Než přejdu k jednotlivým utkáním tohoto kola, tak se zmíním o několika charakteristikách kompletního 27. kola naší nejvyšší fotbalové soutěže. Už v minulých kolech jsem se zabýval nekvalitním stavem hracích ploch na našich stadionech, které potom ovlivňují i kvalitu předváděné hry. To jsem ovšem nevěděl, že se dočkáme kromě zelené a hnědé barvy hřiště barvy bílé. Stalo se tomu tak naštěstí jen v Českých Budějovicích při utkání se Zlínem. Že to negativně ovlivnilo kvalitu hry je jasné, ale nechci tím kritizovat domácí klub, protože v tomto případě šlo o sněhovou vánici, která začala působit těsně před utkáním a v jeho průběhu a to se s odklízením sněhu už nedá nic dělat, jen odhalovat ručně lajnování hrací plochy a to se také domácí klub snažil upravovat. Utkání skončilo nerozhodně 2:2, což vnímal domácí trenér Hořejš jako příčinu neúspěchu, jenže zapomněl, že jeho tým hrál za stavu 2:1 přesilovku a v ní vstřelil soupeř ze Zlína vyrovnávací branku, což byla chyba jeho svěřenců. Rozumím tomu, tým Českých Budějovic pod jeho vedením hraje podobným způsobem, jako pražská Slávia, tedy moderní kombinační fotbal, a proto mu zasněžený terén vadil více, ale to neomlouvá inkasování branky v přesilovce trvající cca 30 minut. Zajímavostí byly i dvě vlastní branky, na každé straně jedna.
Další charakteristiku tohoto kola vidím v potvrzení vyrovnanosti týmů naší nejvyšší fotbalové soutěže. Svědčí o tom i 5 remízových utkání a ve zbývajících třech utkáních se vítězný tým radoval z těsné výhry o jednu branku. Přispěla k tomu i souhra náhod, kdy prakticky ve všech osmi utkáních stály proti sobě týmy blízké v umístění v tabulce, tzn., že se hrálo tzv. „o šest bodů“ a v některých případech to mělo vliv na volbu způsobu hry.
To zcela jistě platí v taháku tohoto kola, kdy se utkal vedoucí tým soutěže Viktoria Plzeň s pražskou Slávií, která je s jednobodovým odstupem na 2. místě. Utkání, jak už je u nás tradicí, bylo plné negativních emocí, proto i častých nevybíravých zákroků a hlavně i mě zaujalo zvolenou taktikou plzeňského trenéra Michala Bílka. Jenže pozor!!! Když říkám zaujalo, tak v žádném případě to neznamená, že překvapilo a že ho budu ve svém komentáři kritizovat. I podle mých zkušeností z trenérské praxe se nepostavím do řady některých fotbalových expertů, novinářů, či bývalých hráčů nebo fanoušků. Tito všichni totiž nikdy neměli zodpovědnost za výsledky jakéhokoliv týmu a proto neví, co tato pozice obnáší. K základním „zákonům“ trenéra u prvoligového týmu (pozor, to neplatí u trenéra mládeže či v přednáškách na trenérských kurzech) patří zvolit způsob hry, který vzhledem ke kvalitě soupeře a v kontextu s kvalitou a charakteristikou svého týmu, povede k úspěšnému výsledku. A tímto základním zákonem se trenér Bílek řídil. Respektoval sílu týmu Slávie vedeného nejprogresívnějším trenérem v Česku, hlubokým obranným blokem eliminoval jeho přednosti (na to bych potřeboval samostatný komentář) a snažil se využít svoji přednost výškovou převahu. To všechno trefil dobře a proto dosáhl výsledku 1:1, což byl hlavní cíl jeho strategie. Proč by měl trenér Bílek soupeřit atraktivním fotbalem s týmem, který je v této disciplíně daleko kvalitnější, než jeho tým a navíc to před ním zkoušel trenér Guĺa a neuspěl. Takové přístupy vidíme i v těch nejkvalitnějších ligách, kde hluboký blok používají logicky i týmy z dolních pater tabulky proti favoritům. Podobná je i moje trenérská zkušenost, trénoval jsem 5 prvoligových klubů, ale vždy v době, kdy měly ekonomické problémy a neměly šanci konkurovat těm silnějším.
Problémem v případě Plzně a jejího trenéra je, že na rozdíl od jmenovaných případů ze špičkových zahraničních ligových soutěží se k takovému pragmaticky defenzívnímu způsobu hry odhodlá ne tým z konce tabulky, ale hlavní konkurent Slávie v cestě za mistrovským titulem. To jen potvrzuje, jaký náskok má v progresívním vnímání fotbalu a posouváním hráčů trenér Trpišovský před ostatními, v tomto případě i trenérem Viktorie Plzeň Bílkem. Zásadní změnou klubové strategie v tomto vnímání progresívních myšlenek v práci trenéra byl odchod trenéra Guĺy, kterého nahradil trenér z jiného „těsta“. Výsledkem je sice umístění na čele ligového pelotonu, ale s herní šablonou, kterou jsme viděli v neděli. Je třeba si vybrat, ideální je samozřejmě progres se skvělými výsledky, které potvrzuje již několik sezón Slávia pod trenérem Trpišovským.
