Proč poslední dvě utkání fotbalové reprezentace vypadala jako den a noc?

Vím, že svým hodnotícím komentářem o nadšení a následném zklamání z výkonu a výsledku posledních dvou utkání české fotbalové reprezentace s Polskem (výhra 3:1) a bezbrankový výsledek v Moldavsku jsem jak se říká „neobjevil Ameriku“, ale troufám si tvrdit, že to až takové překvapení není. Ano, mají pravdu ti, kteří tento můj pohled na obě utkání vnímají jako být „generálem po bitvě“, ale já hned navážu na moje vyjádření před časem v deníku Sport o tom, že současný fotbal, ve srovnání s minulostí, je vysoce odborná práce, která vyžaduje i vysokou odbornost ve funkci trenéra, proto dodám, že tento komentář není namířený na trenéra, ale na vývoj fotbalu. Díky svojí celoživotní práci ve fotbalu můžu totiž srovnávat různá období vývoje fotbalu cca za posledních 60 let. A k tomuto příkrému srovnávání přispěla i tato dvě utkání reprezentace.

I já jsem byl nadšený výkonem a výsledkem české reprezentace s Polskem, jenže jsem také věděl, že utkání v Moldavsku bude úplně o něčem jiném a to v několika parametrech. Do detailu to v dnešním deníku Sport za pomoci spousty dat videozáznamů prezentoval kolega Pavel Hartman, já se pokusím tato dvě utkání srovnat jen z pohledu televizní obrazovky a dlouholeté zkušenosti hráče i trenéra, přesto budou příčiny totožné.

Už nastavení hlav hráčů bylo logicky různé před oběma utkáními. Přesto, že se určitě trenéři snažili hlavy hráčů v Moldavsku nastavit správně, tak rozdíl byl v tom, že před utkáním s Polskem byli naši fotbalisté v pozici toho slabšího, favoritem byl účastník Mistrovství světa Polsko, my jsme mohli „jen“ překvapit. V Moldavsku jsme byli velkým favoritem a soupeře hráči považovali za, zejména po galapředstavení s Polskem, velkého outsidera. Důkazem bylo pro mě chování obránce Coufala, který se choval vůči soupeři arogantně, namyšleně ve stylu „co si to dovoluješ mě agresivně napadat, když já jsem hráčem Premiere league“…

Od tohoto nastavení hlavy se odvíjí i způsob hry soupeře, který byl zcela jiný, než týmu Polska. Hráči Moldavska měli velkou motivaci a touhu smazat nálepku outsidera (tu nálepku a snahu měli naši hráči v utkání s Polskem) a dělali pro to maximum, včetně agresivity v osobních soubojích na hranici pravidel. K tomu taktické pojetí důsledná defenzíva v obranném bloku, ve vlastním pokutovém území bylo často až osm bránících hráčů, a snaha o rychlé protiútoky. K tomu byli pohyblivější, což způsobovala také jejich maximální motivace překvapit favorita, jak jsem zmínil v předchozím odstavci.

Uvedl jsem dva parametry, které už před utkáním byly „na stole“ a není překvapením, že se potvrdily, tedy nastavení hlavy a způsob hry soupeře. Detailně prostudovanou hru soupeře měli určitě také naši trenéři a proto je pro mě tak trochu irelevantní polemika o času střídání. Proto i rozumím odpovědi trenéra Kotala, někdejšího mého spolužáka ve studiu trenérské licence UEFA Profi, na dotaz, zda měl trenér střídat dříve, než v 73. minutě, cituji: „Nemám moc rád takové otázky. Oni mají (myšleno naši trenéři) nastudovaného soupeře, vědí jací hráči jsou k dispozici. Možností je více, záleží jak se rozhodnete, realizační tým se takto rozhodl, což nevyšlo“. A to je také i moje odpověď, ke které dodám, že nikdo nedokáže s jistotou potvrdit, že jiné střídání by bylo efektivnější, možná by vedlo k prohře, to jsou jen tzv. varianty „po bitvě“ a na to narážela také odpověď trenéra Kotala. Já totiž jako trenér také nemám v oblibě tato jednoznačná stanoviska a myslím, že žádný trenér, slyšel jsem jich během kariéry bezpočet, ale rozhodnutí je jen na trenérovi, který má nejvíce relevantních informací…Já to vždycky tak trochu v nadsázce přirovnávám k politikům, kteří v opozici radili, byli moc chytří, když neměli zodpovědnost, ale když dostali důvěru ve volbách, mají rozhodovat a mít zodpovědnost, tak to nezvládají, což vidíme dnes a denně…

Tato dvě utkání ovšem jednoznačně potvrdila, že současný moderní fotbal má spoustu variant způsobu hry (kdysi v minulosti hráli všichni stejně, jen někdo to uměl lépe, někdo hůře, proto mohl dělat vrcholového trenéra téměř „kde kdo“ a věřte, že vím, o čem mluvím…), jehož volbu ovlivňuje typologie a kvalita svých hráčů, prostudovaný způsob hry a kvalita soupeře a také aktuální potřeba uspět v dané soutěži. Proto např. už dávno neplatí např. poučka, „vítězná sestava se nemění“, jak mě před cca 30-ti lety na začátku mojí trenérské kariéry poučoval po prohraném ligovém utkání jeden tehdejší „zkušený“ trenér, a tato dvě utkání reprezentace jsou toho opět důkazem. Proto bych si dovolil „po bitvě“ vytknout trenérovi, že bylo zřejmé, že utkání v Moldávii i díky studování jejich způsobu hry na videu bude vypadat jinak, než s Polskem, (budeme hrát do hlubokého obranného bloku, což českému fotbalu a fotbalistům nevyhovuje) měla základní sestava vypadat trochu jinak, nejen kreativní, ale pomalý Barák, ale např. v ní měl být i kreativní a pracovitý Ševčík.

Bohužel se nám nepodařilo hned na začátku utkání vstřelit gól, jako s Polskem dva, a mohli jsme potom hrát na rychlé protiútoky, což umíme, neměli jsme dostatek standardních situací a nepomohli jsme si třeba i jejich efektivitou jako s Polskem.

Já jsem zaregistroval ještě jednu důležitou okolnost. I trenér soupeře zcela jistě studoval způsob hry našich hráčů a věděl o přednostech mladého Juráska a především aktivitě v presinku, kterou naši hráči Kuchta, Čvančara a další nemohli uplatnit, protože domácí brankář, určitě na příkaz trenéra všechna zahájení hry řešil dlouhým výkopem na polovinu soupeře a tam díky větší agresivitě a pohyblivosti získával odražené míče. To byla varianta přechodu středního pásma rychlá, ale především bezpečná, navíc eliminovala naši přednost v napadání rozehrávky soupeře. Ale všechno to začalo nastavením hlav hráčů a na hřišti to bylo vidět.

Je dobře, že i hráči hodnotili svoje výkony negativně, že se neuchylovali jen ke kritice terénu, který také nevyhovoval našemu způsobu hry, kdy bylo jasné, jak jsem popsal na začátku, že my budeme tvořit, dobývat obranný blok a domácí tým bude hrát na rychlé protiútoky. Je to velká škoda, i když vzhledem k dvěma postupujícím ze skupiny přímo na EURO 2024 v Německu není nic ztraceno, jen je třeba opravdu poctivě popsat příčiny ztráty dvou bodů, protože zřejmě podobná utkání nás čekají ve skupině ještě s Faerskými Ostrovy a Albánií a my taková utkání, myslím náš fotbal, nemáme rádi, resp. nám nevyhovují.

Komentáře nejsou povoleny.