Co mají společné reprezentanti Bartošák a Vaclík

V tomto komentáři se tentokrát nebudu zabývat taktikou, základním rozestavením, útočnou či obrannou fází nebo rychlými přechodovými fázemi. Budu psát o tom, co bohužel také k fotbalu patří a co jsem také já několikrát jako trenér zažil.

Oba v nadpisu jmenovaní hráči mají, kromě toho, že pochází z Moravy (Bartošák z Brumova a Vaclík z Ostravy), jedno společné. Oba se propracovali ve své hráčské kariéře až do reprezentačního fotbalového mužstva České republiky, i když v minulosti prožili období, kdy v tehdejším klubu byla velká ekonomická krize a proto oni ani jejich spoluhráči nedostávali několik měsíců výplatu dle hráčské profesionální smlouvy. Bartošák na Žižkově a Tomáš Vaclík ve Vítkovicích, kde jsem v tu dobu shodou okolností byl trenérem já.

Cesta Bartošáka ze Žižkova do reprezentace byla kratší, pouze přes prvoligový Liberec, kam si ho vybral jeho tehdejší trenér Žižkova Trpišovský.

Cesta Vaclíka byla delší. Z Vítkovic přestoupil do Viktorie Žižkov, odtud do Sparty Praha a ze Sparty už jako člen širšího kádru české reprezentace do švýcarské Basileje, kde nastupuje kromě švýcarské nejvyšší soutěže také v Lize mistrů a Evropské lize. I tam potvrzuje svoji vysokou kvalitu, ke které se dopracoval svojí pílí a správným přístupem k fotbalu jako svému zaměstnání.

Ve své kariéře fotbalového trenéra jsem patřil k těm, kteří neměli možnost si vybírat z nabídek několika klubů tu nejatraktivnější, kde bych mohl těžit z vysokých ambicí klubového vedení a tím i vytváření nadstandartních podmínek a možností „podpory“ na poli fotbalové diplomacie. Proto jsem pracoval v klubech, které v době mého působení patřily z hlediska ekonomického a tím i svých ambicí k těm nejskromnějším a podle tomu odpovídala i kvalita hráčského materiálu a poté i mnou zvolený způsob hry. Vždy jsem ovšem kladl důraz na vytvoření soudržného týmu, který kvalitativní nedostatky nahrazoval týmovým pojetím a pracovitostí.

O tom, jak už jsem se zmínil v úvodu, ale v tomto komentáři psát nechci, i když by to zejména pro začínající trenéry, kteří si najdou cestu na tyto moje webové stránky, bylo velmi inspirující. Tentokrát chci psát o problematice, která potkala Bartošáka na Žižkově a Vaclíka ve Vítkovicích.

Mě totiž potkala hned ve čtyřech klubech a pro trenéra to je sice velká a tvrdá škola trenérského života, ale také velký stres. Pracujete s hráči, kteří několik měsíců nedostávají výplaty a chcete po nich kvalitně trénovat a kvalitní výkony v utkání, protože i to je vizitkou vaší práce. Vnitřní problémy klubu přitom zná jen nejbližší okolí a loajalita ke klubu, kterou já jsem vždy ctil a dnes už vím, že zbytečně důsledně, mi neumožňovala s tímto stavem vyjít na veřejnost. Proto všichni ostatní znají jen výsledky, které vám ve fotbalové komunitě nedělají dobrou reklamu.

V těchto podmínkách jsem pracoval postupně v Opavě, Trenčíně, Vítkovicích a Zábřehu. V prvních dvou klubech to bylo v I. lize, Vítkovice ve II. lize a Zábřeh v MSFL. Moje práce ve všech těchto klubech měla jedno společné. Řešit důsledky této situace směrem k hráčům mně neuvěřitelně vysávaly energii, kterou bych měl jako trenér věnovat především přípravě týmu na mistrovská utkání. Tím mám na mysli nejen tréninky, ale i psychologickou přípravu, která je ve fotbalu, podle mého názoru, jednou z nejdůležitějších. Jako trenér se totiž nacházíte obrazně řečeno mezi dvěma „mlýnskými kameny“, které tvoří klub a hráčská kabina. V této situaci se např. v Trenčíně klubové vedení k hráčům chovalo nevhodně. Co to znamená? Já neustále se všemi hráči nebo jejich zástupci řešil momentální nepříznivou situaci, protože jsem do Trenčína přišel cca po 10-ti kolech s cílem jej zachránit v nejvyšší soutěži Corgoň lize v jarní baráži, vysvětloval, že sabotovat tréninky není řešením, ale vedení to považovalo za moji slabost a tvrdilo, že bez ohledu na dluhy hráči musí plnit si své povinnosti. Ligu jsem v Trenčíně zachránil a troufám si tvrdit, že s vedením doporučeným přístupem k hráčům by se to nepodařilo. Jako „odměna“ pro mě bylo ukončení mého angažmá, protože přišel nový majitel klubu pan La Ling z Nizozemska, který si přivedl svého trenéra s atraktivním jménem McDonald a Trenčín po další sezóně sestoupil do II. ligy. Nesmím zapomenout podotknout, že v současné době pod stejným majitelem, ale se slovenskými trenéry je možná nejlepším fotbalovým klubem na Slovensku.

