Na další kolo skupinové fáze evropských pohárů jsme se určitě všichni moc těšili. Zejména proto, že v obou soutěžích máme své zástupce a oba tentokrát měli za soupeře týmy považované za velmi kvalitní.
O Bayernu Mnichov, který „čekal“ Viktorii Plzeň není třeba se moc rozepisovat. To je to nejlepší, co na klubové evropské úrovni momentálně existuje. Soupeř Liberce FC Sevilla je zase zástupce zřejmě nejkvalitnější evropské ligové soutěže španělské Primera Division. A jak si s takovou fotbalovou kvalitou naše týmy poradily?
Začnu plzeňskou Viktorií. Prohrála v Mnichově 0:5 a v utkání tahala evidentně za kratší konec. Při této analogii by se dalo říci za velmi krátký konec. Nemyslím si ovšem, že i při tristní střelecké bilanci střeleckých pokusů 35:0 pro Bayern a vlastního herního srovnání obou soupeřů, bychom měli propadat panice a věřím, že jí nepropadají zejména hráči Plzně a trenér Vrba. Přesto, že Viktoria Plzeň má již zkušenosti z minulých dvou sezón s utkáními s dalšími giganty Barcelonou, AC Milán, SSC Neapol a Schalke 04, v nichž soupeřům vzdorovala daleko lépe, tak je třeba vnímat její aktuální reálnou sílu v konfrontaci s věhlasným soupeřem, jakým byly týmy Barcelony, AC Milán a Bayernu Mnichov. Co tím chci říci?
Před dvěma lety byla Viktoria Plzeň pro soupeře, včetně Barcelony a AC Milán, neznámým týmem z východu Evropy a především s italským gigantem hrála ve fázi, kdy o postupu ze skupiny již bylo rozhodnuto. Bylo zřejmé, že soupeře více zajímalo následné ligové utkání. Tím nechci v žádném případě snižovat tehdejší výborný výsledek Plzně. Jenže tentokrát stál proti hráčům Plzně plně koncentrovaný Bayern, soupeř nejvyšší kvality, který před vyprodaným stadionem šel tvrdě a odhodlaně za co nejvyšším vítězstvím tak, aby si co nejdříve zajistil postup ze skupiny Ligy mistrů. Podobně s maximální koncentrací nastoupil proti Plzni nedávno i anglický klubový gigant Manchester City a na hřišti to bylo vidět.
Druhým zásadním rozdílem ve srovnání utkání před dvěma lety a nyní v Allians aréně v Mnichově je momentální situace ve Viktorii Plzeň. Největší její ztrátou je odchod motoru a mozku týmu Daridy do Freiburgu. To byl hráč, který maximálně pracoval pro tým, byl ochoten odvádět „černou“ práci a současně rozhodovat zápasy. Nemohu si nevšimnout, že i další klíčový hráč Plzně Pavel Horváth již není to, co byl před dvěma lety. V defenzívě evidentně nestíhá a finálních přihrávek již rozdává také podstatně méně. V utkání v Mnichově se všeobecně předpokládalo, že procento držení míče bude jasně vyšší u hráčů Bayernu. A také bylo cca 70%. A při zjištění prospěšnosti Horvátha pro tým v situaci držení míče a bez míče bylo dopředu jasné, že pro tým bude jeho přítomnost na hřišti logicky nevýhodou. A tak to také bylo. Nedivil jsem se, že jej trenér Vrba ve druhém poločasu střídal.
Dalším rozdílem ve srovnání týmů Plzně dnes a před dvěma lety je ambicióznost samotných hráčů. Hladovost, s kterou do utkání tenkrát vstupovali je momentálně pryč, což se zřejmě projevuje i na nedostatečné koncentraci v utkání a určitě i na tréninku a z toho pramenící množství individuálních hrubých chyb. Dalším faktorem je fakt, že velký počet hráčů si prošel v této sezóně obdobím, kdy pro zranění poměrně dlouho absentovali v tréninku a to se potom forma hledá velmi těžce. Mám na mysli Řezníka, Koláře, Čišovského, Limberského a Bakoše. Petržela se vrátil z Německa po neúspěšném angažmá v Augsburgu, bez sebevědomí.
Nemohu přidat ještě jednu důležitou okolnost, která celému klubu, trenéru Vrbovi i hráčům na klidu nepřidá. Tím jsou spekulace o nástupci bývalého trenéra české reprezentace Bílka. Nejčastěji se totiž objevuje jméno plzeňského trenéra Vrby.
