Včera náš fotbalový reprezentační tým prohrál s Tureckem 0:2 a zakončil tak svoje působení na EURO 2016 čtvrtým místem ve své základní skupině. Dnes už jsou zřejmě všichni aktéři doma v České republice a i já se budu snažit v dalších dnech stejně, jako mnoho dalších komentátorů i běžných fanoušků vytvořit svoji vlastní analýzu našeho neúspěšného působení. Dnes jenom krátce k našemu poslednímu utkání s Tureckem.
Začnu naším soupeřem. Už při vylosování skupin EURO 2016 jsem byl velmi skeptický v určení možných šancí na postup ze skupiny. Los nám totiž přisoudil soupeře, kteří svým herním stylem a kvalitou našim fotbalistům dlouhodobě nevyhovují. V týmech Španělska, Chorvatska i Turecka totiž hrají fotbalisté, kteří jsou skvělí na míči a jsou dnes i dostatečně agresívní, kondičně vybavení a disciplinovaní. Proto hrají ve špičkových evropských klubech. Trochu jsme se spoléhali na menší psychickou odolnost a nedisciplinovanost Turků, ale včerejší utkání nás přesvědčilo o omylu. Omylu v tom, že Turci jsou prý aktuálně rozhádaní mezi sebou, že někteří hráči se hádají s trenérem Terimem, že schytali velkou kritiku fanoušků. A hle, opak byl pravdou a znovu se i v tomto smyslu ukázala genialita a zkušenost trenéra Turecka Fatiha Terima.
Já totiž při svém komentátorském působení na EURO 2008 pro sebe vyhodnotil jako nejlepšího trenéra, lépe řečeno kouče na celém turnaji právě tehdejšího trenéra Turecka Fatiha Terima. Jak jsem na to přišel? Turci totiž na tomto turnaji prošli až do semifinále a to v situaci, kdy během pěti utkání byli ve vedení jen 7 minut! Vyhrávali totiž díky skvělým tahům trenéra Terima během utkání v jejich závěrech. Ať už povedená střídání, změny rozestavení nebo totální změna herního stylu po průtrži mračen v utkání se Švýcarskem, které jsem komentoval, a zjednodušení hry ve druhém poločasu hraném na podmáčenému terénu. I v utkání proti našemu týmu dokázali otočit stav z 0:2 na 3:2 v závěru utkání. A svoji genialitu potvrdil i před včerejším utkáním svým emotivním vystoupením na tiskové konferenci, kterým dokázal zmobilizovat a semknout před důležitým utkáním nejen svoje svěřence, ale i jejich fanoušky. I o tom je práce trenéra na této úrovni. A na hřišti i tribunách to bylo vidět a slyšet. Hráči Turecka působili nezvykle soudržně a odhodlaně a i v tom náš tým předčili.
Tím nechci říci, že naši hráči utkání podcenili. To v žádném případě, dokonce výkon v prvním poločasu hodnotím jako nejlepší na turnaji, ale i to bylo tentokrát na nabuzené Turky málo. Asi všichni se shodneme, že klíčovým okamžikem bylo naše chybné rozehrání útočné akce Hubníkem na útočníka Necida a následný rychlý protiútok Turků, který skončil první brankou v síti brankáře Čecha. Ta branka sice určila ráz dalšímu průběhu utkání, ale jen na to bychom naši porážku svádět neměli. To bychom se dopustili velkého zjednodušení. I v tomto utkání se totiž projevily v plné nahotě naše nedostatky v prostorové orientaci, práci s míčem, schopnosti proměnit šance. Našim hráčům přes maximální snahu chybělo více sebevědomí a odvahy a s přibývajícími minutami i víry ve zvrat v utkání, což se ještě zvýraznilo po obdržené druhé brance. Tentokrát na věci nic nezměnila ani střídání. Turci se zatáhli a čekali na svoje rychlé protiútoky.
Pokud bych měl v této chvíli ve stručnosti popsat, co jsme mohli v nastaveném zrcadle vidět, tak především jednoznačný trend fotbalu hraném ve vysokém tempu, se skvělým ovládáním míče ve vysoké rychlosti, se skvěle kondičně připravenými fotbalisty, sebevědomými a psychicky odolnými před vysokým očekáváním. K tomu je dnes třeba také mít hráče s vítěznou mentalitou a charakterem. A pokud nejsou takoví všichni, tak zcela jistě naprostá většina hráčů taková být musí.. Náš tým přes maximální snahu splňoval nároky současného fotbalu v oblasti soudržnosti a ochoty odevzdat v utkání maximum, jenže to maximum je u nich nižší, než u jejich soupeřů. A dvojnásob to platí u Španělska, Chorvatska i Turecka. Jenže při sledování dalších účastníků turnaje zjišťujeme, že tyto vývojové trendy mají zvládnuté téměř všechny týmy na EURO 2016. Jsou to proto do budoucnosti českého fotbalu závažné impulsy, nad kterými se musíme všichni zamyslet. Jinak budeme zklamaní z naší účasti i na dalších turnajích, pokud se tam kvalifikujeme.
