jen odehrát, ale chceme hrát aktivně a vyhrát…
To se sice velmi dobře poslouchá, ale hůře realizuje zejména s takto nastavenými hlavami hráčů, ale hlavně vzhledem k nedoceněné kvalitě soupeře. Možná budou moje konkrétní připomínky připadat někomu jako „generála po bitvě“, což i já nemám rád, ale já vycházím z pohledu na samotné utkání bez možnosti si nastudovat hru soupeře, která vychází z typologie jeho hráčů, nemám přehled o mentálním a zdravotním stavu jednotlivých hráčů našeho týmu, ale hlavní trenér Hašek se svým realizačním týmem tyto všechny informace musí mít. Proto se divím, že proti Chorvatsku postavil kromě zraněného Hložka až na jednu výjimku stejný tým, jako s Černou Horou a i on tím nedocenil rozdíl v kvalitě předchozích tří soupeřů (Faerské ostrovy, Gibraltar a Černou Horu) a Chorvatska a konkrétní hráče tohoto soupeře. Jinak by nemohl postavit na kraj sestavy Černého, který je sice dynamický v pohybu, aktivní v útočné fázi včetně kvality v situacích jeden na jednoho, ale doslova ho nezajímá defenzívní činnost a jeho úkoly v ní, což samozřejmě byl hlavní klíč ke konečnému výsledku. Velmi dobře bylo vidět ze zpomaleného záznamu vedoucí branky Chorvatů, jak trestuhodně vypustil před vedoucí brankou Chorvatů „svého“ hráče obránce Gvardiola, který byl z hlediska postů jeho přímým soupeřem. Velmi dobře mu v tom „pomáhal“ obránce Coufal, který mi připadal svým sebevědomým projevem a arogantním chováním (například aktivitou při strkanici, za kterou mu měl rozhodčí udělit červenou kartu), které pro mě koresponduje s jeho účastí v případu „Belmondo“. Byl podle mého názoru jak se říká „namistrovaný“, zřejmě nezvládá svoje postavení hráče Premiere League, který by měl být příkladem ve všem…
Další rozdíl u obou týmů byl v pohybové aktivitě a kvalitě z hlediska typologie hráčů. Pro pochopení toho, kam tím mířím je srovnání dvou běžeckých disciplín v lehké atletice. Chorvaté měli i přes vyšší věk více dynamických fotbalistů tedy sprintery a my více hráčů v tomto směru přirovnáno k lehké atletice typologicky běžců na 400 metrů, tedy s protaženým dlouhým krokem, typickým příkladem v tomto je Provod, mentalitou a charakterem skvělý, kondičně skvělý, ale jeho typologie běžce sice rychlým na delší vzdálenost, naběhá toho opravdu hodně, ale s dlouhým krokem a tedy logicky s delší reakcí na změnu směru soupeře nebo změnu herní situace a podobných typů tam máme několik. Konkrétně je to opačný případ, než Černý. Ten je pohybově typologicky vhodný, ale klíčem u fotbalisty je mentální stránka a ta je u něj tragická, projevuje se to nezodpovědností a pohodlností při plnění úkolů zejména defenzívních atd. A tím se jeho přednosti s tak kvalitním soupeřem, jako je Chorvatsko negují, ale se slabšími soupeři, kteří tato jeho negativa nedokáží potrestat, vypadá velmi dobře, ale soupeř typu Chorvatska ano. I z prostého pohledu na průběh utkání, a potvrdila to i data po utkání, bylo zřejmé, že soupeř hrál velmi aktivně a také atraktivně, my jsme hráli, výstižně jsem to zaznamenal v deníku Sport jako v „pravěku“. Bez aktivního presinku a především bez represinku po ztrátě míče, což potvrzuje i statistika (náš tým získal zpět míč po jeho předchozí ztrátě až po 31 přihrávkách soupeře, Chorvaté již po 9-ti přihrávkách našeho týmu) to všechno jsou základní a ne jediné prvky moderního herního stylu ve fotbalu a v tom byl především velký rozdíl mezi oběma týmy a mně z toho vyplývá, že i mezi oběma trenéry.
A tady jsem se dostal k jádru věci a tím je trenér Hašek. Plně si stojím za tím, co mi vadilo při jeho volbě trenéra české reprezentace, která se nevěnovala odborné stránce nového trenéra, ale přáním jeho kamarádů, konkrétně zejména pana Vízka, který mě v deníku Sport za svůj názor hrubě urazil, aniž by to někdo z redakce odsoudil a omluvil se. Mně nevadí, že někdo nesouhlasí s mým názorem, ale urážet znamená nemít odborné relevantní argumenty a ty opravdu pan Vízek nemá, protože o moderním fotbalu nemá ani páru a jen v jeho komentářích čtu, jak vzpomíná na jeho fotbal v „pravěku“ a debatuje se svými kumpány u něj v Kozlovně, rozuměj v hospodě, proto logicky prosazoval tento způsob fotbalu i při volbě trenéra české reprezentace a proto jsem jako jeden z mála lidí otevřeně zpochybnil tuto volbu. Vždyť trenér Hašek a to se opakuji, dlouho pracoval trenérsky v arabských zemích a ruku na srdce, to nejsou zrovna oblasti, kde se týmy prezentují tím nejprogresívnějším moderním způsobem hry. Já jsem totiž nikdy nesouhlasil s výrokem někdejšího trenéra z „pravěku“ pana Pospíchala, že fotbal nemá logiku, protože já na základě svých bohatých zkušeností tvrdím, že fotbal má logiku a důkazem je také neúspěšnost trenéra Haška u české fotbalové reprezentace.
Proto jsem navrhoval trenéra Trpišovského, který podle mého názoru prokázal, že moderní fotbal má jako trenér v krvi a odvádí ve Slávii již několik sezón skvělou práci. Věděl jsem, že ho Slávia neuvolní, ale typ by to byl nejlepší.
Na závěr uvedu moji zkušenost a názory dvou světových odborníků na volbu trenéra. která funguje a já se ní svými názory a v trenérské praxi řídil.
Slavný nizozemský trenér Hidink když byl obrovsky úspěšný v PSV Eindhoven řekl, že u hráče ho nezajímají jenom fotbalové přednosti, ale také jejich mentalita a charakter. Druhý příklad sportovní ředitel anglického špičkového klubu FC Chelsea řekl: „Němečtí trenéři Klopp a Tuchel jsou proto úspěšnými trenéry, protože nikdy nebyli špičkovými hráči. Špičkový hráč si totiž myslí, že už všechno zná a umí a proto se nemusí ve fotbalu vzdělávat a proto si neuvědomuje, že se fotbal prudce mění a kdo na to nereaguje a tzv. mu ujede vlak, tak má smůlu…
Uvedu několik příkladů jako důkazy o tom, že i u nás to také platí. Kdo nebyl špičkovým fotbalistou? Například z těch nejúspěšnějších trenér Brückner, Komňacký, Trpišovský, Koubek byl brankář…
Na závěr ještě dodám, že utkání s Chorvatskem nebylo zvládnuté z několika oblastí. Mentální nastavení pod dojmem předchozích výher, zvolená základní sestava v kontextu s kvalitou soupeře, nedostatečná příprava celého týmu po stránce taktické a pozdní reakce střídáním na slabé výkony některých laxně hrajících hráčů (Černý, Coufal).