Rozměry hřiště pro fotbal jsou zcela jistě, podle mnoha, nepodstatnou věcí pro fotbalového trenéra. O tom, že tomu tak není se vás budu chtít přesvědčit ve svém dalším komentáři.
Já totiž při příchodu k fotbalovému hřišti, na kterém budou moji svěřenci hrát utkání, okamžitě očima kontroluji, jak je široké. Pro fotbal, který se na něm bude za chvíli hrát, je to totiž důležitá informace.
Ve fotbalovém prostředí existuje jeden termín, který je v poslední době velmi mediálně prezentován. Tím termínem je „presink“. Někdy mám dojem, že si někteří trenéři myslí, že čím více tohle slovo používají, tím jsou lepšími trenéry. V současné době pracuji u mládeže, trénuji starší dorostence a při sledování jednoho utkání jsem pozoroval trenéra, který toto slovo během utkání vyslovil určitě více než stokrát. Jenže jeho tým prohrál 11:0 ! Jakou to má souvislost s rozměry hřiště? V tom, že efektivitě presinku (já se tomuto termínu vyhýbám, mluvím o napadání) vypomáhá menší hrací plocha.
Úplně poprvé jsem si to v praxi uvědomoval při svém prvním prvoligovém trenéreském angažmá v Jablonci. Tam totiž byla nejmenší hrací plocha v lize. Délka 101,5 m a šířka 64 m. Dnes jsou i tam předepsané rozměry 105 x 68 metrů. Všichni tenkrát považovali za nejmenší hrací plochu na Žižkově nebo v Blšanech, nikoho nenapadlo, že je v Jablonci, protože tam ji na první pohled zvětšovala atletická dráha. Už tenkrát, v roce 2001-2003, jsem praktikoval hru se zónovým bráněním a tlakem na míč, což na menším hřišti byla výhoda. Jenže postupně takto hráli i soupeři a na hřišti zkrátka bylo minimum prostoru a času na nějaké kombinace. Proto jsem těmto podmínkám musel přizpůsobit i herní styl s minimem kombinace a jednoduchým přechodem na soupeřovu polovinu. Kdykoliv to hráči zkusili jako Barcelona, tzn.po zemi, kombinačně, skončilo to brankou v naší síti. Všechno se umocňovalo v jarních měsících, kdy povrch hřiště byl hrbolatý a v něm více hlíny, než trávy. V jednom utkání s Hradcem Králové jsem napočítal za první poločas 56 autových vhazování. Míč byl zkrátka více na atletické dráze, než na hřišti. Chápal jsem, že se to lidem nelíbilo, ale jinak opravdu hrát nešlo. Od té doby jsem na malá hřiště hodně alergický.
Proto se mi nelíbí spousta nových fotbalových hřišť se zmenšenými rozměry. Často i tam je dostatek prostoru, ale někdo, kdo fotbalu absolutně nerozumí, resp. nerozumí dnešním potřebám fotbalu, tak to takto schválí. Je správné, že města se zapojují do jejích výstavby, kluby na to nemají finanční prostředky, ale měli by se poradit s odborníky. Takové malé „umělky“ jsou vhodné pro trénink i utkání přípravek, žáků, ale pro starší dorostence, které já trénuji, jsou již malé. A pro dospělý fotbal naprosto nevhodné. Proto nepochopím, že někdo může schválit pro mistrovská utkání např. třetí ligy „umělku“ o 12 metrů užší, než je předpis pro první ligu, jako se to stalo v jednom klubu nedaleko Olomouce. To s fotbalem potom nemá nic společného, jsou to spíše „gladiátorské“ hry s velkým nebezpečím zranění a konfliktů hráčů.
I trénink na takovém malém hřišti není ideální. Dnes je fotbal, a tím i trénink, hodně o taktice, o kompaktnosti, a tam jsou důležité vzdálenosti mezi hráči a prostor, který musím mít pod kontrolou. Pokud trénuji na malém hřišti a potom jdu hrát utkání na velké, tak je všechno jinak. Vzdálenosti jsou větší, musí se více běhat, všude je daleko atd. A to má vliv na nácvik právě napadání s vytvářením tlaku na míč, čili „presinku“, bez kterého se dnes uspět nedá.
Znovu jsem si tuto problematiku uvědomil tento týden, kdy jsme hráli na hřišti o osm metrů užším a trenér soupeře nabádal své hráče tvrdošíjně rozehrávat na vlastní polovině jako Barcelona, ale utkání prohráli 1:8. Zkrátka nevnímal užší hřiště a hráče na tento fakt neupozornil, my jsme je napadali už na jejich polovině a trestali.
Proto bych se já vždy zasazoval o výstavbu „umělky“, ale pokud možno s klasickými rozměry a pokud to není možné, tak bych tam zásadně nepovolil hrát utkání dospělých i dorostu.
Úno
20
2012