Jako každý fanda fotbalu jsem si nemohl nechat ujít úterní odvetu semifinále Ligy mistrů mezi Barcelonou a Chelsea. Už výsledek prvního utkání v Londýně, kdy domácí vyhráli 1:0, sliboval dramatickou podívanou. Barcelona musela k postupu vyhrát o dva góly a to není ani pro ni nic jednoduchého.
Co se týká dramatičnosti, tak realita předčila mé očekávání, co se týká průběhu a stylu hry obou týmů, tak se nestalo nic neočekávaného. Barcelona držela míč, Chelsea bránila v hluboém bloku. Potud se všichni shodneme, jenže při krátkém hodnocení utkání můžeme použít dva rozdílné pohledy a oba budou mít kus pravdy.
Ten první by zněl asi takto: Chelsea postoupila nezaslouženě. Měla hodně štěstí, protože Barcelona měla více míč pod kontrolou, spoustu střeleckých pokusů, několik vyložených šancí (skvělý byl brankář Chelsea Petr Čech), její hráči nastřelili dvakrát konstrukci branky, jednou dokonce z pokutového kopu. Chelsea hrála zbaběle, všichni bránili až před vlastním pokutovém území a snažili se jen o brejky.
Druhý by zněl takto: Chelsea postoupila zaslouženě, protože zvládla skvěle zvolenou taktiku, která vycházela z výsledku prvního utkání v Londýně a z toho, že díky skvělým individuálním schopnostem hráčů Barcelony a její kombinační kvalitě jim nesměla poskytnout žádný prostor a zahušťovat především prostor před vlastním pokutovým územím. Chelsea to všechno zvládla i přes několik nepříznivých okolností, které jim situaci velmi zkomplikovaly. Mám na mysli brzké zranění stopéra Cahilla, potom nepochopitelný zkrat a červená karta kapitána Terryho a 53 minut hru v oslabení o jednoho hráče. Když k tomu připočteme neschopnost hráčů Barcelony proměnit šance, dokonce ani pokutový kop, neschopnost změnit herní rytmus a jejich s postupem času narůstající nervozitu.
V obou názorech je kus pravdy, ale jako vždy, nejpřesnější by byl zřejmě kompromis z obou variant. Přidám k tomu několik poznámek. Barcelona hrála v sobotu ligu s Realem Madrid a zřejmě trenér Guardiola přeci jenom upřednostňoval z těchto dvou utkání to z Ligy mistrů. V sobotu s Realem potřeboval vyhrát, pokud by měl ještě živit naději na španělský pohár. Přesto nepostavil do utkání útočníka Sancheze a středopolaře Fabregase, kteří jsou pro finální fázi útočné činnosti týmu důležití. V sobotu bylo vidět, jak oba chybí na hřišti i Lionelu Messimu a negativně se to projevilo i na jeho výkonu. Messi si chodí pro míče do středu hřiště a v sobotu nikdo za něj nevnikal do uvolněného prostoru do pokutového území. Proto také v sobotu neměla Barcelona ani nějaké šance na vstřelení branky. V úterý už byli v sestavě oba, Fabregas i Sanchez a v prvních minutách byli také oba s Messim u velkých šancí Barcelony. Jenže Chelsea se po vyloučení Terryho prakticky zatáhla skoro až dovnitř pokutového území a Barcelona si s tím neporadila. Jen jednou po rohovém kopu a za chvíli po rychlém protiútoku. Její hráči si zřejmě mysleli, že je rozhodnuto a ve druhém poločasu přidají pojistku. Jenže ještě těsně před skončením toho prvního Barcelona inkasovala, branku „ala Karel Poborský“ vstřelil Ramires a všechno bylo jinak.
Ve druhém poločasu přišla penalta do břevna a opět z chvilkové naděje se v hlavách hráčů Barcelony usadila pochybnost. Z toho postupná nervozita a nakonec tzv. „hřebíček do rakve“ v podobě branky Torrese. Ta neměla vliv na postup, spíše byla pozitivem pro sázkové kanceláře, protože předpokládám, že většina sázejících věřila více Barceloně.
Chelsea tedy postoupila a nic na tom nemění ani způsob, kterým se jí to podařilo. Určitě se najde spousta kritiků na taktiku, kterou trenér Di Matteo zvolil. Já se k nim neřadím. Přesto, že u nás převládá názor, že proti Barceloně je třeba hrát hodně vysoko, napadat její rozehrávku, což dokázala i v oslabení Plzeň, tak Chelsea zvolila jinou. Hrála z hlubokého bloku, řídila se heslem „účel světí prostředky“ a jsem přesvědčen, že o víkendu za to na svém stadionu na ně jejich fanoušci pískat nebudou. Naopak, budou je oslavovat, protože dokázali velkou věc, s kterou už moc nikdo nepočítal. Zlobit se na ně určitě nebude ani majitel klubu pan Abramovič.
Pro Barcelonu bylo utkání na jednu stranu poněkud nešťastné, ale především by mělo být poučné. V jednom týdnu totiž dokázali přijít o ligový titul (prohra doma s Realem Madrid) i o postup do finále Ligy mistrů (prohra v Londýně a remíza v Barceloně). Všechna utkání měla podobné znaky. Daleko vyšší procento držení míče Barcelony, stereotypní kolotoč přihrávek okolo pokutového území soupeře, bez snahy změnit rytmus hry a neschopnost zachytit rozhodující brejkové protiútoky soupeře a zvládnout obranné standartní situace. Zkrátka soupeři už našli recept i na hru Barcelony a jsem zvědavý, jak na toto zjištění trenér Guardiola zareaguje. Jestli prodlouží na Nou Campu smlouvu o další sezónu nebo odejde za další výzvou jinam, třeba do Chelsea. I když tam je teď velkým adeptem na trenéra i v příští sezóně současný kouč Di Matteo.
Dub
25
2012