Všechny týmy FORTUNA:LIGY jsou v pilné přípravě na jarní část soutěže, která začne v polovině února. Všichni trenéři mají toto období vzorně podle svých představ naplánované, v současné době mají většinou za sebou první část zaměřenou na kondiční složku a postupně vyjedou za lepšími klimatickými podmínkami a lepšími terény s přírodní trávou do zahraničí. Hráči toto období nikdy moc nemilovali, ale dnes už všichni vědí, že je to období pro ně důležité.
V některých klubech absolvují hráči přípravu pod stejným trenérem, ale jsou případy, kdy došlo ke změně na postu hlavního trenéra včetně celého realizačního týmu. V tomto komentáři se budu věnovat především Baníku Ostrava, kde trenéra Páníka vystřídal trenér Kozel a Viktorií Plzeň, kde trenéra Vrbu vystřídal trenér Gula. V obou případech zkušené trenérské matadory vystřídali trenéři mladší generace a proto se podle mého názoru dá čekat zcela jiný obsah i zaměření tréninkového procesu i požadavků na hráče.
Několikrát jsem tady na svých webových stránkách tvrdil, že v mé hráčské době mohl ligový tým s drobnými nuancemi trénovat kdokoliv. Zaměření bylo především na kondici, to ostatní, tzn. taktika, strategie, typologie hráčů, rozestavení atd. se až tak neřešilo. Sportovní kvalitu určovaly individuální schopnosti jednotlivých hráčů a ty se výměnou trenéra nezměnily. Proto výměna trenéra měla za úkol především psychicky zvednout mužstvo nebo zlepšit vztahy mezi trenérem a hráčskou kabinou.
Výměna trenéra v současné době znamená daleko větší zásah do týmu, má tedy dopad na hráče a celý tým z mnoha aspektů. Psychologický moment tam je samozřejmě také, ale daleko větší dopad má na hráče způsob hry, který nový trenér požaduje. A těch je daleko více, než kdysi. Pro názornost uvedu jeden svůj případ z trenérské kariéry. Přibližně na přelomu století se v našem fotbalu začalo pracovat se zónovým bráněním, které už ve vyspělých zemích fungovalo. U nás s tím začal trenér Hřebík a do malé skupiny trenérů, kteří tento způsob preferovali jsem patřil i já. Možná si mnozí vzpomenou na dvě úspěšné sezóny nováčka druhé ligy Baníku Ratíškovice pod mým trenérským vedením. Byly to sezóny 1999-2000 a 2000-2001. V obou sezónách jsme skončili v tabulce na 3. místě (první dva týmy postupovaly do I. Ligy) a v té první sezóně jsme navíc hráli finále Českého poháru na Strahově s Libercem (prohra 1:2). Klíčovým momentem pro tuto úspěšnost byla, kromě charakterově a fotbalově skvěle sestavenému týmu, skutečnost, že zkušení hráči nejen pochopili nové věci, které jsem do týmu přinesl, ale je i akceptovali. Klíčovým hráčem v tomto byl kapitán a nejstarší hráč Pavel Svoboda. Pro něj, který před mým příchodem hrál v obraně tzv. libera, tedy zajišťoval celou obranu s velkým odstupem směrem k vlastní brance, tak s mým příchodem musel zcela změnit zažité pohodlné návyky a hrát v zóně ve čtyřčlenné obraně. Kdyby Pavel Svoboda jen náznakem na tuto změnu nepřistoupil a tím nakazil i další spoluhráče, tak by se veškerá moje snaha o progresívní a moderní způsob hry minula účinkem a tím i výsledky.
Uvedu i opačný příklad. Ve Zlíně v sezóně 2004-2005 jsem měl v týmu zkušeného fotbalistu, ovšem se špatným přístupem ke své práci tedy k fotbalu a nevhodným vlivem na spoluhráče. V létě jsme hráli tenkrát populární Interpohár. Po vyřazení finského soupeře Millykoski a belgického Westerlo jsme se poměřili se slavným Atletikem Madrid. Po smolné prohře doma 2:4 jsme vyhráli v Madridu 0:2 a v součtu jsme nepostoupili do dalšího kola. Tento náš hráč se vydal ze všech sil, po utkání seděl v kabině dlouho na zemi, dal totiž do utkání všechno, což ho doslova odrovnalo, protože nikdy fotbalu všechno nedával. Náš vztah dospěl do fáze, že musel odejít on nebo já. Klub se rozhodl, že já. Bylo to na konci října a v červnu tomuto hráčovi klub vypověděl smlouvu pro neplnění povinností. A nyní se vrátím k současnosti.
Mužstvo Baníku Ostrava jsem v zimní přípravě hrát neviděl, ale sleduji výsledky a různé komentáře trenéra Kozla a úkoly, které při svém nástupu přijal. Líbí se mi to, moc mu fandím, ale nejsem si jist, zda bude mít v současném mužstvu Baníku starší hráče, kterým jeho představa fotbalu bude vyhovovat či budou mít předpoklady ji naplnit. Většinou každý trenér by chtěl hrát progresívní fotbal, atraktivní, útočný a já nevím jaký ještě a chce o i on, jenže musí k tomu mít vhodné fotbalisty a také ochotné tuto změnu akceptovat a v tom si nejsem jistý a budu rád, když se budu mýlit.
K tomuto tématu mě přiměla porážka Baníku Ostrava v posledním přípravném utkání s Ružomberokem 0:4 a především ostré hodnocení trenéra Kozla v médiích na adresu hráčů. Na to má trenér samozřejmě právo, vlastně povinnost hráče zkritizovat i velmi ostře, ale nejsem si jist, zda je to vhodné do médií. Podle mojí zkušenosti by to mohl být náznak narušení chemie mezi trenérem a jeho požadavky a hráči. Ovlivnit tuto chemii může také úkol, který trenérovi zadal při nástupu klub a tím je zapracování mladých hráčů nejraději odchovanců a to je i případ Baníku Ostrava. Trenéru Kozlovi fandím, proto bude důležitý postoj klubu v případě negativních impulsů z kabiny hráčů. První dva týdny přípravy si pochvalovali tréninky, jenže to na mě dělalo dojem, že mezi řádky tím spíše posílali vzkazy bývalému trenérovi Páníkovi, protože mikrofon dostali hráči, kteří pod trenérem Páníkem moc nehráli. A to ještě nevěděli, co je čeká dále. Teď už to ví, jasně jim to trenér Kozel zase vzkázal přes média…
Druhým klubem s novým trenérem se zcela jinými metodami a požadavky na hráče je trenér Gula v Plzni. Z venku mi to připadá, že tam změnám zatím všichni fandí a to nejen změnám na hřišti, ale i moderním technologiím pro monitorování a vyhodnocování tréninků a utkání. To za nás nebylo, ale vývoj se ani v tomto nedá zastavit, proto přeji trenérovi Gulovi, aby jejich prospěšnost všichni pochopili a posouvali se dál k lepším výkonům.