Po úspěšné kvalifikaci, ve které jsme možná přecenili šťastné výhry s Nizozemskem, které bylo v té době ve velkém útlumu, jsme očekávání na samotném turnaji nenaplnili. A to v situaci, kdy poprvé na turnaj postupovalo 24 týmů. V minulosti to bylo jen 16. Na turnaji nám nalosovali velmi těžkou skupinu, ale i čtyři ze šesti týmů na 3. místě ve skupině postupovaly, takže pravděpodobnost postupu to zvýšilo. Ani to nestačilo. Podle mého názoru, kromě určitého přecenění našich výsledků v kvalifikaci, sehrála velkou roli ztráta formy minimálně poloviny nominovaných hráčů během zimního a jarního období. Na „vině“ byly zdravotní problémy Šurala, Pavelky, Dočkala, Rosického, Škody, Lafaty, změny prostředí po přestupech Šurala do Sparty, Pavelky do Turecka a Skaláka do Anglie. U Limberského je možná na „vině“ jeho dlouhodobý neprofesionální přístup k fotbalu a ztráta motivace při uvažování o konci kariéry v reprezentaci. Tyto ztráty formy byly avizovány již v přípravných utkáních před samotným turnajem a téměř u všech se potvrdily i na něm. Trenérovi se i proto nepodařilo vykrystalizovat stabilnější základní sestavu a někdy to vypadalo z jeho strany jako systém „pokus-omyl“. O tom svědčí i 19 hráčů, kteří dostali ve třech utkáních šanci hrát. Na hřišti se neukázali , kromě obou brankářů Vaclíka a Koubka, jen Suchý a Kadlec.
Respektuji, že kvalita soupeřů na takovém turnaji je veliká a určitě vyšší, než v kvalifikační skupině. Přesto mi náš herní projev a vůbec počínání našich hráčů připadalo hodně bojácné, bez sebevědomí a schopnosti ukázat zdatnějšímu soupeři, že i my umíme hrát fotbal. Tato schopnost byla určitě vyšší v kvalifikačních utkáních. Nabízí se vysvětlení, že motivace hráčů protlačit se jako tým na EURO byla vyšší, než vlastní působení na tomto velkém turnaji. To stejné se týká i jednotlivců. Zkrátka snaha ano, ale křečovitá a bez jiskry, kterou bylo vidět v kvalifikaci. Domnívám se, že důraz na přednosti a způsob hry soupeřů byl zbytečně velký, že naše fotbalisty vystrašil. Na taktických přípravách jsem sice nebyl, ale bylo to znát i z vyjádření trenérů i hráčů.
Jednu konkrétní taktickou výtku však musím uvést. V přípravných utkáních před EURO i na něm trenéři i hráči správně uváděli, že inkasujeme branky po chybách v rozehrávce. Přesto jsme se o ni dle pokynů trenéra Vrby měli snažit a po prvním poločasu utkání s Chorvatskem trenér Vrba hráčům vyčítal, že se při ní nenabízejí, že si hrají na schovávanou.
Bohužel si nepoložil otázku, proč se schovávají. Protože vědí, že to nezvládají a nechtějí udělat další chybu. Obecně přeci platí, že trenér by měl chtít hrát způsobem, který jeho svěřenci dokáží realizovat, zkrátka na který mají předpoklady a kvalitu. A na rozehrávku od brankáře Čecha přes obránce až k útočníkům evidentně neměli předpoklady. Tak proč ji měli používat. Existuje přeci i jiný způsob přenesení hry do útočné třetiny hřiště. Je to dlouhým kopem brankáře. Je to způsob rychlý, jednoduchý a hlavně bezpečný. Samozřejmě na tréninku nacvičený do předem daného prostoru, kde se přemístí předem určený hráč a ostatní spoluhráči se rozmístí do předem určených prostorů a snaží se získat odražený míč po souboji určeného hráče s obránci. V posledních utkáních tento způsob permanentně používali brankáři Francie, Slovenska a Severního Irska a budou ho v dalších utkáních používat i mnozí jiní. Jen my se za to zřejmě stydíme a raději riskujeme ztráty míčů, které potom vedou k inkasování branek. A divíme se, že pravidelně inkasujeme jako první. Vlastně ne vždy, s Maltou jsme branku nedostali…
Sečteno, podtrženo, vrátím se k titulku tohoto komentáře. I v těžké skupině jsme měli hrát lépe, mužstvo mi připadalo zakřiknuté, mentálně turnaj jako celek nezvládlo. Trenérovi se nepodařilo trefit do základní sestavy a skoro nikdo z hráčů nebyl v optimální formě. A to je téma pro podrobný rozbor a analýzu. Mužstvo nedokázalo navázat na výkony v kvalifikaci, proto mi konstatování, že naši hráči nedosahují kvalit hráčů soupeřů připadá hodně alibisticky a nemělo by zůstat jen u něj.