Kromě překvapivých výsledků a různých statistik mě, jako trenéra, zaujalo i několik zajímavých skutečností a událostí. Začnu Slávií Praha, která prohrála na domácím stadionu v Edenu ostudně s Teplicemi 0:7. Po tomto utkání bylo jasné, že se k jeho průběhu, ale především k jeho příčinám bude vést diskuse.
Proto mě zaujal především rozhovor s trenérem týmu Slávie Petroušem. Některá jeho vyjádření a „objevy“ mě překvapily (nechci použít silnější výraz „šokovaly).
Mám na mysli trenérovo zjištění, že tým Slávie nemá charakter, že hráči nemají prvoligové parametry. Cituji: „Když děláte hráče, musíte se dívat nejen na sportovní stránku, ale i na jeho charakter. A ten není u některých hráčů takový. Nejdou nadoraz…“. Zřejmě mu nedošlo, že tímto vyjádřením vystavil vysvědčení právě sobě, trenérovi těchto hráčů, i celému klubu. Na toto vysvědčení tím vyjádřením obrazně řečeno napsal: „Jsme sice klub s profesionální licencí, ale pracují v něm naprostí amatéři“. A to je to, co mě tedy opravdu šokovalo. Nevím, jak fotbalový klub funguje, kdo zodpovídá za příchod nových hráčů, kdo zodpovídá za jejich kvalitu. Zda trenér nebo někdo jiný a trenér jen trénuje. Ale to je jedno, je to amatérismus. Přeci trenér na této úrovni musí vědět, že charakter hráče, a já dodávám ještě mentalita a psychická odolnost je pro posouzení jeho kvalit zásadní informace.
Fotbal se, stejně, jako všechno na této planetě neustále vyvíjí a tahle fakta přeci musí na této úrovni vědět každý. Kdysi se hráči u nás kupovali jen podle jména nebo hráčského postu. Nekontroloval se ani jeho zdravotní stav, což již dnes naštěstí neplatí. Vyjádření trenéra Petrouše téměř cituje prohlášení legendárního nizozemského trenéra Hiddinka, který jej vyslovil již před mnoha lety a já jsem si tato jeho slova tenkrát velmi dobře zapamatoval a hlavně se jimi řídím. Jenže problém je také někde jinde. I mně se podařilo sestavit charakterově zdravé mužstvo jen v případě možnosti o těchto příchodech rozhodovat. To si potom tyto vlastnosti jako trenér pohlídám. Podařilo se mi to v Ratíškovicích, Jablonci a také v Trenčíně a Vítkovicích. I proto jsem v těchto klubech byl úspěšný. Možnost mluvit do příchodů nových hráčů jsem neměl vůbec nebo minimálně ve Zlíně a v Olomouci. Ve Zlíně mi nakonec „namydlil schody“ hráč, kterého bych si nikdy nevybral právě pro jeho špatné charakterové vlastnosti. Bohužel pro mě klub to pochopil až po mém odvolání a smlouvu mu vypověděl. V Olomouci jsem převzal také tým bez možnosti doplnění kvůli prázdné pokladně.
Jak je tomu ve Slávii nevím. Pokud i tam trenér Petrouš nemá možnost ovlivnit příchody nových hráčů a s jejich manažéry jedná někdo jiný, tak moje kritika precizní neznalosti lidské kvality posil patří jemu a trenéru Petroušovi se omlouvám.
U nás totiž je běžná praxe, že trenér má stoprocentní zodpovědnost za výsledky týmu, ale minimální možnost mluvit do složení hráčského kádru. Odvolaný je potom trenér, ale měl by to být určitě někdo jiný.
Další dva případy, které mě zaujaly jsou aktuální osudy zkušených útočníků Švancary v Příbrami a Bednáře ve Spartě. Oba nejsou v posledních utkáních svých týmů trenéry využíváni podle svých představ, ale oba jsou trochu odlišnými případy.
Začnu fotbalistou-šoumenem Petrem Švancarou. To je hráč, který se tzv. s míčem u nohy narodil, ale celou svoji kariéru promrhal tím, že mu chybí více vůle být ještě lepší. I proto mu fotbalový vývoj nenahrává. Ten vyžaduje týmovou práci všech hráčů. Všichni musí v dnešním fotbalu poctivě pracovat v útočné i obranné fázi a to je pro Petra problém. Je sice oblíbený u mladých fandů Brna i jinde, je jejich krevní skupinou, je vděčným mediálním objektem, protože je vtipný a pohotový. Ovšem jinak to většinou s jeho výkonností a tréninkovou morálkou vidí trenéři. K nim patří i trenér Brna Grmela. Prohlásil, že Švancara má přes váhu a takového hráče pro svoji představu o hře týmu nepotřebuje. Upřímně na váhu hráče mám docela dobré oko a s trenérem Grmelou souhlasím. Zároveň dodám, že „přesváha“ u fotbalisty o něčem svědčí a trenér Grmela to určitě ví. Proto hráč přestoupil do Příbrami, kde trénuje trenér Straka s podobnou mentalitou šoumena. Oba si v tomto určitě rozumí, ale i tam v posledních třech utkáních Švancara nenastoupil a světe div se, týmu to prospělo. Švancara sice prohlašuje do médií, že to respektuje, ale já si to nemyslím, že to myslí upřímně. Vůbec bych se nedivil, kdyby se Petr Švancara v zimě ocitl v některém druholigovém klubu. To by mu sedělo, podobně, jako před dvěma lety v Opavě. Na druhou ligu má, ale s tou první je to horší. Chápu, že přiznat si to není jednoduché.
Druhým nespokojeným útočníkem, který to na rozdíl od Švancary otevřeně prohlašuje, je sparťanský Bednář. To je však jiný případ. Trenér Lavička jej využívá jako „žolíka“ v závěrech utkání a tento postup funguje. Bednář rozhodl tímto způsobem již několik utkání, naposledy v sobotu s Příbramí, kdy vstřelil dvě branky. V přepočtu na minuty je to jednoznačně nejproduktivnější hráč GL. Jenže fotbal není matematika, aby si někdo myslel, včetně samotného Bednáře, že kdyby hrál od začátku, tak bude střílet branek ještě více. Tak to ve fotbalu nefunguje a trenér Lavička to dobře ví. Klidně by se totiž mohlo stát, že útočník Bednář nastoupí od začátku utkání a bude se v něm trápit, branku nevstřelí a týmu by tím vůbec nepomohl. Sobě možná ano. Měl by to, co chtěl, ale trenéři to vždy vidí jinak, protože přemýšlí jinak. Trenérům jde totiž vždy o celý tým, hráčovi jen o sebe a to je přesně tento případ. Proto trenér Lavička nechce změnit něco, co skvěle funguje. Bude zajímavé, pokud se pro změnu v nasazování útočníka Bednáře rozhodne a ten nastoupí k nějakému utkání od první minuty, sledovat jeho produktivitu. Ono totiž hrozí, že trenér by tím ztratil účinnou variantu zvrátit utkání na stranu Sparty. Proti Bednářovi by také hrál fakt, že v závěrech utkání, kdy on přijde na hřiště, jsou již obránci soupeřů unavení a on má větší možnost se prosadit. Pokud by hrál od začátku, tak tuto výhodu ztrácí. A toto si určitě uvědomuje i trenér Lavička.