To všechno jsou argumenty, které není složité vysledovat, a které ovlivňují i formu týmu Plzně v naší nejvyšší fotbalové soutěži. Před utkáním v Mnichově si to uvědomovali i hráči a trenér, což bylo zřejmé i z jejich opatrných a nesebevědomých vyjádření a nakonec i ze změn v sestavě, které trenér Vrba pro utkání zvolil. Snažil se především eliminovat přednosti Bayernu, než zvýrazňovat ty svoje. Proto posílil střed hřiště před stopery defenzívním Procházkou a jako vysunutý ofenzívní hráč v rozestavení 4 2 3 1 působil středový hráč Kolář. Už slyším kritiky tohoto trenérova rozhodnutí, jenže to jsou experti, kteří nemají přímou zodpovědnost za vlastní utkání a neznají zcela přesně situaci v týmu. Také jsem si přečetl rady, jak by měla Plzeň s Bayernem hrát. Nejčastější byla ta, že Plzeň má hrát aktivně a napadat rozehrávku Bayernu hodně vysoko (to je totiž recept, který je efektivní vždy a na všechny). Jenže nikdo nedodal, kromě mě v deníku Sport, že to je sice rada logická a jednoduchá, ale těžší je samotná realizace, což se na hřišti potvrdilo. Kdyby v současné situaci Viktoria poslechla tyto rady, tak prohrála možná dvouciferným výsledkem, což by asi trenéru Vrbovi vadilo více, než těmto „rádcům“.
Na závěr dodám, že herní projev obou týmů byl pro tým trenéra Vrby sice deprimující, ale jedno bych jim poradil. Je třeba to hodit za hlavu ve smyslu netrápit se tím, ale vzít si z tohoto utkání ponaučení, začít poctivě pracovat, protože je evidentně na čem. Potom přijde i to potřebné štěstí, které tým trenéra Vrby dříve měl a momentálně nemá. A proč je nemá jsem se snažil analyzovat v tomto svém zamyšlení.
Druhý náš zástupce ve skupinové fázi Evropské ligy Slovan Liberec je ve zcela jiné pozici, ve srovnání s Viktorií Plzeň. Trochu se štěstím uhrál remízu ve Freiburgu, potom na domácím stadionu porazil s vypětím všech sil portugalský Estoril a ve čtvrtek přivítal španělský tým FC Sevilla, soupeře ve skupině nejtěžšího.
Utkání skončilo remízou 1:1, což bychom všichni, včetně hráčů, trenérů a vedení klubu brali před utkáním s uspokojením, ale po utkání remízu vnímáme všichni jako ztrátu dvou bodů. Hlavně proto, že vyrovnávací branku tým obdržel až v závěru utkání, když soupeř podnikl velký tlak, vědom si i přesilovky po vyloučení brankáře Kováře.
Liberečtí, na rozdíl od Plzně, tak trochu těží z toho (aniž bych chtěl jejich bodový zisk 5 bodů ze tří utkání znehodnocovat), že soupeři je ještě tolik neznají a trochu utkání s nimi podceňují. Možná i proto trenér FS Sevilla nepřivezl do Liberce několik hráčů základní sestavy a je škoda, že je za to mužstvo Liberce nepotrestalo více. Na rozdíl od Plzně, je tým Liberce momentálně v situaci, jako Plzeň před několika lety. Celý tým šlape nadoraz, devízou je ohromná bojovnost a „pomocníkem“ trenéra v tom je zkušený Radek Kováč. Plní tak podobnou roli, jako plnil Horváth v Plzni na hřišti i v kabině. Ten minulý čas jsem použil proto, že v současné době ji už tak Pavel Horváth neplní a vrcholem byla neproměněná penalta proti Slávii. Jeden rozdíl ovšem u týmu Liberce vidím. Plzeňští v nejlepší formě dokázali bodovat nejen v evropských pohárech, ale i v GL. To se Liberci moc nedaří, viz. porážky v Ostravě 0:3, Mladé Boleslavi 0:4 a na Slovácku 2:4.
Liberec má skvěle skupinu rozehranou a je jen škoda, že neudržel nejtěsnější vedení právě v tomto týdnu se Sevillou. To by měl již velkou šanci na postup ze skupiny Evropské ligy. Takto bude muset ještě hodně bojovat, zejména v utkání s Freiburgem na domácím stadionu, v jehož sestavě se již objevuje uzdravený Darida, který tolik chybí Viktorii Plzeň. Já věřím, že týmová soudržná atmosféra, kterou pomáhá v týmu vytvářet i od léta nový sportovní ředitel Jan Nezmar, se projeví i v dalších utkáních a Slovan Liberec postoupí do osmifinále, což by byla opravdová „bomba“. A takové „bomby“ náš fotbal potřebuje jako sůl a také náš národní koeficient, který se blíží na úroveň možnosti v sezóně 2015-2016 vyslání dvou českých týmů do předkol Ligy mistrů. A to by byla ta největší „bomba“.