V Opavě naopak vedení dělalo vše pro vyřešení nepříznivé ekonomické situace. Já opět přišel v závěru podzimní sezóny s cílem Opavu i v této situaci zachránit v nejvyšší soutěži. Řešil jsem stejné problémy, jako v Trenčíně. Hráči za mnou chodili pro radu, jak se mají zachovat, když je i s malými dětmi chtějí vystěhovat z podnájmu, protože nemají na jeho úhradu apod. I v této nepohodě jsme např. vyhráli v Olomouci, v Jablonci, s Brnem, remizovali v Mladé Boleslavi, na Baníku, s Libercem, ale po zimním prodeji poloviny mužstva, aby bylo alespoň na pár měsíců na výplaty a odečtu 6-ti bodů za korupci, která se stala ještě před mým příchodem, jsme soutěž neudrželi. Klub byl s mojí prací velmi spokojen, ale po sezóně se vyměnilo celé klubové vedení, já musel skončit a výsledkem jejich nekompetentnosti se Opava propadla až do Krajského přeboru. A já, který jsem se několikrát vzdal výplaty s odkladem na později proto, aby dostali především hráči, musel po nějaké době vysvětlovat na policii, proč jsem obdržel určitou částku, která byla dluhem klubu vůči mně a dokonce po mně chtěli, abych tu částku vrátil, což jsem samozřejmě odmítl.

Do Vítkovic jsem opět nastoupil 5 kol před koncem podzimu, mužstvo v rozkladu na posledním místě. Výplaty stejně, jako v předchozích klubech nebyly, hrozby hráčů stávkou fungovaly také, přesto se tým pod mým vedením zachránil ve II. lize, což bylo považováno za zázrak. I přes mnohé sliby v další sezóně se situace nezměnila a kolo před koncem podzimu mě ve Vítkovicích odvolali z postu trenéra a po sezóně se ze soutěže odhlásili. Situaci hráčů dokresluje jejich přání, s kterým za mnou přišli, abych den před utkáním naplánoval dva tréninky, protože v takovém případě měli nárok na oběd zdarma. Na to jsem samozřejmě nemohl přistoupit, protože by to byl jednak trenérský nesmysl, ale nepřistoupilo na to ani klubové vedení.

Posledním klubem s podobnou zkušeností byl Zábřeh v MSFL. Tam dokonce patřily dluhy hráčům k běžnému fungování a nebylo to vůbec to jediné. Tam si na mě dovolili dokonce podvod v tom, že při mém příchodu mně podstrčili trenérskou smlouvu, kde název klubu se neshodoval se skutečným názvem. Rozdíl byl jen v FK vers. SK, což si v praxi nelze všimnout, pokud s něčím takovým člověk nepočítá dopředu. A to já nepočítal. Při řešení dluhu po mém brzkém účelovém odvolání u Arbitrážní komise FAČR mně bylo sděleno: „Bohužel váš případ nemůžeme řešit, protože subjekt, s kterým jste uzavřel trenérskou smlouvu není členem FAČR“, tenkrát to byl ČMFS. I tak se dělá český fotbal. A dnes? Zábřeh hraje krajský přebor ve druhé polovině tabulky.

Až při dnešní tvorbě komentáře na téma úskalí, která mohou fotbalového trenéra i hráče potkat mi došlo, že všechny 4 kluby po mém odchodu sestoupily nebo dobrovolně se přemístily do amatérského fotbalu, i když dnes už jsou některé zase zpět na bývalé úrovni, jen s jinými lidmi ve vedení a v lepší ekonomické kondici. A na příkladu hráčů Bartošáka a Vaclíka z toho pro fotbalisty vyplývá jedna rada. I když vás vaše fotbalová kariéra zavede do klubu s těmito problémy, tak se vyplatí zatnout zuby a pracovat na sobě. On si toho i tak někdo všimne, někdo, kdo dokáže pro hráče připravit lepší podmínky, než v té době tyto zmiňované kluby.

Komentáře nejsou povoleny.