Fotbaloví fanoušci, fotbaloví experti a určitě i samotní hráči se dočkali zahájení naší nejvyšší fotbalové soutěže letos pod novým názvem FORTUNA:LIGA. Na předsezónních tiskovkách se všichni trenéři předháněli v míře atraktivity, kterou chtějí se svými týmy předvádět a jak už to ve fotbalu chodí, někomu se to podařilo, někomu ne. Snaha byla ovšem vidět u všech. Z vlastní zkušenosti hráčské i trenérské vím, že před prvním mistrovském utkání je i větší nervozita, nikdo přesně neví, jak se projeví letní příprava týmu na hřišti a především v hlavách hráčů.
Asi největší očekávání bylo v utkáních našich tří nejsilnějších klubů Plzně, Slávie a Sparty, které jsou i nejsilnějšími hráči na transferovém poli. Proto ani nepřekvapilo, že všichni tři bodovali naplno, z toho Plzeň a Slávie na hřištích soupeřů.
Začnu týmem Slávie Praha, který jsem v anketě deníku Sport označil za největšího favorita na mistrovský titul. I proto jsem si nenechal ujít utkání Slávie v Olomouci, tedy v mém rodném i současném působišti a byl jsem zvědavý pohledem z tribuny na hru týmu trenéra Trpišovského, kterého považuji v současné době za českou trenérskou kometu. Měl jsem určité představy o způsobu hry Slávie i domácí Sigmy, které se u týmu Slávie nepotvrdily. Tím nechci vůbec říci, že to bylo pro mě zklamání. Právě naopak. Všichni známe (kdo se zajímá) způsob hry, který chce trenér Trpišovský se Slávií produkovat po vzoru německého trenéra Liverpoolu Kloppa. Tedy aktivní napadání soupeře už na jeho polovině atd. Jenže v Olomouci začala Slávie jinak a já tvrdím vzhledem k soupeři správně. Více z bloku a na protiútoky především přes rychlého Tecla (se Škodou by to nešlo). Vedoucí branka jim tuto taktiku potvrdila a utkání se postupně hrálo pod kontrolou Slávie a nic na tom nezměnilo ani větší procento držení míče hráčů Sigmy. Kdybych měl několika slovy utkání vyhodnotit, tak řeknu, že mentálně, fyzicky i fotbalově silná Slávie porazila snaživého, fotbalového soupeře, který ve srovnání se Slávií hrál fotbal bližší juniorskému, který bude zcela jistě stačit na ostatní týmy naší nejvyšší soutěže, ale na současnou Slávii, jak se ukázalo, ne. Tým Slávie měl pevnou obranu organizací i doslova, konkrétně zarputilí krajní obránci Bořil a Coufal a hory svalů (Deli a Ngadeu) uprostřed. Silní soubojoví hráči uprostřed (Zmrhal, Souček), kreativní Hušbauer a Sýkora, pohyblivý Stoch a rychlý Tecl.
Ještě jedna věc mě zaujala a statistiky to potvrdily. Slávie pouze ve vyjímečných případech řešila rozehrávku od brankáře Koláře kombinačně. Mnohokrát používala evidentně nacvičenou variantu výkopu brankáře na Coufala připraveného na půlící čáře (podobně na druhé straně Bořil), a prodlužujícího míč nahoru pro sbíhajícího Tecla či jiného hráče. Tím i trenér Trpišovský jednak vynechal ze hry případný forčekink soupeře, kterým je Sigma známá, jednak se nezabýval kritickými hlasy mnoha laiků i některých expertů, kteří výkopy brankářů považují za věc nefotbalovou. Jenže to je varianta směrem k soupeřově brance rychlá a především bezpečná.
Výkon Slávie na mě dělal dojem silného, dobře organizovaného týmu, který ví, co chce hrát a především jak to má hrát a to je v současném fotbalu klíčové.
