O tom se rozhodlo ve včerejším večerním utkání Sparty ve švýcarském Bernu, kde prohrála 2:0. Po skončení programu kvalifikace našeho reprezentačního týmu a naší nejvyšší fotbalové soutěže Synot ligy jsme se zcela jistě všichni těšili na úspěšnou tečku českého fotbalu v podobě postupu Sparty do jarních vyřazovacích bojů v Evropské lize. Já jsem byl navíc zvědavý na prostředí, v kterém se v Bernu hrálo, protože na tomto stadionu jsem v roce 2008 spolukomentoval na Prima COOL tři utkání EURO 2008.
I já, podobně, jako mnoho dalších příznivců Sparty a českého fotbalu věřil, že Sparta si postup v Bernu pohlídá, přeloženo vybojuje, protože ji nečekalo žádné pohodové utkání. I přes nezvyklý povrch hrací plochy s umělou trávou a zranění klíčového hráče a kapitána týmu Davida Lafaty jsem věřil, jenže opak byl pravdou.
Sparta prohrála 2:0 a nejen já si kladu otázku, co je toho příčinou. Jako vždy v podobné situaci se najde spousta okolností, podstatných i těch drobných. Pokusím se o to i já a vůbec si nemyslím, že se mnou musí všichni souhlasit.
Absence Lafaty, „umělka“, nízká efektivita v koncovce a další dílčí příčiny existují, ale ty hlavní jsou jinde a já vidím tři.
Především je zarážející, že takový klub, jakým je Sparta Praha nemá připravenou adekvátní náhradu za klíčového hráče, jakým je pro mužstvo kanonýr Lafata, který je kromě toho´že střílí branky, také obrovským bojovníkem a vykoná také spoustu „černé práce“ pro tým v poli. Myslet si, že se tento hráč nezraní a odehraje všechna utkání v náročném programu týmu (Synot liga, evropské poháry, národní pohár a reprezentace) bez absence je velmi nerozvážné. A kdo by měl být v kádru Sparty jeho náhradou? Nezkušený Nešpor je zraněný a Bednář již několikrát prokázal, že jeho nejlepší období je dávno pryč. Proč tedy v kádru Sparty stále figuruje nevím, ale pokud ano, tak měl být několikrát prověřený v základní sestavě v Synot lize. A pokud nebyl proto, že na to nemá, tak je to špatně a nevím, proč tam ještě je. Při pohledu zvenku tuším, že platí poslední varianta a Bednář to potvrdil i v těch několika minutách v Bernu. Jako vysoký a důrazný útočník měl v závěru vyhrávat osobní souboje při několika nakopávaných míčích do pokutového území, ale tak nějak zapomněl, že pokud chce ve hře hlavou být úspěšný, tak se musí nohama odlepit od země. A to nedokázal.
Všichni kritizují postavou drobného středového hráče Přikryla. Souhlasím, že se neprosadil, ale dalo se to předpokládat? Nedalo a jeho maximální snaha na tom nic nezmění.
Zvědavý jsem byl i na dalšího hráče z lavičky Marečka, který měl nahradit zraněného defenzívního záložníka Váchu. Podle mého názoru Mareček podal dobrý výkon a nic na tom nezmění ani jeho podíl na druhé brance, která už z hlediska postupu do vyřazovací fáze nic neřešila.
Druhou zásadní příčinou nezvládnutí rozhodujícího utkání vidím v mentální přípravě na utkání. Protože jsem zcela přesvědčený o tom, že podobnost s utkáními s Malmö a Hackänem není čistě náhodná. Hráči Sparty totiž nezvládnou tlak, který před takovým utkáním je na ně vyvíjen. Mám na mysli teoretické pozitivní předpoklady, které je v těchto klíčových utkáních považují za favorita. Hráči jdou na hřiště sice odhodlaní, do utkání vloží všechny své síly, ale ty jsou v té chvíli oslabeny o pocit zodpovědnosti a ztráty téměř dosaženého cíle. Soupeři naopak hrají uvolněněji, s pocitem, že mohou jen získat a uspět jen s pomocí maximálního nasazení a to bylo v těchto utkáních, včetně toho včerejšího, vyšší, než u hráčů Sparty. To není proto, že by Sparťané nechtěli uspět, ale nervozita je silnější.
