Utkání naší reprezentace na Islandu bylo očekáváno s velkým zájmem. Důvodů bylo hodně, jednak v tomto červnovém období se toho moc ve fotbalu neděje (letos to změní EURO U21), jednak jsme chtěli vědět, zda zaváhání s Lotyšskem (doma remíza 1:1) bylo výjimkou a vzhledem k tomu, že jsem se osobně zúčastnil utkání našeho týmu se stejným soupeřem v Plzni, tak mě zajímalo, jak se bude utkání vyvíjet na hřišti soupeře.
Potvrdilo se, že islandský tým není v posledních sezónách úspěšný náhodou. Potvrdilo se, že hraje urputný fotbal, ale současně má individuálně vyspělé fotbalisty a celý tým hraje velice důrazně a disciplinovaně. I naši hráči se na utkání připravovali svědomitě, bylo cítit na rozdíl od utkání s Lotyšskem i na všech kolem, tedy realizačním týmu i vedení FAČR, že soupeře vnímají podobně a uvědomují si, jak těžká to bude bitva.
Trenér Vrba se svými asistenty zcela jistě, jak je v současném špičkovém mezinárodním fotbalu samozřejmé, pečlivě studovali hru Islandu včetně prvního utkání v Plzni a podle toho určitě zvolil základní sestavu a způsob hry. Nepochybuji o tom, že podobný postup zvolili trenéři Islandu. Obecně ve fotbalu platí, že zápasovou strategii, kromě znalosti hry soupeře a stanovení způsobu hry vlastního týmu ovlivňují i tzv. „rozdané karty“ v soutěži, které je dané utkání součástí. I když to většinou trenéři a hráči nepřiznají, tak způsob hry je prozradí. Zejména v prvním poločasu utkání bylo na obou týmech evidentní, že více přemýšlejí o tom, jak branku neinkasovat než jak ji vstřelit. Hrál se takový „bezpečný“ fotbal, nikdo nechtěl první inkasovat, a proto oba brankáři často neriskovali krátkou rozehrávku na své obránce a raději míč rychle a bezpečně přenesli na soupeřovu polovinu výkopem. Pokud přeci jenom jeden tým zvolil rozehrávku přes obránce, tak ten druhý hrál z obranného bloku přibližně od poloviny hřiště. Tedy žádný vysunutý presink, žádný důrazný (jen lehký) represink po ztrátě míče, často končila výstavba hry ve středním pásmu zpět u středních obránců nebo i u brankáře.
Abych byl správně pochopen nepíši o tom proto, abych trenéra Vrbu kritizoval, jako jsem to vycítil z některých komentářů v médiích či v diskuzích fanoušků. Já jen popisuji, co jsem viděl, a protože jsem trenér, tak tyto kroky trenéra Vrby chápu a nepostupoval bych jinak. Jak už jsem zmínil hru soupeře pečlivě studoval, já ne. Proto nechci teď být „generálem po bitvě“ a něco mu vyčítat. A není náhoda, že podobně se k utkání v prvním poločasu postavil i trenér Islandu. Zkrátka oběma bylo jasné, že sice chtějí vyhrát a získat tři body, ale zároveň nechtějí v žádném případě prohrát, a proto by nepohrdli jedním bodem za remízu.
O to větší chybou je, že za těchto okolností jsme si z Reykjavíku neodvezli ani bod, protože další průběh utkání po naší vstřelené vedoucí brance ukázal, že by byl zlatý. A dvojnásob to platí v situaci, kdy jsme se dostali do vedení po krásné brance Dočkala, kterého já občas kritizuji za málo pohybu, ale střílet důležité branky umí.
Jenže bohužel se ukázalo, ale Dočkal za to nemůže, že ta jeho branka rozhodla o tom, že jsme prohráli. Já vím, trochu jsem to přitáhl za vlasy, ale je to tak. Po obdržené brance Islanďané přepnuli na vyšší rychlostní stupeň a naši hráči naopak se podvědomě stáhli a byli pasívní. Přesto je jenom naší chybou, že jsme odjeli z Islandu bez bodu, protože jsme soupeři pomohli otočit vývoj utkání nejen naší pasivitou, ale i individuálními chybami při obou brankách.
