S velkým zájmem jsem se těšil na předposlední utkání Slávie Praha ve skupině Ligy mistrů s italským velkoklubem Interem Milán. Utkání je za námi, Inter vyhrál zaslouženě 1:3 a mnozí se možná diví, jak je možné, že toto utkání výsledkově i průběhem vůbec nepřipomínalo zahajovací utkání skupinové fáze Ligy mistrů před několika měsíci v Miláně.
I v tomto případě se potvrdilo, jak je fotbal složitý sport, že o výkonu týmu a tím i výsledku rozhodují mnohé aspekty, dokonce i ty, které s konkrétním utkáním na první pohled nesouvisí. Obě utkání byla zcela rozdílná, i když v něm nastoupili většinou stejní hráči. Jenže i včera se ukázalo, že do Prahy přijel zcela jiný soupeř, než nastoupil v Miláně. Opravdu kompaktní, naprosto připravený na způsob hry Slávie. V Miláně se tým Interu nechal zaskočit hrou Slávie, možná ji někteří aktéři utkání v dresu Interu i podcenili. Včera něco takového nepřicházelo v úvahu. Italský tým byl maximálně koncentrovaný a odhodlaný, což bylo také vidět na emocích celé jejich lavičky včetně trenéra Conteho.
O to těžší byl úkol Slávie výhrou si uchovat šanci na postup do jarní fáze Evropské ligy, v lepším případě Ligy mistrů. Kromě tzv. „rozdaných karet“, které jsem popsal v předchozím odstavci a byly tentokrát proti Slávii, ovlivňují výkony a výsledky i absence některých hráčů, což se projevilo včera velmi negativně na straně Slávie. Ano, každý fanoušek zřejmě tuší, kam mířím. Je to absence stopera Hovorky, kterého při vší snaze jindy spolehlivý Frydrych nenahradil. Souhlasím s tím, že to utkání mu nevyšlo, hromotluk Lukaku si s ním dělal co chtěl, ale souhlasím s tím, že by nebylo korektní házet vinu jen na něj. Těch aspektů proti Slávii bylo více. Stejně tak klíčová byla vyložená šance Masopusta za stavu 1:1, který postupoval sám na brankáře Interu nebo tutovka Součka.
Obrovský rozdíl byl totiž v řešení situací ve finální fázi hry. Pokud by Slávia měla koncové hráče jako byl včera Lukaku a Martinez, tak by její výkon byl o něčem jiném. To jsou hráči, kteří jsou schopni zúročit snahu celého týmu a včera to ukázali. A takové hráče Slávie nemá. Ano, všechno souvisí se vším, Lukaku těžil z hry Frydrycha, je otázkou, jak by to vypadalo, kdyby hrál Hovorka. Já tvrdím, že by to měl momentálně zraněný Hovorka těžší, než v Miláně. Proč? O tom jsem psal v úvodu. Do Prahy přijel maximálně koncentrovaný tým, připravený a odhodlaný vyhrát, včetně Lukaka.
Dalším klíčovým faktorem, který se netýká konkrétního hráče, je fakt, který já sleduji u Slávie dlouhodobě. Slávii vyhovují utkání, kdy jsou karty rozdané tak, že hru bude tvořit soupeř (obě utkání s Barcelonou, v Miláně, stejně tak reprezentace s Anglií) a tým Slávie se zaměří na napadání rozehrávky soupeře, stávají se tzv. „zloději míčů“. Naopak jí nevyhovuje, když je postavena do situace, že musí hru sama tvořit. Proto také aktuálně ve skupině Ligy mistrů všechna tři domácí utkání prohrála a venku obě uhrála na remízu a zaslouženou remízu, v Miláně dokonce sahala po výhře. A tento trend jsem vypozoroval i včera. Hráči Slávie často drželi míč, přihrávali si v dostatečné vzdálenosti od branky Interu. Jeho hráči se naopak důsledně posouvali vzhledem k těžišti hry a jen čekali na ztrátu míčů Slávie a co nejrychleji, často i dlouhým odkopem hledali dva útočníky Lukaka a Martineze na polovině Slávie. A ti si s míčem uměli poradit i proto, že jim hodně prostoru vyhovovalo. Slávisté naopak často zbytečně kombinovali, obehrávali obranný blok Interu, i proto docházelo k mnoha ztrátám míčů, v křídelním prostoru si často předávali míč jako horkou bramboru, přesto, že v pokutovém území čekali na centr čtyři hráči Slávie. Stalo se dokonce několikrát, že místo centru šla přihrávka dozadu přes obránce až k brankáři Kolářovi, který pod tlakem odkopl míč mimo hřiště. Přitom Slávie potřebovala vyhrát, stejně jako soupeř. Chápal bych to v situaci, kdyby Slávie vedla, tak by jí stačilo, jak kdysi řekl trenér Guardiola: „pokud máme míč v držení, nemůžeme inkasovat branku“. Jenže Slávie potřebovala branku vstřelit, protože jako první inkasovala.
Utkání dále ukázalo to, co u Slávie pozoruji dlouhodobě, že ji chybí tzv. „zabiják“ na hrotu, který zúročí velmi náročný způsob hry celého týmu. Rozumím tomu, že s blížícím se závěrem utkání hrála Slávie na riziko, vzadu jeden na jednoho, proto také při uklouznutí Frydrycha šel Lukaku sám na branku a nezastavil ho ani vyběhnuvší brankář Kolář. Lukaku je hráč, který je nejen silný a vysoký, ale on je také rychlý a obratný a průběh utkání, kdy Slávie musela hrát aktivně a v závěru na riziko, mu vyhovoval. V Miláně to bylo jinak, ale to jsem už zmiňoval. Možná někoho napadá, že podobným hráčem je v kádru Slávie Milan Škoda. Jenže není. Je sice vysoký a možná silný, ale je pomalý a neobratný, navíc s velkými nedostatky v práci s míčem, což je tak trochu problém celého našeho fotbalu.
Utkání Slávie včera předcházelo utkání Valencie s Chelsea, které jsem také sledoval, a to byla opravdová reklama na fotbal. Neuvěřitelně rychlá přechodová fáze po zisku míče z obou stran. To mně právě chybělo u hráčů Slávie v tomto utkání. Přímočarost a rychlost po zisku míče. Jakoby jim stačilo držet míč, proto měla Slávie v tomto utkání daleko vyšší procento držení míče, jenže v současném fotbalu u vyrovnaných soupeřů tým s vyšším procentem držení míče většinou prohrává, protože hraje pomalu a bez momentu překvapení. A to byla také, kromě v předchozím textu pojmenovaných rozdílů u utkání v Miláně a včerejším v Praze, jedna z příčin zasloužené výhry Interu Milán.