Samozřejmě jsou i věci, které se mi u hráčů Plzně nelíbily, např. tvrdá hra za hranicí pravidel a hlavně nebezpečná pro hráče soupeře. Já bych např. mladého přemotivovaného Buchu vyloučil dávno před jeho zraněním Olayinky. On totiž podle mého názoru měl obdržet asi tři, možná čtyři žluté karty, což samozřejmě nejde, chci tím říci, že červená měla přijít už daleko dříve. Naopak spolupráci dvou olomouckých odchovanců Kalvacha a Chorého při vyrovnávací brance byla právě tím příkladem, jak mohli hráči Plzně Slávii porazit. Zkrátka remíza nezměnila vedoucí pozici Viktorie Plzeň a to byl cíl trenéra Bílka a navíc prospěla i Spartě, která už v sobotu porazila v dalším šlágru tohoto kola ostravský Baník.
Sparta v utkání týmů na 3. a 5. příčce vyhrála zaslouženě, i když těsně 2:1. Těsně proto, že neproměňovala hodně šancí, chyběla jí efektivita. Před utkáním jsem v jednom rozhovoru na téma tohoto utkání vyhodnotil, že oba soupeři mají mnohé společné. Stabilní ekonomiku a majitele, kvalitní zázemí včetně tréninkových center pro mládež, proto je shodná i klubová strategie ve výchově svých odchovanců pro prvoligový tým, v Baníku nastavená nedávno, ve Spartě dlouhodobá, podobná je i podpora fanoušků na domácím stadionu i u soupeřů, dnes už oba kluby (pozor, kluby, protože cíle prvoligových týmů vycházejí z cílů klubu) mají za cíl vybojovat si účast v evropských pohárech. A tady v tomto parametru je Sparta dál, svoje zkušenosti z častých mezinárodních utkání pomáhají zkvalitňovat a posouvat hráče. A bylo to vidět i v tomto utkání 27. kola.
Ještě jedna věc mě u týmu Sparty zaujala. V základní sestavě totiž nastoupil jen jeden zahraniční hráč Höjer (pokud za zahraniční hráče nepovažuji Slováky) a to nebylo po mnoho let u týmu běžné. Náprava po éře trenéra Stramacioniho trvá už hodně dlouho a je to příklad špatné volby sportovní strategie klubu a pracného dlouhodobého napravování tohoto stavu. Líbí se mi skvělá práce systému výchovy vlastních odchovanců, kteří díky tomu dokáží zvládat i vysoké cíle, které klub jako Sparta musí mít. Tentokrát v sestavě Hložek, Vitík, Wiesner, Sáček, Krejčí ml….
Zajímavá je situace ve vedoucí skupině o evropské poháry, kde se o 6. příčku vede velký boj mezi několika týmy. Tentokrát se na tuto příčku protlačil nováček z Hradce Králové po remíze na „domácím“ stadionu v Mladé Boleslavi s domácím týmem 2:2.
Další vyrovnané utkání s výsledkem 1:0 pro domácí se hrálo na Slovácku, kam přijela Sigma Olomouc. Domácí tým i bez svého potrestaného trenéra Svědíka na lavičce (seděl těsně nad střídačkou). Rozhodující branka Havlíka byla parádní a výhra Slovácka zasloužená. Měl jsem pocit, že hráči domácího týmu se lépe pohybovali, hráči Sigmy nebyli v ofenzívě vůbec nebezpeční.
V dalších utkáních se utkaly týmy, které nemají v této chvíli jistou záchranu nebo účast v baráži. Překvapením je určitě výhra Teplic 1:0 v Liberci. Předpokládám, že podobně jako na Baníku Teplicím při hře na rychlé protiútoky zřejmě nevadil stav hrací plochy tolik, jako domácím hráčům, kteří chtěli tvořit hru.
Pardubice hrály 1:1 ve „vyhnanství“ na Bohemians s Jabloncem 1:1 a další remíza 1:1 v utkání ohrožených se zrodila i v Karviné v utkání s Bohemians. Předpokládám, že v cestě za záchranou potřebují všichni bodovat za tři body, ale i remíza je lepší, než prohra, což platí zejména pro hostující týmy.
Na závěr tohoto mého komentáře nesmím zapomenout na fotbalovou disciplínu, která velmi ovlivňovala výsledky tohoto kola a tou jsou standardní situace. Tak padly všechny tři branky na Spartě, vyrovnávací branka v Plzni, vítězná branka Teplic, vyrovnávací Pardubic…. Dalším faktorem jsou ztráty míčů ve středním pásmu a rychlém protiútoku soupeře a branky po centrech do pokutového území.