Ta první byla typická ukázka toho, jak dokáže odvrácená standartní situace, tentokrát rohový kop, fotbalistovu hlavu na okamžik uspokojit v ostražitosti a jak toho naopak druhá strana může využít, pokud míč okamžitě do pokutového území vrátí, protože tam je momentálně nastavení hlavy ofenzívní a často se najde někdo z bránících hráčů, kdo na to doplatí. Tentokrát to byl Plašil.
A druhá branka? Samozřejmě hrubá chyba Váchy, který situaci řešil tak, jak je zvyklý ze Sparty a z české nejvyšší soutěže. Tam totiž hrají proti Spartě, s výjimkou Plzně a dnes i Jablonce, slabší soupeři, takže takové riskantní řešení nepotrestají a pokud ano, tak Sparta je v těchto utkáních schopná vstřelit branek několik a eventuální chybu, která způsobí branku soupeře bez problémů napravit. A to je to, co jsem já tady na svých webových stránkách několikrát zmiňoval na adresu trenérů, ale platí to samozřejmě i o hráčích. Volit způsob hry a způsob řešení konkrétních herních situací musím i podle kvality soupeře, který stojí proti mně. Abych byl pochopen ještě lépe, tak jinou taktiku musím jako trenér zvolit s Nizozemskem a jinou s Andorou. Trenér Vrba samozřejmě ví, ale platí to i pro hráče ve způsobu řešení herních situací.
Proto nechci teď tady kritizovat taktiku trenéra Vrby pro utkání na Islandu, protože hrubé individuální chyby, které způsobily naši prohru udělali hráči a ne trenér. A nikde není psáno, že při ofenzívnějším způsobu hry bychom uhráli na Islandu lepší výsledek. Jednu věc bych ale určitě udělal jinak a myslel jsem si to hned, jak jsem zjistil naši sestavu. Do středu zálohy bych postavil Daridu. A není to proto, že Vácha se podílel na druhé brance. Já vím, trenér Vrba chtěl „ucpat střed hřiště“ před stopéry a Darida hraje na velkém prostoru a neudržel by se tam. Jenže by to možná bylo dobře zase z hlediska podpory hrotového hráče Necida. To jsou ovšem nyní jen spekulace.
Už vůbec bych se nevymlouval na dlouhou herní přestávku našich hráčů od skončení ligových soutěží v jejich mateřských klubech, protože zcela jistě stejně na tom byli i hráči Islandu.
Jako trenér, který je považován za spíše klidnějšího, i když jsem i já třikrát ve své kariéře skončil na tribuně, mě zaujal klid trenéra Islandu, který zachoval i v době, kdy jeho tým obdržel branku a prohrával. Stejně klidný byl i v době, kdy jeho tým výsledek otočil ve svůj prospěch. Vyzařovala z něj velká zkušenost a nadhled, který pomáhá ve stresových situacích i jeho svěřencům. U nás by se našli „experti“, kteří by to českému trenérovi vytkli, protože podle nich tzv. nežije s týmem. Ale to jen na okraj.
Porážka na Islandu všechny včetně mě určitě mrzí hodně, protože vzhledem k průběhu utkání jsme měli alespoň hrát nerozhodně, což by pro vývoj v tabulce kvalifikace bylo pro nás daleko příznivější. Ale nedá se nic dělat, souhlasím s kapitánem mužstva Tomášem Rosickým, že jsme neměli propadat na podzim po čtyřech výhrách přehnané euforii (tak to přesně říkal) a nyní naopak nesmíme propadat přehnanému pesimismu. Je třeba se poučit a připravit se na další utkání jednotlivě, jak říkají fotbalisté přesně „jdeme zápas od zápasu“. Přesně tak to je.