Třetí zásadní příčina souvisí s tou druhou a tím je zažitý a typický způsob hry Sparty, tj. snaha o udávání tempa hry maximálním držením míče, kvalitní hrou na míči, ale s nedostatečnou agresivitou a přímočarostí směrem do pokutového území soupeře. A to všechno souvisí s rozdanými kartami před utkáním, které vypadají asi takto: „K postupu stačí remíza, takže pokud budeme mít míč v držení, nemůžeme dostat branku a to nám vlastně stačí. A s tím souvisí i typologie hrotového hráče v podobě Přikryla. On nikoho nepřetlačí, neobejde? Nevadí, pomůže ve středu hřiště, vždyť je na to zvyklý“. Já vím, je to názor lehce zjednodušený, ale podle mého názoru v přípravě na utkání minimálně podvědomě u hráčů, ale i trenérů se vyskytl.
Jak jinak si třeba vysvětlit častý obraz, kdy hráči Sparty dobře kombinují v křídelním prostoru, ale místo průniku dovnitř pokutového území nebo centru přichází přihrávka zpět až k obráncům nebo zbytečná ztráta. A co mě doslova nadzvedlo u televize, že jsem to viděl i v závěrečné fázi utkání, kdy Sparta potřebovala vyrovnat, na hrotu hrály dvě „věže“ mladý Schick a Bednář. Ze stran měl do pokutového území létat jeden centr za druhým, což nepochopil zejména Konaté. Oponenti určitě řeknou, že kdyby v 90. minutě proměnil šanci Holek, tak Sparta postoupí a nic by se neřešilo. Připouštím, že by to tak možná bylo, ale to je chyba. Utkání by se neměla hodnotit v kontextu výsledku, ale to my trenéři dobře víme.
Srovnání se soupeřem vyznívá tak, že vyhrál zaslouženě a na vině tomu je paradoxně předzápasové postavení obou týmů výhodnější pro Spartu. Hráči Bernu vložili do utkání více síly, agresivity a přímočarosti, jejich trenér nepanikařil a zvolil trpělivou hru z bloku na rychlý protiútok, kterou ve druhém poločasu posunul mírně nahoru a po vedoucí brance se zaměřil na udržení vedení. Sparta hrála to svoje a doplatila na to. I když hráči tvrdili před utkáním opakovaně, že na remízu hrát nebudou, protože to neumí, tak to první se nepotvrdilo a bohužel to druhé ano. Oni opravdu na remízu hrát neumí, což potvrdili letos na podzim v Malmö, Plzni i v Bernu. Jenže na ni hrají.
Možná si kladete otázku, jak je možné, že s Neapolí v Praze hráli hráči Sparty tak dobře. Moje vysvětlení jsou dvě. Jednak Sparťané nebyli pod takovým tlakem, jako ve vzpomínaných utkáních. Prohrát s týmem italské nejvyšší soutěže není katastrofa. Druhou příčinou jsou opět tzv. „rozdané karty“ před utkáním, které říkaly, že Neapoli stačí k definitivnímu postupu do jarní vyřazovací fáze Evropské ligy i nerozhodný výsledek. Proto její hráči hráli s určitou rezervou v nasazení a maximálním zaujetí a to je pro způsob hry Sparty, který jsem popsal, výhodou. Jakmile hraje soupeř Sparty na hranici agresivity a nutí ji ke ztrátám, tak se herní styl Sparty otočí proti ní. Na slabší soupeře to stačí (Synot liga), na ty kvalitou srovnatelné již nikoliv.