Fotbal jsem začal hrát ve svých osmi letech, tedy v roce 1962 a zůstalo mi to dodnes. Jako chlapec jsem s ním usínal i vstával, fotbal i jiné sporty byly pro mě vším. Patřím k těm možná málo lidem, kteří měli to štěstí, a já dodám vůli a pracovitost, dělat celý život práci, která ho baví a dělá mu radost. Jak je z úvodního letopočtu zřejmé, tak jsem v něm pracoval i v minulém režimu a pracuji v něm i v době současné, která je z mnoha pohledů jiná.
Zmíním se jen o srovnání popularity fotbalu a charakterů fanoušků, kteří na fotbal chodili a chodí dodnes. Impulsem k tomuto komentáři byla akce tzv. fanoušků Slávie po utkání v Jablonci.
Jako chlapci jsme chodili také na fotbal dospělých v rodné vesnici a vzpomínám si, jak jsme usilovně povzbuzovali domácí mužstvo a občas skandovali něco proti tomu hostujícímu. Že by nás napadlo demolovat okolí a vybavení stadionu si nedovedu představit.
Potom jsem se postupně vypracoval až na prvoligového fotbalistu a začal jsem vnímat názory některých lidí, že fotbal je sport pro primitivy a provozují jej jen primitivové, kteří neumějí nic jiného, než kopat do míče. Moc mně to vadilo, protože se za primitiva nepovažuji, dokonce si dovolím tvrdit, že k němu mám hodně daleko a vždycky jsem měl. V době, o které píši (1977 – 1988) chodilo na fotbalová utkání spousta diváků a hodně se fandilo. I takové slušné fandění doplněné častým hlučným pískotem na rozhodčího, mnozí lidé mimo fotbal považovali za primitivismus. Nikdy jsem s tímto názorem nesouhlasil a docela mě to až uráželo.
V době tvrdého kapitalismu, tedy od roku 1989 jsem již pracoval jako fotbalový trenér a slýchávám tyto názory stále více. Spoustě lidem vadí na fotbalistech mnoho věcí, ale vnímám to jako určitou závist, protože se v médiích probírají několikamístné částky, které fotbalisté vydělají. Nikdo si přitom neuvědomí, že převážná většina těchto kluků takové peníze nevydělá a mnozí jsou povahově a charakterově jiní, než těch několik fotbalistů o jejichž problémech se píše. Proto mi jako fotbalovému trenérovi vadí všeobecný negativní názor na lidské vlastnosti fotbalisty. Ano, najdou se mezi nimi problémoví hoši, ale takoví jsou v každé skupině lidí i v jiných sportech nebo skupinách.
Když se zamyslím nad příčinami tohoto všeobecného názoru, tak kromě závisti tam najdu důvody, za které si fotbalové prostředí může samo. Jednak jsou to různé aféry, které jsou ovšem součástí této doby a objevují se ve všech oblastech našeho, nejen fotbalového, ale i společenského života. Proto postihují i fotbal, na který je hodně vidět. Jenže jsou i jiné příčiny, proč si lidé o nás, kteří pracujeme ve fotbalovém prostředí nemyslí nic pozitivního a za tyto příčiny si můžeme opět sami.
A dostávám se ke smečce zamindrákovaných a nevychovaných spratků, kteří se přijdou na fotbalové utkání vyřádit a ve stínu davu zničit všechno, co jim přijde pod ruku. V době, kdy jsem hrál nejvyšší soutěž já, tak tyto hordy chuligánů neexistovaly a „děkovačky“ mužstva po utkáních proto také ne. Když jsem potom trénoval, tak už existovaly, ale já jsem nikdy neměl potřebu se těmto skupinám předvádět s hráči po utkání. Jsem přesvědčen, že pokud to má nějaký smysl, tak je to záležitost hráčů a trenér tam nemá co dělat. Pokud tam jde, tak tím něco sleduje. Znám případ, kdy trenér dokonce klubovému „kotli“ přispíval finančně na pozápasové mejdany a tím si zajistil jejich přízeň. To bych nikdy neudělal, to bych ty peníze raději přidal hráčům na prémie. Dnes už proto vím, proč na mě, trenéra Vítkovic vytáhli tzv. „kotelníci“ Opavy ve vzájemném utkání hanlivé transparenty. Jiný důvod neznám, protože jsem v Opavě, stejně, jako všude jinde, dělal maximum pro záchranu klubu i bez výplat.
Vím, že jsou kluby, které těmto hordám chuligánů přispívají na vstupné na hřištích soupeřů apod. A to je ta největší chyba, která nás potom všechny hodí do „jednoho pytle“ s nimi, jak jsem napsal v nadpisu tohoto komentáře. Kluby by se měly jasně distancovat od těchto tzv. příznivců a nebát se jejich odvety. Pokud by tak učinily všechny kluby, pokud by k tomu měly důvod, tak by tihle primitivové postupně ze stadionů odešli a to by bylo pro fotbal určitě dobře a my ostatní bychom se nemuseli za něj stydět. Omluvou pro nás všechny nemůže být ani skutečnost, že podobné problémy jsou i v jiných zemích. Naposledy v Turecku, kde se nedohrálo derby utkání mezi dvěma istanbulskými týmy Besiktasem a Galatasaray. Příklad bychom si měli vzít z Anglie, kde stejné problémy, o kterých tady píši, měli před lety a dnes jsou pryč. Proč to dokázali tam a u nás to nejde? Chybí nám vůle? Základem je přísná legislativa v zemi a ochota klubů.
Přiznám se, že někdy se stydím, protože se takové akce, jako předvedli primitivové týmu Slávie, těžko obhajují a já je ani obhajovat nechci. Při této příležitosti si nemůžu nevzpomenout na jednu takovou akci chuligánů Sparty, kterou jsem „způsobil“ i já. Ne, nelekejte se, nepatřím k nim, ale možná si vzpomenete, že v roce 2002 napadli tihle fanoušci Sparty Praha autobus s hráči Sparty na dálnici po utkání Sparty v Jablonci, které Jablonec vyhrál 2:0. Trenérem Jablonce jsem byl tenkrát já, takže jsem na tom měl svůj podíl. Samozřejmě to je myšleno v nadsázce, a proto ty úvozovky u slova „způsobil“. Jen dodám, že prohru Sparty v Jablonci tenkrát nečekal vůbec nikdo…