Viktoria Plzeň vyhrála na Dukle 1:3, i když brzy obdržela branku. O zvrat se přičinilo podle mého názoru střídání, které trenér Vrba provedl v 57. minutě, když na hřiště poslal Hořavu a Řezníčka. První vstřelil vyrovnávací branku a druhý se na dvou podílel asistencí. Tady se ukázalo, jak je důležité mít široký kádr rovnocenných hráčů, které může trenér poslal v případě potřeby na hřiště v průběhu utkání.
Podobně šťastnou ruku měl trenér Sparty Hapal, když v utkání s nováčkem z Opavy, který na Spartě předvedl aktivní sympatický fotbal, poslal na hřiště v 57. minutě Tetteha a v 72. Šurala a v 73. se Sparta ujala vedení 1:0 a potom přidal Tetteh druhou branku.
Podobně šťastnou ruku měl trenér Liberce Hornyák, který poslal na hřiště v 82. minutě za stavu 0:0 hráče Pázlera a ten za tři minuty rozhodl hlavou o zisku tří bodů pro Liberec v utkání s Karvinou.
Nestává se ve fotbalu často, aby tým, který v utkání vstřelil první branku ještě své utkání prohrál. Kromě Dukly v utkání s Plzní to zažila i Mladá Boleslav ve Zlíně, kde vedla dokonce 0:2, jenže po vyrovnání na 2:2 rozhodl o třech bodech pro domácí Zlín vysoký francouz Beauguel. Není se co divit, že míč v sítim z jeho kopačky spustil velkou euforii nejen hráčů, ale i realizačního týmu a diváků.
V utkání dvou rozdílných poločasů porazil tým Bohemians ve svém „Ďolíčku“ Slovácko 2:1. První branku vstřelil domácí kapitán a veterán Josef Jindříšek. Jeho parádní halfvolej mi udělal radost hlavně kvůli němu, protože si dobře pamatuji jeho první ligový start na Slávii v dresu Jablonce, který jsem v té době já trénoval. Je to skvělý kluk a poctivý fotbalista, snad jediný odchovanec Jablonce z toho období hrající nejvyšší soutěž, což není dobrá vizitka pro tehdejší jablonecké trenéry mládeže.
Nováček Příbram uhrál bod za remízu 1:1 s Teplicemi na vlastním stadionu, což lze považovat za solidní vstup do ligy. Pokud bude Příbram hrát způsobem, který odprezentoval trenér Csaplár na tiskovce před ligou, tak se máme opravdu na co těšit. Jenže zkušenosti ukazují, že tak parádně, atraktivně, ofenzívně, jak to kolega Csaplár zmínil by chtěl hrát určitě každý trenér, jen je třeba to přenést na zelený trávník a mít k tomu odpovídající fotbalisty. Proto jsem zvědavý, jak se to bude v Příbrami dařit.
Zajímavá byla divácká kulisa na všech stadionech s celkovým průměrem 6,5 tisíce diváků na utkání a to hrála Plzeň a Slávie na hřištích soupeřů. Návštěvy kolem 10 tisíc v Olomouci, Ostravě a na Spartě asi budou v tomto ročníku časté a to je dobře. Fotbal se přeci hraje pro diváky.
Pro diváky zřejmě hraje také hráč Baníku Ostrava Milan Baroš. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho počínání na hřišti v utkání s Jabloncem, které nakonec v pěkné atmosféře domácí Baník vyhrál 1:0, i když hosté z Jablonce měli několik tutovek ke vstřelení vedoucí branky. Zpátky k Barošovi. Už po loňském utkání se Spartou jsem nechápal jeho chování na hřišti a hlavně benevolenci hlavního rozhodčího. A tentokrát to bylo stejné. Baroš se choval jako smyslů zbavený, často čtu nebo slyším, že je to ostravský srdcař atd., ale pravidla přeci platí i pro takové srdcaře, ale to, co mu tentokrát u rozhodčího prošlo bylo neuvěřitelné. A kdyby držení obránce Jablonce pod krkem za dres a řvaní z deseti centimetrů od obličeje udělal někomu horkokrevnějšímu, tak by šli oba ven. Baroš může poděkovat, kromě rozhodčího, i Hovorkovi, že se zachoval kamennou tvář a že utkání dohrál.