V roce 2005 jsme museli my dříve vystudovaní fotbaloví trenéři s licencí „UEFA Profi“ v rámci vstupu České republiky a tedy i FAČR do Evropské unie, absolvovat tzv. „recertifikaci“. Obsahem bylo jednodenní školení a potom vypracovat seminární práci na téma „moje trenérská filosofie“.
Já se v ní rozepsal o motivech, které mě vedly k tomu, že jsem se stal fotbalovým trenérem a svěřil jsem se se svými tehdy dosavadními zkušenostmi z této náročné profese. A protože jsem vždy patřil k progresívním trenérům, tak jsem se rozepsal o mých zásadách a principech v tvorbě týmu, nutnosti maximální komunikace trenéra s hráči, způsobu vyjadřování a jednání s hráči na partnerském principu , principech v taktické přípravě atd. V té době byly ovšem v kurzu jiné praktiky a mnozí se při přečtení mých názorů ironicky usmívali. Nejvíce nad shrnutím mých poznatků a zásad v tom, že nejdůležitější pro úspěšnost trenéra a výsledky jeho svěřenců je: 1. psychologicko-pedagogická práce (komunikace a z ní vyplývající atmosféra v týmu, kterou vytváří trenér), 2. disciplína v organizaci hry, tedy taktická stránka hry, a až na 3. místě kondiční trénink. V té době totiž byly tyto tři oblasti práce trenéra vnímány v českém fotbalu přesně naopak.
A teď se přenesme do současnosti, tedy o plných 13 let a tedy i fotbalových sezón dále a máme tu změnu trenéra fotbalové reprezentace ČR. Trenéra Karla Jarolíma, který za dva roky nevytvořil ani základní osu týmu, prostřídal v něm cca na 50 hráčů, nevytvořil nějakou základní týmovou strategii na základě nějaké svojí trenérské filosofie. To jsou výtky, které jsme mohli všichni sledovat v utkání a byly tedy vidět na první pohled.
Trenéra Jarolíma vystřídal zkušený trenér Jaroslav Šilhavý, kterého jsem v anketě deníku Sport navrhl i já. Tým pod trenérem Šilhavým vyhrál v Trnavě v prestižním utkání se Slovenskem 2:1 a my všichni se dovídáme, že se v reprezentaci vyčistila atmosféra (to se při změně trenéra stává logicky), že hráči přivítali zlepšenou a zvýšenou komunikaci s trenérem a realizačním týmem, že trenér mnohé navštívil i v jejich zahraničních klubech, že součástí přípravy na utkání byl týmový mítink, že všichni teď táhnou za jeden provaz atd. Tak tedy na prvním místě psychologicko-pedagogická práce, která zřejmě za trenéra Jarolíma neexistovala nebo jen minimálně. A že to je klíčová otázka pro práci trenéra, i když to zvenku není vidět, potvrdily hlasy a komentáře samotných hráčů v týdnu po nástupu trenéra Šilhavého a potom po utkání.
A co prozradili hráči po výhře v Trnavě dále? Že se kromě pohovorů celý týden věnovali taktickému tréninku, tedy organizaci hry na konkrétního soupeře, tedy Slovensko. A po utkání si libovali, jak jim to fungovalo. Trenér zvolil spíše bezpečnější rozestavení a strategii, ale to je, a já to tady na svých webových stránkách opakuji dlouhodobě, že k umění trenéra také patří zvolit takovou strategii, na kterou mám hráče po stránce typologie a kvality. Hrát sympaticky, atraktivně a prohrát 5:0 umí kde kdo.
Samozřejmě ani trenér Šilhavý ani hráči a samozřejmě ani já nejsem naivní a nemyslíme si, že teď půjde všechno samo a v úterý rozdrtíme Ukrajinu. Ale základní parametry pro fungování týmu české fotbalové reprezentace jsou trenérem a jeho realizačním týmem nastaveny (včetně zabudování nových hráčů a výběr kapitána a lídra týmu Dočkala), teď je třeba pracovat dál a z dlouhodobého hlediska se výsledky musí dostavit. Tak, jak fungoval národní tým na posledních akcích (tedy bez dostatečné komunikace, nevyjasněné strategie a složení týmu) dál fungovat úspěšně nemohl.